Martin Ďurinda (Tublatanka): Ďuro Černý bral drogy proto, aby tlumil bolesti svého nemocného střeva

Kde tě zastihla zpráva o smrti Ďura? Co se Ti v tu chvíli vybavilo?
Zastihla mě hned ráno, protože zemřel v noci. Vůbec jsem nikdy nepomyslel na to, že by se něco takového mohlo stát, a to tak brzo, v jeho padesáti čtyřech letech. Mě to úplně zničilo a nemohl jsem zastavit pláč, strašně je mi po něm smutno. Chybí mi jako člověk, protože měl svoje velké hodnoty a měl jsem ho rád. O té smutné zprávě jsem se dozvěděl od jednoho dobrého kamaráda, který pracuje v médiích, tak jsem hned telefonoval jeho bratrovi herci Vladovi Černému. Vlado mi řekl, že Ďura převezli z jeho bydliště v Maďarsku, on totiž bydlel blízko slovenských hranic, na maďarské straně si koupil dům, tam jsou totiž domy levnější. V kritickém stavu ho odvezli do nemocnice v Mosonmagyarórváru, kde ho operovali. Bratrovi hned řekli, že může čekat to nejhorší, že Ďuro je v těžkém stavu a může i umřít. A tak se i stalo…

Juraj Černý - rocker tělem i duší, kterého víc než drogy ničil alkohol

Od kdy měl zdravotní problémy?
Od roku 1994 po nahrání posledního alba Tublatanky Znovuzrodenie. V roce 1996 odešel z Tublatanky kvůli zdravotním problémům, které trvaly až doteď. Měl syndrom dráždivého střeva, se kterým bojoval každý den. Já jsem s ním mnohokrát mluvil o jeho zdravotních problémech a sháněli jsme o této nemoci informace vlastně po celém světě. Měl to ve velmi špatném stádiu. Z Tublatanky také odešel proto, že měl problémy s drogami. On si vlastně drogami pomáhal k tomu, aby neměl takové bolesti, takže tím pádem měl dvojnásobně špatný stav. V roce 2002 se vrátil na hudební scénu jako bubeník skupiny Slobodná Európa, se kterou bubnoval vlastně až do svojí smrti. Chlapci ze Slobodné Európy věděli o jeho zdravotních problémech, proto měli domluveného náhradního bubeníka pro případ, že by bylo Ďurovi špatně, ale aktivní bubeník byl až do svojí smrti.

Jak by vypadal jeho život, kdyby se nedal na dráhu muzikanta, čím by se asi živil, co by dělal?
Zřejmě by se živil tím, co vystudoval. My jsme se potkali na vysoké škole, já jsem studoval farmacii a Ďuro režii, obor dokumentární film, takže by byl režisér dokumentárních filmů.

Zemřel Juraj Černý, zakládající člen Tublatanky

Jak jste se s Ďurem seznámili a jak jste domluvili vznik kapely?
Seznámili jsme se v roce 1982 v centru Bratislavy, kam chodil Ďuro pravidelně do vinárny, která se jmenuje Velký Františkáni. Seznámil nás tam kamarád-zpěvák Temeraf. Byl jsem za ním a říkal jsem mu, že chci založit kapelu a sháním bubeníka a on mi odpověděl, že jednoho zná a že je momentálně volný, takže nám domluvil schůzku. S Ďurem jsem si sedl u dobrého vína a řekli jsme si, jakou muziku bychom chtěli dělat. Zjistili jsme, že máme rádi stejnou hudbu, že posloucháme stejné kapely, byly to hlavně skupiny Led Zeppelin, Deep Purple, Pink Floyd…. Měli jsme velice rádi také Slade, Sweet. Já ho naučil poslouchat také mojí nejoblíbenější kapelu Thin Lizzy. Ďurův otec byl rozhodčí v pětiboji, jezdil po Evropě a od něho jsme měli LP desky zahraničních kapel, které se u nás nedaly sehnat, tak jsme se vlastně dostávali za socialismu k muzice.

Pamatuješ si na první zkoušky a první písničky?
Na první zkoušce jsme hráli ještě s baskytaristou Marianem Grexou. Zkoušeli jsme v ředitelně gymnázia, kde byl Marianův otec ředitelem. Tam jsme začali nacvičovat moje nápady, pamatuji si, že první písnička byla Dajte mi na to liek a Šlabikár. V tu chvíli jsem zjistil, že je to bubeník, kterého hledám, že má stejné myšlení, že ví, co si písnička žádá, a věděl, jak zahrát bicí, aby tam zůstala ta nálada, jakou jsme tam chtěli mít. Hlavně chci říct, že Ďuro byl velmi talentovaný bubeník, měl talent od boha, hraní mu šlo hravě a úplně lehce. Je zajímavé, že on nikdy necvičil. Jako kdyby šla ta technika samospádem. Já jsem ho přemlouval, ať cvičí, říkal jsem mu "Ďuri, budeš ještě lepší, když budeš cvičit." Takže on si párkrát před zkouškou procvičil ty těžší přechody, nebo když začala Tublatanka hrát na dva šlapáky, před zkouškou procvičoval nohy. Byl takový zvláštní bubeník, nikdy necvičil, ale hrál s obrovskou chutí. Měl velmi silný úder, říkal, že bicí musí být pořádně zvučné, ale musí i trpět, takže to byl velký nápor i na naše uši. To byly strašné údery, proto i často trhal blány. Naše uši velice trpěly i na zkouškách, ale zase to byl velký požitek. My jsme hráli vždy naplno i při zkouškách.

Od kdy jste začali používat dva šlapáky?
Dva šlapáky jsme začali používat až při přípravě třetí desky Tublatanky, která se jmenovala Žeravé znamenie osudu. Pak jsme dva šlapáky využili také na vánoční desce Podme bratia do Betléma, tu už jsme nahrávali jen ve dvou, protože nám odešel baskytarista Palo Horváth.

Znal jsi Ďurovy sny? Splnily se mu?
Myslím si, že ne úplně. Mně je velice těžko, když si vzpomenu, jaké měl neustále bolesti. Nemluvil o tom, ale my, jeho blízcí, jsme to věděli. I vinou nemoci se vlastně jeho sny nesplnily, měl velkou životní smůlu. Měl manželku, kterou velmi miloval, jmenovala se Ĺuba, ale po několika letech manželství zemřela na rakovinu. Byl z toho velmi smutný a hodně ho to zarmoutilo. Nemohli mít ani děti, protože její rakovina přišla velmi rychle.

Byl Ďuro věřící?
Byl nějakým způsobem realista, měl moderní myšlení, spíše ateistické, ale člověk nikdy neví, co skutečně v duši toho druhého dřímá, a tím spíše, když ho ještě zasáhne nějaká choroba. Nemocný člověk kolikrát utíká k tomu, že je spíše věřící než ateista, ale když jsem ho já ze začátku poznal, byl ateista.

Plánovali jste koncerty ve staré sestavě?
Přemýšleli jsme nad tím. Možná by došlo k oživení Tublatanky, fanoušci z celého Československa projevovali zájem, abychom spolu vyrazili na turné. Myslím si, že bych dal podnět i k tomu, abychom nahráli celou desku. Šel bych do toho s tím, že bych udělal nové písničky pro starou Tublatanku. Museli bychom ale ve zkušebně hodně cvičit, aby bylo turné dobře připravené. Bohužel už k tomu nedošlo.

Jaký byl jeho přínos při skládání písní pro Tublatanku?
Velmi značný, hlavně při samotném nácviku. Častokrát dokázal říct svůj názor, když se mu některá pasáž nezdála, kolikrát mi říkal: "Maťo, tuto pasáž musíme předělat." Bubeníci málokdy zasahují do harmonií nebo schémat, ale on to častokrát dělal, chtěl, aby byla píseň dokonalá.

Po smrti kytaristy Doda Dubána jsi složil písničku na jeho památku, napíšeš také písničku o Ďurovi?
Určitě! Oslovím textaře Martina Sarvaše, kterého tahle událost sebrala stejně jako mě. Viděl jsem, jak Martin pláče, je strašně smutný, takže s ním určitě uděláme vzpomínku a poctu Ďurovi Černému. Byli jsme velcí kamarádi, žili jsme spolu velkou část svých životů v autě na cestách během turné, po koncertech a v partě. Měli jsme velkou partu v 80. a 90. letech a Ďuro nevynechal jediný den, aby k nám nepřišel. Ďuro byl v Tublatance o tři roky déle než Palo Horváth. Byl s námi ještě na festivalu v Austinu v Texasu, kde ho také zasáhly bolesti, dokonce při odletu z USA byl v takovém stavu, že s námi nemohl odletět, takže zůstal v Nemocnici v Houstonu. Sarvaš s ním zůstal v nemocnici a my ostatní jsme odletěli do Bratislavy. Pak jsme ještě vyrazili jako první reprezentanti Slovenska s písničkou Nekonečná pieseň do irského Dublinu, kde jsme reprezentovali Slovensko na Eurovizi. V té době jsme pracovali na albu Znovuzrodenie, pak jsme jeli na turné, ale to už Ďuro absolvoval jen zčásti. Na vině byly zdravotní problémy, druhou část turné už neodehrál a odjel se léčit.

Kdy jste se naposledy s Ďurem setkali a o čem jste spolu mluvili?
Naposledy jsme se potkali na letních festivalech, kde hrál se Slobodnou Európou. Zdálo se mi, že vypadá dobře a zdravě, lépe než minulá léta. Před tím jsem byl u něho na návštěvě doma a tam mi přišlo, že vypadá hodně nemocně. Teď vizuálně působil, že je v daleko lepší kondici, ale hlavně byl ve vynikající bubenické formě.

Kdyby jsme ho měli možnost ze shora slyšet, co by nám vzkázal?
Teď by nám určitě zopakoval tu větu, kterou nám říkal v 80. letech: "Chlapci, nebuďte měkký, když zemřu, tak mi na pohřbu zahrajte Stairway To Heaven."

text a foto: Petr Tibi