Kateřina Marie Tichá: Své poklady si schovávám do Knihy ztracených věcí

Váš první singl Vzpomínej vyšel už před 3 lety, EP ale vydáváte až nyní. Proč to trvalo tak dlouho?
To už je to opravdu tak dlouho? Mně připadá, že to nemůže být víc než rok. Když o tom teď přemýšlím, je fakt, že od doby, co vyšlo Vzpomínej, se stala hromada věcí, které dost podstatně změnily můj život. Stihla jsem úspěšně odmaturovat, udělat přijímačky na Karlovku a dokonce tam začít i chodit, přestěhovat se do Prahy, zabydlet se tady… Za sebou mám singl s Lipem, dva roky zkoušení, koncertování a nahrávání s Jelenama a před sebou další turné, našla jsem úžasný lidi do vlastní kapely, takže taky zkoušíme a připravujeme se na koncerty a festivaly, do toho píšu i bakalářku a připravuju se na státnice. Počítala jsem spíš s tím, že EP vyjde až na jaře, tak jsem ráda, že vyšlo už teď před Jelením turné a před Vánoci.

RECENZE: Kateřina Marie Tichá umí pohladit po duši

Písničky si skládáte sama, jak jste jako autorka produktivní? Na EP jich máte 5, kolik jich je schováno v šuplíku?
Zrovna před chvílí jsem se vrátila z víkendu u rodičů – celé dva dny v lese mimo civilizaci. Dopsala jsem tam další dva songy, jenom si je tak úplně neschovávám do šuplíku. Moje asi nejoblíbenější knížka je Kniha ztracených věcí od Johna Connollyho, v podstatě už nejde koupit, její náklad je rozebraný... Měla jsem ji kdysi půjčenou z knihovny, ale nutně jsem ji musela mít i doma, takže jsem ji asi pět let sháněla po netu, samozřejmě jako jedna z mnoha dalších.

Jednou mě úplnou náhodou napadlo, že jsem vlastně ještě nezkusila hledat přes facebookové bazary, takže jsem spíš jen tak na zkoušku napsala i tam. Asi za půl minuty mi odepsala slečna, že knížku má a klidně mi ji prodá. Slečna byla z Prahy a chodila dokonce na stejnou školu, do stejné budovy jako já! Jenomže pár vteřin po ní začalo k příspěvku psát dalších asi 5 lidí, že tu knížku chtějí taky a že ji klidně jakkoliv přeplatí. Naštěstí jsem jednala hodně rychle, knížku jsem stihla koupit a mám ji opravdu konečně doma. Je to o malém klukovi, který se dostane do zvláštního světa, ve kterém stárnoucí a chřadnoucí král schovává svoje tajemství do Knihy ztracených věcí.. Nikdo vlastně neví, co v ní je, možná odpovědi na všechny otázky, řešení všech problémů, možná je kouzelná... Nenapadlo mě příhodnější místo, kam si cáry papíru s nápady na nový písničky schovávat, než do ní. Pak jsem ale náhodou objevila v antikvariátu sešit s krásnou vazbou, který jim údajně přišel s hromadou černobílých fotek a dalšími zápisníky a pohlednicemi. Opravdu z toho úplně dýchalo tajemno. Hned jsem si vybavila ten příběh a věděla jsem, že je to ona.

Takže mám teď vlastně dvě Knihy ztracených věcí, jednu původní a jednu čistě mou. Jsou v ní písničky, příběhy, básničky, nebo třeba i úryvky zajímavých rozhovorů, které jsem zaslechla v autobuse… Prostě úplně všechno.

Co vás nejvíc při psaní skladeb inspiruje?
Můj život je vlastně celý složený z příběhů, mých vlastních, mých blízkých i úplně cizích lidí, kteří kolem mě třeba jenom projdou, ale můžou se s tím mým příběhem protnout. Někdy je to na celý zbytek života, třeba s rodinou. Jindy to je třeba jenom na okamžik – všimnu si starého pána na eskalátoru v metru a píšu a píšu a píšu. Písničky, povídky nebo jen věty, slova, písmena. Inspiruje mě i krajina, dneska zrovna barevný podzim... zkrátka mluví ke mně kde kdo a kde co (smích). Minulý týden jsem odcházela ze školy a procházela kolem dvou holek jdoucích opačným směrem. Zachytila jsem jenom to, jak jedna druhé říká: „…všude hromady písku a mně kouká jenom hlava, fakt se zabořuju..“ Už je to taky v Knize a nejspíš z toho bude píseň.

VIDEO: Křehká Kateřina Marie Tichá splynula s přírodou

Většina vašich skladeb je spíše folkových, nový singl Otazníky ale ukazuje, že se umíte opřít i do zvučného refrénu. Plánujete být do budoucna více přímočařejší?
Kdysi jsem zpívala i ve sboru a miluju nejrůznější vokály a silné melodie – zároveň si ale většinu písniček skládám sama s kytarou. Ale máte pravdu, Otazníky jsou asi trochu přímočařejší. Do přímočarého vyjadřování jsem asi musela trochu dospět. Dlouho jsem si myslela, že nejde dohromady s poetikou/poezií a ta je pro mě zásadní. Přímočarost je pro mě velké téma, jak tímhle způsobem vyjádříte třeba nejasný těžko pojmenovatelný pocit? Otazníky jsem měla napsané za chvilku, bylo to jako by mi to někdo celé šeptal do ucha a já prostě zase psala a psala.

Jakou hudbu sama posloucháte? Jsou to hlavně písničkáři a písničkářky, nebo se inspirujete i jinde?
Nebudu se tvářit, že poslouchán, jak se říká, „všechno“, zjistila jsem, že spousta žánrů jde tak nějak mimo mě, ale poslední dobou hledám inspiraci vyloženě aktivně a taky nacházím. Skrze kamarády i jen takové to brouzdání po YouTube objevuju spoustu nové muziky a zjišťuju, že některé, byť mé tvorbě vzdálené styly, mimo mě vlastně chodit nemusí. Byla jsem na výročí Lucerna Music Baru, kde hrála kapela Incognito (jazz/soul/funk) a byla to moje první zkušenost s tímhle hudebním směrem. A bylo to skvělý.

Videoklip Otazníky jste natáčeli v Jizerských horách. Jak na natáčení na tak krásných místech vzpomínáte?
Na Smědavě jsem se cítila jako v úplně jiným světě. Dolů k vodopádům se scházelo přes strmou a dlouhou stráň, která byla celá pokrytá vysokým borůvčím. Pořád jsem zakopávala a byla fialová od hlavy až k patě, ale vždycky se mi nějakým zázrakem podařilo udržet se na nohou, jakoby mě někdo na poslední chvíli chytil a podepřel. Když jsem pak dole u vodopádů přeskakovala ty obrovské kameny přes řeku, připadala jsem si zas jako dvanáctiletá holka, co hledá most do Terabithie. Vtipný je, že mě tam napadala další a další slova do Otazníků, ale písnička už byla hotová, uzavřená, takže jsem se aspoň snažila pocit i z těchto nikdy nezazpívaných slok tak nějak přenést do obrazů toho videoklipu, mezi řádky. Třeba to tam někdo uvidí nebo i uslyší.

Přicházíte při natáčení videoklipu i s vlastními nápady, co by v něm mělo být zachyceno, nebo to necháváte kompletně na režisérovi?
S Lipem, který klip režíroval, máme velmi přátelský vztah. Jeho zajímá, jak já písničku vidím ve filmových obrazech, a já zas vím, že se jím při natáčení mohu nechat vést. Že rozumí mně, mojí hudbě i hudbě obecně. Taky mi ukázal, že můj zpěv se může hodit do žánru, který bych sama nikdy nedělala, otevřel mi zas trochu jiné obzory než Jeleni.

Jelen interview: Máme rádi, když je na pódiu pořádná tlačenice!

Kromě nahrávání vlastních písniček jste odjela hodně koncertů s kapelou Jelen. Cítíte se díky těmto zkušenostem nyní jistější, vyzpívanější?
Jeleny vnímám jako celek, parádní bláznivou bandu, i všechny členy jednotlivě. Jindra (Jindra Polák – frontman kapely Jelen, pozn red.) je pro mě rozhodně výrazná inspirativní osobnost, hloubka, citlivost a přitom civilnost a taková jakoby jasná chlapskost jeho textů mě moc baví. Nebo třeba Honzík (Jan-Vojtěch Rek – bandžista kapely Jelen) to je zase můj druhej malej brácha a skvělej kamarád. A takových bráchů tam mám v podstatě sedm. A jinak ano, určitě se cítím vyzpívanější, jistější, jako zpěvačka, ale i celkově jako člověk.
 
Působíte jako plachá bytost, jak se cítite na velkých pódiích, kam se Jelen dopracoval? Býváte hodně nervózní?
Nervozita není přesně to slovo. Ale máte možná pravdu, že jsem asi někdy trochu plachá.

V roce 2013 jste nazpívala duet s Lipem. Chystá se nějaké další, pro vaši tvorbu netradiční spojení s jiným interpretem?
Rozhodně! Mám takových nápadů spoustu, možná budu muset příští rok vydat ta cédéčka dvě (smích). Pro mě jsou teď největší objev lidé z mojí kapely, nahráváme demáče, budeme v téhle sestavě i točit album, ale tyhle netradiční spolupráce, na které se ptáte, mi dávají možnost vnímat hudbu očima a ušima někoho jiného. Holka s kytarou z Vlašimi může nasávat a vstřebávat a hlavně se teď učí být frontmankou s kapelou za zády.

Konec roku strávíte na Backstage Tour Jelena. Bude prostor k tomu, abyste fanouškům představila i nové písničky z EP Otazníky?
Ano, a některé skladby tam dokonce zazní živě úplně poprvé. Už pomalu odpočítáváme dny do prvního koncertu. Deset zastávek včetně Bratislavy! Na Slovensku budu třeba zpívat úplně poprvé. V Ústí nebude předskakovat Sima Martausová, ale právě moje kapela se mnou v čele. To bude pro mě velký milník. Na tomhle koncertě začne nová kapitola mého muzikantského života. Doufám, že si v ní pěkně počtete.

text: Josef Martínek, foto: Petr Kozlík/SinglTon