Olympic interview: Desku nám pokřtí patolog, příště si asi pozveme hrobaře

V závěru loňského roku jste odehráli výroční koncert k pětapadesáti letům existence v O2 areně. Jak na něj s odstupem času vzpomínáte?
Petr Janda: Strašně dobře. Bylo to krásný. Myslím, že to byl jeden z nejhezčích výročních koncertů, jaký jsem kdy zažil. Byl jsem tam uvolněný, zvláštní pocit v takovým obrovským prostoru. Vůbec mi nepřišlo, že jsem v nějaké hale, spíš v klubu. Úžasný pocit sounáležitosti, cítil jsem, že lidi poslouchají, co jsem řekl, zazpíval, zahrál. Že nám všem chtěli pomoci, aby to dopadlo dobře. Začátek s dechovkou byl zlomový moment, lidi se rozesmáli a tak to pak bylo už celý večer. Koncert trval bez přestávky dvě hodiny a dvacet minut. Myslím, že jsme tak dlouho nikdy nehráli.
Martin Vajgl: Teď z toho vyjde DVD, což je skvělý pocit.
Petr: Když jsme si to poslechli ve studiu, zjistili jsme, že nemá cenu cokoliv s tím dělat. Vím, jak ostatní kapely dělají živáky, všechno to přetáčejí, ale toto je stoprocentní koncert bez přidaného filtru. Jsou tam drobné chyby, které by se daly opravit, ale proč?
Jiří Valenta: Naopak posluchače potěší, že to není dokonalý. Z chyb se stává přednost.
Petr: Nakonec jsme si říkali, že bychom tu šedesátku ještě oslavili, ale že to uděláme spíš v Lucerně. 

Olympic oslavil 55 let v O2 areně se spoustou hostů: Přišli Richard Krajčo, Petra Janů i Michal Malátný

Plánujete už takhle do budoucna?
Jiří: Proč taky ne? (smích)
Petr: Jsem rád, že se v přemýšlení lidí něco zlomilo. Protože když mi bylo 20, 30, 40 let, ani omylem bych nešel na šedesátiletou kapelu. Připadalo mi to jako něco úděsně starého, mrtvého. Dnes přijde 60 tisíc lidí na Stouny nebo na Ozzyho. Je vidět, že kultura s rock'n'rollovým podhoubím stále funguje. Sice se nevyvíjí a nemá moc nových výrazných tváří, ale ty ikony to drží pohromadě. A lidi to milují.

Přijdete si být jakožto kapela ikonou?
Petr: Při vší skromnosti ano. (smích)

Hrát na velkých stadionech v Letňanech nebo na Strahově vás neláká?
Petr: Je to samozřejmě výzva. Ale dovedete si představit tu investici postavit tam aparát, scénu a vše kolem?

S Petrem Jandou ve studiu: Nová deska Olympiku bude jiná

MUSÍME ZRYCHLOVAT

Za poslední dobu jste velmi aktivní, čtyři studiové desky za pět let. Je to hodně, nebo málo?
Petr: Je to tak akorát. Musíme zrychlovat. Teď si dáme určitě rok pokoj. Díval jsem se na šedesátá léta a Stouni nebo Beatles běžně vydávali dvě či tři alba ročně.

Když se vrátím k předchozí trilogii Souhvězdí - šílenců, drsňáků a romantiků, jaký charakter z názvů u vás nyní převládá?
Petr: Jak kdy. Býval jsem drsňák, ale teď si na něj spíš hraju. Šílenec asi jsem, to, co všechno dělám v jedné kapele, nemá obdoby. Romantický jsem určitě, a v poslední době hodně, to je vidět z mých textů.

V PÍSNI MÁ BÝT SEX, ROMANTIKA A PŘÍBĚH

Petře, po dokončení trilogie jste prohlásil, že byste byl rád, kdyby vám písničky příště napsali David Koller, Marek Ztracený či Radek Pastrňák. Stalo se tak?
Petr: Měli jsme takový nápad, že bychom udělali desku z písní různých autorů, ale první, co chodily, byly tak děsné, že jsme od toho upustili a dělali jsme mrtvého brouka. (smích) Psali nám lidi, co si píšou do šuplíku, ale přitom nemají ponětí, jak má vypadat písnička. Na nové desce jsou texty od Ondřeje Fencla, což je náš objev, který dobře zastoupil Rytíře a Vrbu. Textaři nám postupně vymřeli, takže jsem hledal neustále nové a nové. Na deskách se nám vždy někdo nový objevil, ale nikdy jsem nebyl tak spokojený - až na toho Fencla. Generačně je to sice jiný člověk, dvakrát mladší než já, ale strašně si s ním rozumím - v jeho textech je vše, co tam být má. Rozhodně by tam měl být sex a taky romantika. A ještě příběh. To jsou kritéria, která mám rád. Samozřejmě existují i texty o ničem, kterým nikdo nerozumí, jako například Želva, ale to má taky své kouzlo.

Když už jsme u Želvy, zmiňme, že Trilobit vychází 50 let po albu Želva. Jsou si v něčem tyto desky podobné?
Petr: Ano, obalem. Želvu jsme točili, když nám bylo pětadvacet, byla otevřená, ne ještě profesionální, ale přitom skvělá. A napadlo nás, že je dobrý nápad udělat stejně laděný obal desce, která se také jmenuje po nějakém živočichovi. Obal je vytvořen z originálního přebalu Želvy od Jeníka Pacáka - obalu první rock'n'rollové desky. 

Petře, poprvé jste desku neprodukoval vy, tuto úlohu jste svěřil Mirkovi Váňovi. Jak se osvědčil?
Petr: Velmi se osvědčil, udělal to senzačně. Pochopil, že Olympic má své místo, že má určité zvuky, zvyklosti a že bylo třeba je zachovat a nedělat z nás jinou kapelu.

Neměl jste potřebu mu do toho zasahovat?
Petr: Právě že ne, byl jsem rád, že jsem se mohl zbavit producentského drilu. Zodpovědnost producenta už je nad moje síly. Už mě moc nebaví sedět 20 hodin denně ve studiu, to jsem pak i protivný. Do studia jsem tedy chodil, jen když šlo do tuhého.

ZNÍ TO AMERICKY

Jak se vám spolupracovalo se zahraničními studenty Alexem a Erenem?
Milan Broum: Nové tváře, mladí kluci, jiný pohled. Výborní muzikanti, pro mě to bylo hodně přínosné.
Martin: Muzikanti mají tu výhodu, že nepotřebují slova. Když se naladí hudebně, můžou mluvit třeba brazilsky. Myslím, že to zafungovalo. Hlavně klavírista je schopný zahrát všechno, od klasiky až po moderní jazzrockové věci na syntezátorech. Ale dokázal se do toho vcítit.
Petr: Jirka říkal, že ani jeden akord není čistý, že to zní americky. Zahuštěné akordy, které my nepoužíváme. Jsem zastánce čistých akordů a čistých intervalů. Kvinta mně vyhovuje, nepotřebuju septimu. Deska může působit harmonicky bohatší. Zní jinak.

Měl jste v plánu ještě přivést jednoho muzikanta, pokud se nepletu, perkusionistu. Proč se tak nakonec nestalo?
Petr: Původně měl přijet Markus, ale producent usoudil, že je to zbytečný, že to k Olympiku nejde.

RECENZE: Olympic vhodně rekapituluje, ale rozhodně nekapituluje

Petře, co říkala vaše žena na písničku Jsi moje, která je o vašem seznámení?
Petr: Byla spokojená. Příběh je naprosto autentický. Existují náhody. Ani nevím, proč mám fotku, jak jí dávám autogram. Už si nepamatuji, kdo nás fotil. Ani nebyla naše fanynka, jen šla se sestřenicí. Pamatuju si, jak mi padla hned do oka a od té doby jsme spolu tolik let.

Olympic představuje padesát let po Želvě svého Trilobita. Album pokřtí v Malostranské besedě

Kdy a kde se můžeme těšit na křest Trilobita?
Petr: V Malostranské besedě 18. září, desku nám pokřtí patolog.
Milan: Už jsme měli kardiologa, urologa, psychiatra.
Petr: Příště si pozveme asi hrobaře. (smích) Když jsme na minulém křtu ze srandy řekli, že nám příště bude křtít patolog, netušili jsme, že se opravdu jeden přihlásí.

Je o vás známo, že si počítáte koncerty. Loni jste přesáhli metu 7 000. Kolik to dělá do dnešního dne?
Petr: Už si je nepočítám, ale odhaduju, že to je kolem 7 300.
Milan: Máme na to fanouška, který to dělá za nás, ví všechno.
Petr: Ten jezdí na koncerty s kamarádem a přes sto už jich natočili. Mají backstage záběry, všechny Malostranské besedy.

Na jakém nejzajímavějším místě jste hráli?
Petr: V silážní jámě.
Milan: Nebo v Bulharsku pro brigádníky.
Petr: Nebo na ploché dráze - na Markétě. 

Nepřijdete si za ty roky už hudebně vyčerpaní, nesvazují vás obavy, že vykrádáte sami sebe?
Petr: Mám hlubokou studnici nápadů. Teď ale musím nechat múzu odpočinout, aby se dala zase dohromady. Ta musí být unavená. V průběhu pěti let jsem složil skoro 100 písní a je neuvěřitelný, co mi dala.

Jakou písničku máte z nového alba nejraději?
Petr: Myslím, že se shodneme na tom, že Ultrazvuk.

Taková tam není, to je pracovní název které?
Petr: Ještě jednou chtěl bych býti klukem. I pan producent říkal, že je to světový hit. K němu budeme točit klip. Dále bychom rádi klipově ztvárnili již zmiňovanou píseň Jsi moje.

Proč jste upustili od pracovního názvu?
Milan: Ne každý by pochopil pod slovem Ultrazvuk příběh, kdy holka z optiky čistila ultrazvukem struny.
Martin: Třeba Hit nebo život se ustálil až při finalizaci, když u nás byli na zvukovce lidé ze Supraphonu. Dříve se jmenovala Ještě bych to zkusit měl. Až nás to mate. Teď jsme ve fázi, že nejsme zvyklí na finální názvy, takže se je musíme naučit, abychom to při koncertě nepopletli. (smích)

Olympic v Malostranské besedě: Petr Janda zahrál své manželce a představil skladby z nového alba

Neuvažovali jste o nějakém duetu? Nabízí se Marta Jandová, která vydává také album.
Petr: Ne.
Martin: Ale je fakt, že Ultrazvuk nazpívala po svém anglicky.
Milan: Ani o tom, že by s námi jela na turné, jsme neuvažovali. Olympic byl odjakživa ryze pánská kapela, proto trvá tak dlouho. (smích)

Máte nějaké motto, podle kterého se řídíte?
Martin: Nedáme se zastrašiti věkem.
Jiří: Jedem dál.
Petr: Žij tak, aby až umřeš, se ostatní nudili.
Milan: Nečiň druhým to, co nechceš, aby činili tobě.
Petr: Nedáme se nasrati režimem, stejně to přežijem.

Když jsme u toho režimu, nenapadlo vás složit na toto album nějakou politickou píseň?
Petr: Nechce se mi do takových věcí.
Martin: Navíc politická témata jsou strašně krátkodobá.
Petr: Mám příhodu se svojí pětiletou dcerou, zpívala si u hraní "Vymyslel jsem spoustu nápadů…." A já se jí ptám, co to zpívá. Ona na to, že to zpívají ve školce, že se to od dětí naučila. Ptal jsem se jí, jestli ví, kdo to složil, a ona že ne, tak jsem jí řekl, že já. A ona na to: Jak ty? Celé to chudák nepochopila. (smích) Tím chci říct, že takhle stará písnička určitě ještě přežije, když to pětileté dítě umí a bude to umět i za 50 let. Což je úžasný. Pamatuju si, jak šéf Supraphonu Bedřich Nikodém říkával: "Jandíku, víš, velká sláva není to, že tě hrajou v rádiu, protože tam hrají kdeco, ale když jdeš do hospody, v rohu stojí harmonikář a hraje tvoje písničky, to je sláva, to jsi teprve slavný." Měl pravdu.

Otázka na závěr. Dovedete si představit život bez Olympiku?
Jiří: Zatím ne, ale život bez hudby už vůbec ne.
Petr: Mám hodně hudebních aktivit, Olympic je stěžejní, ale nezdráhám se zahrát si i s někým jiným.

Text: Hana Bukáčková, foto: Supraphon, archiv

Témata: Olympic, Petr Janda, Trilobit, Želva