Květy interview: Elektronika není o zvuku, je to stav mysli

Martine, nedávno jsi dostal žánrového Anděla v kategorii Alternativní hudba, a to za album Vlakem. Jaké byly pocity, čekal jsi to?
Martin Evžen (dále M.): Když se mi ptali, kdo to podle mě vyhraje, tak jsem odpověděl, že já. Jen tak. (úsměv)

Květy v Crossu: krásná hudba, přátelská atmosféra a jako bonus Babbutzi Orkestar

Slyšel jsi zbylá dvě nominovaná alba?
M: Na Cermaque jsem dělal a Svobodu jsem slyšel, protože patřím mezi Trabandovce.

Texty na album Vlakem prý vznikly během cesty vlakem z Brna do Bezpráví. Co tě k tomu vedlo?
M: Mnohokrát jsem tak psal texty písní a nikdy jsem neměl ambici napsat celé album, až do února minulého roku. Začal jsem psát, texty jsem "sesmolil" za 45 minut, ale několik dalších měsíců jsem strávil u dodělání hudby.

Z EXTRÉMU DO EXTRÉMU

Jak je to u vás s autorstvím, jak se podílíte na písních?
M: Začíná to většinou popěvkem, od kterého se vše odvíjí. Texty i hudbu (melodie) píšu já, protože bych to jinak neuzpíval, a kluci to dolaďují.
Aleš (dále A.): Evžen nám ukáže, jak by si to představoval zahrát, jednou to je tak, jako když bubeník poprvé sedne k bicím, podruhé tak, že to nikdo není schopný zahrát. Jde to z extrému do extrému. (smích)

RECENZE: Květy na albu Miláček slunce odlehčily, rozhodně ale nepolevují

Martine, co je pro tebe víc? Sólová, či kapelní dráha? Co tě vedlo k sólovce?
M: Kapelní, jsem týmový hráč. K sólové dráze mě zavedla moje hyperaktivita, měl jsem hodně aktivit, ale ještě se mi to zdálo málo, tak jsem si vymyslel toto. (smích) V době, když jsem o tom přemýšlel, jsem měl děvče, se kterým jsme milovali elektroniku, takže jsem si doma "kroutil" synťáky a říkal si, že by to mohlo být na desce. Takže by se dalo říct, že mě k sólovce dovedla láska.

V rámci kapely Květy máte na svém kontě dost alb, je to tím, že máte přetlak témat?
A: Máme, resp. Martin má, je hodně pracovitý a má to hodně nasyslený… některé věci, které se tváří jako novinka, tak měl dva roky rozepsaný. Hromada věcí, ke kterým se postupně vrací a dodělává. Takže geneze je dlouhá. (smích)

Martine, nebojíš se, že může přijít vyhoření?
M: Ne, možná se začnu bát, až na sobě pocítím nějaké příznaky. Teď na to rozhodně nemyslím… třeba by to bylo krásný, kdybych nebyl otrokem skladatelského pudu a život bych tak zacílil jiným směrem.

KREATIVNOST SE PŘESYPE PŘES EVŽENOVU OSOBNOST

Kde berete inspiraci?
A: Kdo chce psát písničky, tak je píše, kdo nechce, tak nepíše, jednoduchá rovnice. (smích) Kapelu inspiruje ježdění autem, nošení hudby a neustálý plkání o tom. Promele se o tom několik hodin času, jak kdo tohle udělal, jak je to smíchaný, jaký zvuk je na bicích, jaký je přístup k tomu atd. V tom se už dopředu vytváří jazyk, který používáme na zkouškách. Je to normální práce, nejdřív si nastuduju, jak to dělají ostatní, kdy si u něčeho řeknu, tohle je fakt inspirativní, to jsou machři a člověk si to přebírá a využívá po svým.
Ondřej (dále O.): Background je tak široký… Evžen má naposloucháno neuvěřitelné množství muziky i načtených hromadu knížek z nejrůznějších oblastí. V tom tkví i kreativnost, kdy se materiál přesyje přes jeho osobnost, a stále má substrát zkušeností, co všechno viděl, přečetl, z něhož vzlíná nové tvůrčí umění.
M: Vidím to jako kompost. (smích) Člověk do sebe ukládá odpad, který skrz něj projde.
A: Když si oblíbíte něčí desku, tak je to jako byste sázeli mrkev na svůj kompost.
O: Evžen teď sjížděl hodně Alt-J. K tomu se váže i historka, kdy letos máme hrát na Colours Of Ostrava. Evžen je chtěl strašně vidět naživo a samozřejmě, co čert nechtěl, tak nás dali na stejnou dobu. Vyvinul neuvěřitelné úsilí, aby se podařilo toto načasování zvládnout a přesunout.

Martine, v poslední době jsem tě zaregistrovala v seriálu Trpaslík, jak se ti tam hrálo? Rýsuje se něco nového v tomto ranku?
M: Výborně, hraní v seriálech či ve filmech beru jako odpočinek. (úsměv) Kamarád Petr Marek chce, abych hrál nejvíc nesympatickou postavu v jeho filmu o Sametové revoluci. Sám definoval roli, že to je přesně ten typ člověka, kterého máš chuť praštit, ještě než něco řekne. (smích)

Napsali jste čtyři písně k seriálu Svět pod hlavou, jsou na zakázku, byla to první taková zkušenost?
M: Krom toho, že jsem psal rozhlasové hry a kabarety, tak by se to tak asi dalo brát. Je to strašná úleva, když máš zadání, jako například když máš udělat tuctový rockový ploužák, pro mě osobně je to slast, protože můžu udělat úplnou krávovinu, při které se pobavím. Ta pomalá píseň se líbila upřímně Ivanu Trojanovi…
A: … který ve scénáři musí říkat, že to je pěkná sračka… (smích)
M: Písnička je naivní, a i když je udělaná tak, že bych se jindy za takové napsání styděl… "jsi stále se mnou v zahradách…", zmizel veškerý odstup, cynismus, nadsázka, metafora a zůstal tam jen cit. Tak si ji s prominutím taky rád poslechnu. Ale když bych měl zadání, že musím napsat barokní skladbu, je jasné, že bych se u toho trápil, takže bych do toho nešel.
A: Svobodná tvorba je náročná, protože si mantinely musíš určit sám. Takže svým způsobem si i v normálním skládání zadání dáváš, protože by ses v té bezbřehosti doslova máchala.

Nechystá se nějaká další hudba k novým filmům či seriálům?
M: Děláme hudbu k filmu, který natočil Jakub Šmíd, jmenuje se Na krátko. Ale myslím si, že je tam moment, který si říká o písničku, jen o tom ještě pan režisér neví. (smích) Jinak hudbu k filmu v tomto rozsahu děláme poprvé.
A: Ještě u toho zbyde kupa vyhozeného materiálu, ke kterému se třeba za dva roky můžeme vrátit a říct si, že to vlastně není tak blbý. (smích)
O: A vzniknou z toho sólová alba nás všech tří. (smích)

Loni jste obměnili sestavu, proč?
A: Dospěli jsme do určitého bodu, kdy jsme se chtěli posunout jinam, dál… Přirovnal bych to k přechozenému vztahu, kdy kluci mají rodiny, svoje aktivity… Chtěli jsme změnit zvuk a s klukama to moc reálný nebylo možno udělat. Takže jsme si řekli, že dojedeme koncerty do určitého období a během toho jsme zkoušeli s Ondrou, který už na našich koncertech občas hostoval. Aklimatizoval se mezi nás velmi rychle, dokonce s námi zkoušel nový materiál na minulou desku a vymýšlel basové linky. Nejdřív jsme měli představu, že nazkoušíme nové písničky, ale to nás po chvíli přestalo bavit a chtěli jsme po Martinovi, ať už přinese nové věci. Takže zkoušení starých věcí začalo až zpětně po vytvoření nových věcech, které šlo velmi rychlo, co zkouška to skoro nová písnička.
M: Ondra si pamatuje strukturu písně ještě před tím, než ji dovysvětlím do konce.
A: Máme problém, že když ji Martin předehrává, tak Ondra už ji rovnou hraje a upravuje, jak ji máme hrát. (smích)
O: Jsou to mistři hyperboly. (smích) Jak mám vážnohudební vzdělání, tak jsem schopnej opravdu rychle si to do paměti zapsat, pak odpadá fáze fixování, co tam hrát apod.

S NOVOU DESKOU SE Z NÁS NESTALI ELEKTRONIČTÍ MÁGOVÉ

Vydáváte nové album Komik do půl osmé, na kterém je víc elektroniky než na těch předchozích, čím to je?
O: Vychází to z povahy, že jsem dostal synťáky, kdy levou rukou hraju basy a pravou to ostatní.  Možnosti zvuku, jaké mám, tak nějak automaticky směřují k elektronickému zvuku, jaký teď máme.
M: Kamarádka Radka nám řekla, že elektronika už začala dříve, než touto deskou. Je to pravda, když si vzpomenu, tak i na minulé desce jsme měli hodně elektronických částí. Nebyly naprogramované, byly tam pedy místo normálních bicích, různě jsme kroutili zvuky a hráli si s nimi. Ale určitě to není tak, že bychom byli nejdřív trampové, pak to odstřihli a byli elektroničtí mágové. (smích) Vyvíjelo se to postupně.
A: Elektronika není o zvuku, ale je to stav mysli (smích)… je to o způsobu práce s písní a o aranži. Pokud vyměním bigbeatové nástroje za elektronické, tak to nebude elektronika a obráceně také ne.

Proč se album jmenuje Komik do půl osmé?
M: Na jedné z prvních zkoušek jsme si povídali venku, z ničeho nic tam přilétl termín Komik do půl osmý, což v divadelním slangu znamená člověk stižený trémou, který hýří vtipem až do okamžiku, než si má stoupnout před publikum a být spontánní. Sice hrajeme už 17 let, ale pořád jsou chvíle, kdy vyjdeme na pódium a říkáme si, co teď, zvuk je na prd, všem jsme ukradený… Ale většinou nás to neparalyzuje. Je v tom souboj, kdy komik musí být komikem i po půl osmé. Je to sranda, ale určitým způsobem je to posouvání sebe sama. Je to hra, i práce.

Bude křest?
M: Bude někdy na podzim. Nejdřív chceme, aby si naše písně lidi naposlouchali na plovárně, pak přicházeli na koncerty a zpívali si s námi.

Bude klip?
M: Máme několik námětů, máme rádi filmy, tak klip bereme jako malý film a malý film je velká radost. (úsměv)

Na jakém nejzajímavějším místě jste hráli?
A: Nejlepší storky se vážou na ty nejhorší koncerty. (smích)
M: Před mnoha a mnoha lety v jiné galaxii (smích) jsme hráli koncert pro šest lidí, ale v místnosti, která byla tak malá, že bylo vyprodáno. (smích) Bylo to fakt velmi intimní a hezký.
O: Hráli jsme v Třebíči, kde byla dost podobná situace, kdy jsme hráli na malém pódiu a rozhodli jsme se kooperativně změnit sestavu, takže jsem hrál na kytaru místo kláves, a Aleš hrál na mini bicí. To. jak jsme variabilní, mě na kapele strašně baví.
A: Vzpomněl jsem si na příhodu, kdy jsme hráli v čajovně v Klatovech. Když jsme se nazvučili, tak byl pořádný rambajs. Povídal mi basák Ondra Čech, že před jeho bednou seděl pán, který usnul i v tom strašným randálu. Jak ho měl na dosah basy, tak si říkal, že ho vezme tou basou po hlavě, aby se probudil. Jak se vždy k němu přiblížil, jako naschvál se probudil a takto se to opakovalo po celý koncert. (smích)

Text: Hana Bukáčková, foto: Alena Černá

Témata: Květy, Komik do půl osmé, Martin Evžen Kyšperský