Longital interview: Ty pravé zázraky se dějí, až když zpomalíte

Vydáno 05.10.2016 | autor: Hana Bukáčková

Slovenští Longital prošli za patnáct let fungování razantním žánrovým vývojem. Před pražským koncertem Kieslowski, kde kapela hostovala, jsme si povídali nejenom o novém albu Divoko. Řeč padla i na hraní na nudistické pláži nebo spolupráci s iniciativou Všetko pre nič. Shina a Dano, které kromě pracovního vztahu pojí i ten osobní, prozradili také něco o svých cestách po světě.  Novou desku pokřtí 20. října v pražském Divadle Archa, kde s nimi vystoupí i písničkářka Katarzia

Longital interview: Ty pravé zázraky se dějí, až když zpomalíte Longital interview: Ty pravé zázraky se dějí, až když zpomalíte

Tvrdíte o sobě, že jste nejzcestovalejší slovenská kapela, máte info od ostatních, že tolik necestují? 
Dano (dále D): Byli jsme do nedávna nejzcestovalejší kapela. Procestovali jsme 13 zemí Evropy, Ameriku, Kanadu. Na koncerty jsme jezdili vším možným - vlaky, letadly...
Shina (dále S): ...dokonce i lodí na jeden ostrov.
D: Koncertů v zahraničí bylo fakt požehnaně. Chtěli jsme podniknout i cestu do Asie, ale to jsme nakonec stopli, protože jsme z toho cestování byli unavení.
S: Většina koncertů byla pro zahraniční publikum. Koncerty pro krajany bývají takové zvláštní.
D: Funguje na nich totiž vzpomínkový optimismus. Jak jsou dlouho pryč, úplně jinak vnímají slovenskou kulturu i současnou hudbu. Na co by jinak normálně nešli, tady na to jdou.
S: Ale je zajímavé si s nimi povídat po koncertě, jsou to krásní lidé plní zajímavých příběhů. Chtějí dát lidem, co vše tam zažili.

LIVE: Lenka Dusilová oslavila život (Ba)romanticky s Longital

Kde bylo nejlepší publikum?
S: Francie, tam jsme měli super přijetí, protože jsou zvyklí poslouchat hudbu v jiných jazycích. Mají to dané tím, že tam žije hodně cizinců. Závěrečný koncert turné na Ukrajině byl venku na pláži, mezinárodní jazzový festival Koktebel Jazz na Krymu, bylo tam hodně lidí a reagovali úžasně, jako kdyby nás dlouho znali.
D: Ta pláž byla částečně nudistická. Dokonce jsme dostali cenu publika. (smích)
S: Výborné koncerty byly i v Polsku.

Na jakém nejzajímavějším místě jste hráli?
D: Hráli jsme ve Francii při Marseille, na ostrově, který byl vzdálený 10 km od pevniny. Tam byla zřícenina nemocnice, která měla antický charakter a byla používaná pro karanténu námořníků. Za sebou jsme měli antické ruiny. Bylo to na pohled bizarní. Festival jsme si užili i co se týče jídla.
S: Francouzi v jídle vítězí, to je fakt.

Kieslowski oslavovali pět let: gratulovali Kittchen, Jan P. Muchow, Bonus nebo Zrní

Prošli jste několika žánry, proč? A jak na změny reagovali fanoušci?
D: Nouze. Vždy, když se nám během těch patnácti let naší existence, stalo něco nečekaného, co jsme vnímali v danou chvíli jako nepříjemné, nebo dokonce neřešitelné, (např. nás opustil bubeník v roce 2003), ukázalo nám to nové možnosti vývoje. Využili jsme to jako výzvu. Posunulo nás to dál, začali jsme dělat s elektronikou a také divadelní, scénickou hudbu apod. Takže jsme žánrových změn zažili hned několik.
S: Poslední změna byla ta, že se nám vrátil bubeník, přinesl si s sebou klavír, čerstvý vzduch a nám novou energii do hraní. Navíc hrajeme smyčci na kytary, tak můžeme znít i jinak.
D: Hrajeme napříč žánry a tato cesta je naším osudem. Je to dáno tím, že sami posloucháme kreativní, překvapující hudbu. Rád se vyžívám v nestandardních postupech.

Jak vás napadlo hrát smyčci na kytaru? Přiznám se, že jste první, u koho jsem něco takového viděla.
D: U nás na Slovensku máme pro smyčec hezký název sláčik. A napadlo nás to tak, že jsme hledali zvuk, který by měl takovou horizontální rovinu jako pohled do dálky. U tvorby hudby myslím dost výtvarně a chyběla mi tam taková vodorovná linka. Nejsem první, před námi hrál Jimmy Page či Radim Hladík. Jak jsem si koupil nový smyčec, Shina se chopila toho mého starého a začala s ním hrát na basu, tak to už nedělá vůbec nikdo.
S: Je to součást každého našeho koncertu.
D: První dva roky to skřípe, kdo to vydrží, potom mu to začne hrát. Proto je tak málo smyčcových kytaristů, nemají výdrž.

Nemáte občas ponorkovou nemoc, když jste spolu neustále v pracovním i osobním životě?
D: Není to ponorka, ale jedná se o tvořivý proces. Chce to jistou zručnost a štěstí. Způsob trávení času, který se nedělí na soukromý a pracovní čas.

S kým byste rádi spolupracovali, zahráli si s ním?
D: Z neživých bych si rád zahrál s Milesem Davisem, to bych se z toho asi posral (smích). Ze současných s Lenkou Dusilovou. S ní se známe už od roku 2003, poznali jsme se v divadle Continuo, hráli jsme s ní turné. Líbí se nám na ni tvrdohlavost, chuť experimentovat, dělat sofistikovanou hudbu a celkový přístup. Milan Cais z Tata Bojs, s ním jsme hráli pár koncertů - když jsme neměli bubeníka, měli jsme takové speciální koncerty a to bylo skvělé.
S: Nebo jsme hráli s Glenem Hansardem a Markétou Irglovou pár koncertů.
D: Byla to úžasné, protože ta hudba, co mají na srdci Irové, je velmi inspirativní. A to si myslím, že mají se Slováky velmi společné kromě alkoholu. (smích)

Nyní vydáváte nové album Divoko, na co se můžou těšit fanoušci? Jak album vznikalo?
(odpověď ve videu)

Chytnu se názvu, jste "divocí"?
D: Jsem introvert, který by rád v podstatě seděl doma, nevyrušovaný světem, a hrál na kytaru.
S: Ale když chytí elektrickou kytaru a začne sólovat, tak to je úplné monstrum. (úsměv) Ve výrazu jsem klidná, ale můj přístup k životu je poměrně divoký. Nejsem ten typ, který by sáhodlouze o něčem přemýšlel. Ale jak vidím, že se něco hýbe, tak jsem jak divoká kočka a skočím po tom. A Dano mě tak trochu uzemňuje, je pomalý, klidný a tichý.

Máte zajímavý obal desky, čí to byl nápad?
S: Vznikal postupně. Já jsem měla ideu červených šatů, oslovila jsem designérku Danu Kleinert, aby mi je ušila. Pak jsme se poznali s fotografkou Petrou K. Áčovou, která se specializuje na focení pod vodou. Jsem ohnivý člověk a voda není úplně můj živel, ale byla to výzva. Zavolala jsem designerce, ta mi řekla, že to je ideální materiál pod vodu.

Proč zrovna dominantní červená?
S: Nevím, delší čas mě ta červená pronásledovala, i když už mám dlouho modré období, v civilním životě červenou nenosím, ale nějakým způsobem mě přitahovala. I když designerka mi radila, ať si červenou nedávám, že to je prvoplánový v kombinaci s názvem Divoko, já jsem jí říkala, že si potřebuju s červenou vyrovnat účty, třeba i pod vodou.

Před pár dny jste vydali klip Na horu a dolu, který je z předchozí desky, proč jste se rozhodli pro tento postup?
Ondrej Geče (kreativní producent): Začali jsme to točit už vloni, jenže počasí se postavilo proti nám. Měli jsme asi polovinu natočenou, počasí se pokazilo, pak onemocněli protagonisté.
S: A mezitím začala vznikat deska Divoko. Teď jsme si říkali, jak to zkombinujeme, někteří se nám smáli, že je to opravdu velký marketingový tah vypustit video ke starému albu, když akorát vydáváme nové. Ale byla by to škoda, kdyby tak krásný klip nevyšel. Teď je hotový, tak proto toto načasování.

Proč jsou v hlavní roli vlci?
O: Dano přišel s inspirací kultu počítačové japonské hry, kde se používají vlčí hlavy.
D: A pak nějak vznikl nápad umístit tam tanečníky a použít vlčí masky, které dělala designerka a česká výtvarnice Veronika Psotková, kterou jsme potkali na tom ukrajinském koncertě na nudistické pláži, když tam dělala sochy.

Překvapila mě délka klipu…
D: Je to na pomezí videoklipu, hudebního filmu a tanečního představení. (smích) Ti, co vydrží do konce, dostanou od toho, co potřebovali. Aby se lidé dostali od všedních starostí, chce to čas.
S: To je jako s pitím či kouřením. Když máš čas, vychutnáš si to a je to rozdíl oproti tomu, když to do sebe kopneš a pak to tak dobře nestrávíš. Není to jediná naše dlouhá písnička. Možná to vede lidi k tomu, že ty pravé zázraky se dějí, až když zpomalíte

Nyní spolupracujete s iniciativou Všetko pre nič, jak vlastně vznikla tato spolupráce?
S: Sleduji lesoochranářské sdružení VLK už dlouho, také se s nimi známe osobně. Jim se podařilo získat do soukromého vlastnictví rozsáhlé horské pozemky, ze kterých udělali rezervaci. Nikdo jim do toho nemluví. Prostředí chrání, nic se tam nedělá, nechává se přírodě volný průchod, nikdo nic nekácí a neuklízí, neloví se tam vlci. A oni se snaží rozšířit toto území. Je to proto, aby se lidi mohli konfrontovat s tím, co se děje s přírodou, když do ní člověk nezasahuje. Je tam více paralel. Člověk se furt za něčím honí a na smrtelné posteli zjistí, že mu to je k ničemu. Jestliže máme něco podpořit, právě toto mi přijde smysluplné. Já například cítím, že když mám jakýkoliv problém, stačí mi jít do lesa na dvě tři hodiny a jsem pak úplně vnitřně uklizená. O to bych fakt nechtěla přijít.

Co vás teď čeká? Pojedete turné? Bude nový klip?
S: Hodně věcí. Křest bude v Praze v Divadle Archa společně s Katarzií, bude to takový velký dvojkoncert. Vydáváme nové desky, tak jsme si řekli, že by to bylo zajímavé spojit, je to dost jiné, dokonce i generačně odlišné. Poté máme v plánu 23 koncertů, polovinu v Čechách. Přivítáme tam i aktivisty z VLK, kteří budou v Praze, takže to propojíme. Chystáme videoklipy k aktuální desce, po prvním Rozplétám bude následovat animovaný klip Spokojná a sýta, který vyjde asi až na jaře, dělá na něm animátorka studující ve Zlíně - Miška Mašánová. Dano má rozpracovanou hudbu k filmu o Štefánikovi.

Co byste vzkázali svým fanouškům?
S: Přistupujte k věcem s lehkostí, berte život tak, jak jde, a nedělejte si ho zbytečně problémový.

text: Hana Bukáčková, foto: Petra Áčová, Ondrej Geče, video: Ondrej Geče

Témata: Longital, Divoko, Katarzia, Lenka Dusilová, Radim Hladík

zavřít

Při poskytování služeb na těchto stránkách nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s používáním souborů cookie na těchto stránkách. Další informace naleznete zde. Rozumím