Vydáno 08.08.2016 | autor: Ondřej Bambas
Necelý půlrok stačí The Neighbourhood, aby se k nám vrátili. A protože minule byl koncert beznadějně vyprodaný už dlouho dopředu, vystoupí 16. srpna pod širým nebem v Riegrových sadech. Proč má vlastně kapela všechno v černobílé? A kde čerpá inspiraci? Ještě než zajdete na koncert, přečtěte si rozhovor se zpěvákem Jessem Rutherfordem.
Svět The Neighbourhood je černobílý
Když jsem byl malý kluk, při sledování starých černobílých filmů jsem si myslel, že v té době bylo vše černobílé. Celý reálný život se odehrává pouze v odstínech černé a bílé, podobně, jak byl připodobněn svět v Pleasantville. Cítil jste jako dítě něco podobného?
Z: Já podobnou zkušenost nemám. Asi je to tím, že na černobílé snímky jsem moc nekoukal, a těch pár jsem viděl, až když jsem byl starší. Jediné, co jsem jako dítě černobílého viděl, byl seriál I Love Lucy (jeden z nejpopulárnějších amerických seriálů, pozn. red.) a při něm jsem se pěkně nudil. Takže jsem to většinou pak vypnul, když jsem na seriál narazil.
The Neighbourhood v Praze vyhráli souboj se zvukem a fanoušci je hltali
Ovšem vaše estetika - od videoklipů po koncertní fotografie, je celá černobílá. Jak jste ji vytvořili...?
Protože chceme být neskutečně nudní... Když jsme zakládali kapelu, brali jsme to podobně, jako když děláš projekt. Uvedu příklad: píšeš knihu, a když ji dokončíš, tak chceš k ní také udělat obal, že? Vizuál je totiž tak důležitý! Já hodnotím knihu vždy podle obalu. První věcí, kterou vidíš, by mělo být něco, co si zapamatuješ. A u nás to zřejmě funguje, protože se nás na to každý ptá. Už jsme s tím naplno spjati.
Byl to váš nápad, nebo s tím přišel producent/manažer?
Já jsem to navrhnul a ostatní s tím souhlasili. Ne vždy jsou mé nápady schváleny, ale když někoho něco napadne, rozhodujeme o tom společně. A na tohle jsme shodně všichni kývli.
Navíc vám to k hudbě pasuje.
Přesně kvůli tomu jsme do toho šli, protože se to k naší hudbě hodí. Nebo by byla dobrá fialovorůžová. Ale my neděláme fialovorůžovou muziku.
To je možná současná estetika The 1975.
Kdo to je?
(Krátká odmlka a následný výbuch smíchu) Dobře, zpátky k tématu. Kromě černobílých barev mi k vaší hudbě dokonale sedí i prostředí Kalifornie. Většina vaší produkce vznikla v Los Angeles? Nepřemýšleli jste o přesunu jinam?
Blízko L.A., my jsme z Jižní Kalifornie, asi čtyřicet minut od města. Ale souhlasím, určitě vycházíme z Kalifornie. K dalšímu místu jsme se zatím nedostali. Tedy kromě New Yorku, kde jsme něco natočili. Ale uvidíme, zda něco neobjevíme nyní během turné, kdy se poprvé podíváme do Itálie nebo Švýcarska. Stále jsme také nebyli v Jižní Americe, z Asie jsme hráli pouze v Jižní Koreji a nenavštivili jsme Jižní pól.
K vaší hudbě mimo jiné taky podle mě sedí dobře představa víkendů během teenagerských let. Večer, kdy jedete s kamarády do ústraní a ochutnáváte alkohol, nebo zkoušíte první cigarety. S jakou hudbou to máte spojené vy osobně?
Abych se přiznal, já začal pít asi teprve před rokem dvěma. Ale když jsem poprvé zkoušel kouřit trávu, tak to bylo kvůli tomu, že jsem hodně poslouchal Wiz Khalifu. On je něco jako "Mister Weed". Já a kamarád jsme ho poslouchali pořád, A ten kámoš v té době už kouřil, tak jsem si říkal, že bych to rád také zkusil. Poprvé to bylo v pohodě, pak mi to dlouho bylo ukradené a dneska je to jedna z mých nejoblíbenějších věcí.
Necítíte tím za sebe nějakou odpovědnost vůči vaším mladým fanouškům? Myslíte, že má vaše hudba vliv?
Já nezpívám nic jako: "Všichni se jděte opít se svými kamarády, pošli lahev vodky dokola..." Ale myslím, že naše tvorba má vliv, dokonce obrovský, za což jsem rád. Ale nemyslím, že by to bylo, zejména prostřednictvím mých textů, v nějakém negativním duchu. Jenom to zprostředkovává můj pohled, mou realitu. V současnosti si za svými texty stojím, dokážu vysvětlit, co znamenají. Dříve to bylo více o pocitu, aby se to dobře rýmovalo. Jsem totiž hodně zatížený na melodie.
text: Ondřej Bambas, foto: archiv kapely, Marek Holoubek
Témata: The Neighbourhood, Riegerovy sady, koncerty
