Mydy Rabycad interview: Když se lidi rozjedou, je to stejné všude na světě

Silvestra jste strávili hraním v německém Norimberku. Jak jste se k takové příležitosti dostali? Jaká tam byla atmosféra?
Žofie: Spolupracujeme s jedním člověkem z německé agentury, který nám zařizuje všechny koncerty v Německu i v Rakousku. Bylo to famózní! Mají to tam úžasně zorganizované, šlo o festival, kde bylo asi 15 stageí. Odehrávaly se tam nejen koncerty, ale i divadla, probíhalo to různě po centru města. Vystupovali jsme na jedné z těch stageí, byli jsme tam jen my a ještě jedna kapela. Hráli jsme tam po sobě hned tři sety, protože lidé se tam střídají a různě pendlují po městě. Bylo to krásné místo, ruina kostela bez střechy. Skvělý večer.

Energičtí Mydy Rabycad rozjeli Veselici v Lucerna Music Baru

Jaký zážitek z toho obrovského množství koncertů, které jste loni v zahraničí odehráli, vám nejvíc utkvěl v paměti? Byl to slavný maďarský Sziget?
Nèro: Asi se nedá říct, co bylo úplně nejlepší. Každý zážitek byl jiný. Zmínil bych ale určitě německý Fusion, zmiňovaný Sziget a festival Maui Waui v Anglii, kde jsme byli headlineři. Z českých možná Hrady.cz.
Žofie: Byly to úplně odlišné festivaly, nikdy jsme nevěděli co čekat, vždycky jsme byli překvapení, ať už lidmi nebo prostředím. Sziget byl náš splněný sen, ale byli jsme i trochu nervózní, protože se od nás hodně očekávalo a nechtěli jsme zklamat. Nakonec to ale vždycky dopadlo dobře.

Poznávají vás už fanoušci v zahraničí?
Nèro: Žofku ano. Když jsme teď byli naposledy v Anglii, jeden starší pán se nám omlouval, že nemůže přijít na koncert, protože má nemocnou dceru.
Žofie: V Anglii to bylo opravdu specifické, protože jsme tam nehráli jen na festivalech, ale i několik vlastních koncertů. Byla to často menší města, kde byly všude vylepené naše plakáty a byla pro ně událost, že se tam něco děje. V těch malých městech se na nás často lidé obraceli, že se přijdou podívat na koncert. Nebo se naopak omlouvali, že nepřijdou.

BLOG: Mydy Rabycad o Szigetu aneb Česká kapela na světovém festivalu

Jaké zajímavé akce se rýsují pro rok 2016?
Žofie: Startujeme opět zahraničními koncerty, protože v Česku je v lednu a únoru okurková sezóna. Hned v lednu se chystáme na Eurosonic festival v Holandsku. Pak máme v plánu i Dánsko nebo Jižní Koreu. České festivaly na léto se pomalu rýsují.

Pomineme-li festivaly, chystáte se i na nějaké vlastní samostatné koncerty? Co nějaké turné?
Žofie: Turné jsme měli v plánu, když jsme vydávali loni desku Glamtronic. Jenže pak jsme byli pozvaní na tolik klubových koncertů, že nemělo smysl pořádat i vlastní. Uvidíme, jak to bude dál, snad nás budou zvát i nadále. (smích)

Když porovnáte hraní v Česku a v zahraničí, jsou mezi tím markantní rozdíly?
Nèro: V zahraničí, především v Anglii, jsou fanoušci víc zvyklí chodit i na kapely, které moc neznají. Tady v Česku si asi málokdo poslechne jednu písničku a je na základě toho ochoten zaplatit vstupné, aby si poslechl i další. To je podle mě ten hlavní rozdíl.
Žofie: Je to tak, co se týče reakcí publika, v tom už moc velké rozdíly nejsou. Kdy se lidi rozjedou, je to stejné všude na světě (smích)

Mydy Rabycad: Německé festivaly jsou exotické!

Jsme rádi, že jste přijali pozvání na vyhlášení Žebříku 11. března v Plzni. Dokážete už teď říct, co fanouškům zahrajete?
Žofie: My se na každém koncertě snažíme vždycky předvést trochu něco jiného (smích). Víc prozrazovat nebudeme, setlist je v řešení.

Kdybyste byli hlasující, komu byste udělili v anketě Žebřík za rok 2015 svůj hlas?
Žofie: Já bych hlasovala pro kapelu Ghost Of You.
Nèro: Já taky.
Žofie: I v tom se shodnem (smích).
Nèro: Mně se ještě moc líbila Lenka Dusilová a Baromantika, viděli jsme je nedávno na Nouvelle Prague.
Žofie: Máme to zkrátka podobně (smích).

Je podle vás na naší hudební scéně někdo, o kom se tolik nemluví, a chtěli byste na něho čtenáře upozornit?
Nèro: Hentai Corporation!
Žofie: Já myslím, že o těch se zrovna mluví dost! (smích)
Nèro: Sice loni nebyli nejaktivnější, ale jsou to naši oblíbenci.
Žofie: Pravidelně se s nimi na akcích potkáváme a máme je v srdíčku, samozřejmě. (smích)

Josef Martínek, Jarda Hudec, foto: Tomáš Vlach