Igor Timko (No Name) interview: Na co zpívat česky, když jsme Prahu zválcovali slovenštinou

Fungujete přes dvacet let. Martin Gašpar prohlásil, že každý si z každého utahuje a nikdo nikoho neuráží. Nabízí se proto otázka: Jak si ze sebe nejčastěji utahujete?
Má to dvě roviny, nikdo nikoho neuráží ani se neuráží. Každý do každého kope. Zoli je snadným terčem, protože je Slovák maďarské národnosti a chvíli trvá, než si fóry přeloží do maďarštiny. Je ale nejčastější element, který kapelu pojí. Mezi námi často zazní muzikantské fóry typu "Dneska jsem hrál zle, ale to nevadí" nebo "Dneska jsem podal plnohodnotný amatérský výkon". Martin je geniální producent a multiinstrumentalista, takže tuhle muzikantskou hantýrku miluje, zažil ji a schytal ji na turné pořádně. 

Igor Timko (No Name) interview: Kdybychom brali v úvahu virtuální svět, nenapsali bychom ani notu

Proč došlo k výměně baskytaristy?
Začali jsme zkoušet na akustické turné a při určitých věcech jsme byli limitováni, proto jsem si vzal Viliama na debatu. Na férovku jsem si s ním promluvil, ne jako zpěvák basáka, ale jako spoluzakladatel spoluzakladatele. Cítil jsem, že má dané limity a navrhl jsem, že buď pozici překalibrujeme, nebo se smíříme s tím, že to dále nepůjde. Nechtěli bychom do No Name chodit jako do práce. Dohodli jsme se, že bude lepší, když půjdeme od sebe. Dochází k normálnímu objektivnímu rozvodu a vypořádání podílů mezi Viliamem a zbylými pěti členy kapely tak, aby to bylo fér.

A jak nový basák Pavol Jakab zapadl do vaší party?
V pohodě. Je to spolužák Dušana. Autorsky působí a je to plnohodnotný člen. V novince I prokletí může být štěstí je slyšet basu, která nikdy u nás nebyla tak výrazná. Je znát, že s námi hraje vystudovaný muzikant, který to umí. Každý, kdo nás slyší teď, cítí, že je to jiná káva.

Jak vzpomínáš na jarní akustické turné?
Krásně. Za pár dní vychází kalendář, bude CD se záznamem. Jsme plní vzpomínek. Akustika je pro kapelu jako když pustíš děti do fun parku. Hrají si, objevují svět. Stejné to je i tady. Vezmeš tu písničku, překopáš ji, dáš tomu jiný kabátek. Měli jsme hosty, sexy kvarteto, jednoho violistu, dvě houslistky a jednu violoncellistku. Dobře to hrálo, dobře to vypadalo, hudba přišla do jiných sfér. Znovu nás čekají dva významné koncerty v tomto duchu, ale na Slovensku.

NEPOTŘEBUJEME NĚKOMU NĚCO DOKAZOVAT

Plánujete další sérii akustických koncertů?
Určitě, my to máme vždycky obrok. Pomalu chystáme nové album, které nejspíš vyjde k 25. výročí kapely. Máme teď druhou vlnu dětí, takže chceme být manželé, partneři, otcové roku. Máme momentálně jedenáct dětí a včera jsme se dozvěděli, že další je na cestě. Nahánět teď chlapce do studia by proto bylo trochu nefér. Kapela hodně koncertuje, má hodně hitů, a tak nepotřebuje někomu něco dokazovat. Teď máme singl k Vejdělkovu filmu Poslední aristokratka a napsali jsme pro Terezu Maškovou píseň O nás dvou.

Jak došlo ke spolupráci s Terezou?
Poznali jsme ji na VIP párty na Žofíně, kde se všichni zkraje drželi stranou, jen ona se toho nebála a šla dopředu tancovat. Dali jsme se poté do řeči. Máme kamarádku, herečku Janu Kolesárovou. Ta se svěřila se svými vztahovými problémy Zolimu. Když o nich napsala text, vstoupil jsem do toho profesně, aby to bylo zpěvné a akcenty zapadaly. Když jsme přemýšleli, komu to dáme, Tereza nás napadla hned. Hodně jí věřím, myslím si, že bude zpívat dalších padesát let. Zpívá tak, že může být člověk rád, když je u toho. Předložili jsme jí to, řekla, že je to prostě nádhera, a ještě ten den jsme to nazpívali. Takto na nás v minulosti poukázali Elán či Lucie. Teď jsme my v pozici, kdy můžeme pomoci někomu jinému. Určitě by bylo dobré, kdyby si psala písničky sama, je to osobnější, ale člověk se musí vypsat. Je to řemeslo, kterému se věnuju už od třinácti. 

No Name potěší fanoušky souhrnným kompletem celé jejich diskografie

První zkušenost s češtinou jste si užili v titulní písni Poslední aristokratky I prokletí může být štěstí. Jak jste se s touto výzvou vypořádali?
I prokletí může být štěstí byla specifická zakázka českých producentů. Myslím, že to vyšlo, a moje čeština je akceptovatelná. Měli jsme bohemistku, která na překlad dohlížela, kamarád Kouda mi vysvětlil rozdíly v přízvuku a nespisovností.

Prý jste film nejdřív viděli a na základě toho píseň napsali.
Ano, ráno jsme ho viděli, navečer jsme šli hrát v Libušíně a poté na oslavu narozenin pana Gotta. A tam nás napadla pointa songu.

Jak se ti film líbil?
Je to vtipný. Česká komedie rodinného typu, takže si tam všichni diváci najdou to svoje. Film je natočen na základě předlohy - bestselleru, kterého se prodalo více než 300 tisíc výtisků.

GOTT ŽIL PŘÍTOMNOSTÍ A BYL ZALITÝ SLUNCEM

Vzpomněl jsi Karla Gotta. Jak vzpomínáš na spolupráci s ním v podobě duetu Kto dokáže?
Super. Žil přítomností a byl zalitý sluncem. Měl nadhled, přirozenost. Přišli jsme do studia s notama, řekl: "Hoši klídek, nejdřív oběd, pak káva, pak filozofie a historie, a jestli zbyde čas na zpívání, tak si to dáme." Bylo to specifické i tím, že Karel přišel za námi a říkal nám, že od nás nemá song a chtěl by ho mít. Nechtěli jsme nic uspěchat. Trvalo to tři roky, než nás napadla akceptovatelná píseň.

Plánujete i další české písničky?
Nikdy neříkej nikdy, ale na co zpívat česky, když jsme Prahu zválcovali slovenštinou. V češtině nás samy od sebe texty nenapadají, musí přijít nabídka. Stejně jako když jsme dělali reklamu na pánskou kosmetickou řadu od Dermacol. Povedl se bizarní kabaret, který prošel každou domácnosti.

Neměl vám někdo za zlé, že jste se spojili s touto značkou?
To je jejich problém, udělal bych to okamžitě znovu. Byl to husarský kousek. Doposud jsme neudělali reklamu tímto způsobem. Byla to pánská řada. Dermacol je legendární československá značka, už je to světový hráč. Ze sebe jsme si vystřelili, nikdo ten bizarní kabaret nemůže brát vážně. Účel to splnilo. Nyní chystáme muziku pro další reklamu - na třídění světelného odpadu. Budou tam zpívat dětičky. Je to o tom, jak by měli rodiče myslet na budoucnost dětí a žárovky nevyhazovat, ale třídit.

Loni jste vydali píseň ke sto letům republiky Ži... a nech žít, v klipu jsi seděl na mrakodrapu – hotelu Kyjev. Nebál ses?
Nemohl jsem předtím měsíc spát, jak jsem se bál. Ale byl jsem jištěný, měl jsem horolezecké podvazky, byl jsem upevněn na vnitřní konstrukci umístěné pod oblečením. Bylo to bezpečné, ale je fakt, že jsem měl respekt z šedesátimetrové výšky. Seděl jsem tam necelou hodinu, než se to natočilo. Původně jsem měl sedět na starém žižkovském komínu, ale nedovolili nám to, protože byl před rekonstrukcí.

Máš strach ještě z něčeho jiného?
Nemám rád agresi a snažím se eliminovat, abych nebyl v nesprávný čas na nesprávném místě.

Nedávno jsi dostal cenu od slovenského Hudobného fondu za úspěšnou původní písňovou tvorbu. Jak si ji vážíš?
Je to nová cena za pop v původní písňové tvorbě. Vlastně jsem druhý, který to získal. Přede mnou to byl pan Zelenaj, briskní mozek, zakladatel bratislavské Lyry, kterému je 90 let. Cenu mám vystavenou doma. Byla to jedna z nejsilnějších věcí, kterou jsem zažil. Seděl jsem vedle velikánů. V podstatě vedle mě seděl celý hudební genofond Slovenska.

Sám učíš na konzervatoři se Zolim. Jak přistupuješ k výuce?
Učím tam jako pedagog už desátým rokem, Zoli je přes 20 let korepetitor. K tomu jsem začal učit druhým rokem na Vysoké škole umění - obor muzikál a muzikálové herectví. Myslím, že se Zolim máme mladým co říci. Hlavně slečnám. (smích) Hráli jsme v Oliveru Twistovi, Cikáni jdou do nebe. Když děcka vidí, že děláme původní tvorbu, respektují nás.

Líbil se mi váš názor, že k hudbě se má přistupovat jako ke své přítelkyni, milence, múze. Máte to tak stále? A jak se to projevuje?
Múza si chodí, jak chce. Je to nevěrná holka, která tě vzbudí nečekaně. Musíš ji využít, vstát z postele, protože ráno už může být po ní a pak budeš litovat, že jsi tu chvíli propásl.

Text: Hana Bukáčková, foto: Aneta Jodar a archiv kapely

Témata: No Name, Igor Timko