Vydáno 19.06.2016 | autor: redakce
Spisovatel, herec, zpěvák, autor textů a signatář Charty 77 Jan Vodňanský oslaví své životní jubileum tvůrčí prací. Přesně v den svých 75. narozenin 19. června pokřtí v Činoherním klubu v Praze své nové CD s názvem Tarantule a jiné nevydané songy. V programu nazvaném Jan Vodňanský jubileum nabídne nejen staré písně napsané s Petrem Skoumalem, ale i několik novinek.
Jan Vodňanský vzpomíná na "divnou dobu"
Jak mám rozumět názvu vaší desky Tarantule... a jiné nevydané songy? Jaký byl důvod jejich nevydání?
Jsou to písně ve své době, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, zakázané i nějaké rarity ze šuplíku. Všechno to jsou skladby dosud nevydané na cédéčkách. jen jedna vyšla na vinylu, jinak se jedná o věci vyhrabané z mého archivu. Ale každá ta písnička má svoji individuální historii.
Jakou historii má třeba titulní Tarantule?
Mohla zaznít už v roce 1970, kdy jsme s Petrem Skoumalem v bývalém Divadle hudby připravili pořad Zuzanka s tajenkou aneb delikátní deštník, ve kterém jsme si dělali legraci z opery Zuzančino tajemství. Byla to trochu parodie na Prodanou nevěstu, kterou nám zakázali, abychom nesahali na "národní poklad". Zeptal jsem se, zda si mohu dělat legraci z jiné opery, a to prošlo. Zkombinovali jsme tedy Lazebníka sevillského s dalšími kusy a doprovodili to sportovním komentářem. Nakonec jsem musel uznat, že to dopadlo lépe než to původní představení s Prodanou nevěstou. Takže paradoxně i cenzura někdy měla blahodárný vliv.
A co ta Tarantule?
Text Tarantule jsme tam nakonec z nějakého důvodu nedali. Píseň tak zůstala jen na mé domácí nahrávce.
Pro dnešní mladé posluchače je možná těžko pochopitelné, že jste byli se Skoumalem v socialistickém Československu zakazováni. Jak to, že se dochovaly vaše nahrávky?
Pár let jsme nesměli hrát v Praze, tak jsme vystupovali převážně na mimopražských studentských kolejích, kde vznikaly nahrávky našich koncertů, které mi pak studenti přetočili. Pak je na albu jiná kategorie písní, které třeba zazněly v médiích v době perestrojky v druhé polovině osmdesátých let. Například Světlana Nálepková pro televizní pořad Dva z jednoho města mohla natočit moji písničku Ty koně jezdí tryskem, složenou ještě v letech zákazů, kdy jsem emigroval na Slovensko...
... co si máme představit pod pojmem "emigrace na Slovensko"?
Když všichni odcházeli do emigrace na západ, šel jsem opačným směrem... Ale mělo to reálný důvod. V Činoherním klubu jsme měli kamaráda Martina Porubjaka, který se stal dramaturgem bratislavského Divadla Na korze. Na Slovensku nebyly tlaky v kultuře tak velké jako v Čechách. Porubjak působil v Divadelním ústavu a s jeho razítkem mě mohl v nejhorších letech 1982 a 1983 pozvat, abych přednášel na téma malých jevištních forem o dvojici Vodňanský - Skoumal, která v té době byla v Čechách zakázaná.
Z dnešního pohledu to zní neuvěřitelně...
Navíc tou dobou v Čechách nesměl zazní termín malé jevištní formy, který soudruhům připomínal Semafor, šedesátá léta a rok 1968. Na Slovensku se naopak o malých jevištních formách hovořilo a přednášelo. Já nechtěl mít své přednášky suchopárné, tak jsem pouštěl na kazetách ukázky z našich vystoupení. Pozvaní zástupci klubových scén se dobře bavili. To mi vnuklo nápad, který mi existenčně pomohl. Kdybych to s komentáři pouštěl v Čechách, tak by to byl podle tehdejší legislativy trestný čin. V Čechách totiž na rozdíl od Slovenska platil zákon o povinném zastupování. Každý měl podle místa bydliště přidělenou agenturu, v mém případě Pražské kulturní středisko, kde se musely povinně dělat přehrávky. A tam jsme měli zákaz.
Jak to fungovalo?
Nemohli jsme bez zprostředkování dostat honorář. Vystoupení v Čechách tak bez agentury nepřicházelo v úvahu. Ale někdo z mých kamarádů mi poradil, že existuje vyhláška o besedách s významnými osobnosti, která unikala zprostředkování. Tak se nějací pořadatelé už nebáli dát razítko. V té době už jsem byl sám, Skoumal hrál s Vladimírem Mišíkem. Vystupoval jsem na studentských kolejích nebo i ve vědeckých ústavech s přednáškou o naší hudbě s živým komentováním nahrávek. Byla to bizarní doba. Na jednu stranu jsme nesměli hrát v Praze a na druhé díky různým okolnostem vyšlo heslo Vodňaský-Skoumal v Encyklopedii československého humoru od Radko Pytlíka.
Ale mimo Prahu jste vystupovat mohli?
Ano, i když s problémy. Našla si nás malá agentura Svaz hudebníků. Jednou na nás v Olomouci přišla kontrola a v šatně nám ti dva pánové vynadali, že mládež vedeme do zkázy a chaosu. Navíc na nás napsali udání, kvůli kterému byla naše agentura vyzvána, aby z toho vyvodila důsledky. Byli jsme pozváni na jednání, kde se debatovalo o každém našem textu. A ukázalo se, že ti pánové je ani nečetli. V jednu chvíli nám vyčítali slova o "stromech svobody kácených sekyrami", až je musel Skoumal upozornit, že to není náš text, ale báseň Jacquesa Préverta. Byla to divná doba a takovou vzpomínkou na ni je právě deska Tarantule a jiné nevydané songy.
Roman Jireš, foto: Supraphon
Témata: Jan Vodňanský, Petr Skoumal, Tarantule, Charta 77
