Poletíme? interview: Chceme hit, ale podřizovat se rádiím nehodláme

K nahrávání přistoupila kapela klidněji než v případě Turbošansonu. Ten se rodil nezvykle dlouho. S první verzí nebyli muzikanti spokojeni, a tak natočili druhou. Brančovský v rozhovoru pro iREPORT konstatoval, že tentokrát takové peripetie neměli. "Letos jsme měli konkrétní představu jak, kde a s kým chceme nahrávat. Vzrostla nám sebedůvěra, a tak jsme odmítli vliv producenta. Velký podíl na vzniku nahrávky má zvukař Jiří Topol Novotný, který kapelu přivedl do studia Davida Kollera v Mikulově a na albu se společně se mnou podílel i coby producent. Vše pak dotáhl do finální podoby při masteringu Ecson Waldes," uvedl.

Poletíme? přichází po obměně sestavy s novým albem a tvrdí: Chce to hit!

Jak bys laikům vysvětlil úlohu producenta?
Měl by vědět, co kapela kterou písní myslí, a měl by to umět dostat na desku.

Když jste natáčeli u Kollera, neměl tendence vám do toho "kecat"?
My jsme ho skoro neviděli, na rozdíl od jeho kocoura, který tam pořád lezl. Takže hlavní pozornost výsledku nahrávání věnoval zvukař Jirka.

CHCE TO HIT, ALE KTERÝ?

Z nahrávky Chce to hit! na mě čiší zdravé sebevědomí. Měl bych problém z ní vybrat jeden hit...
To rád slyším. Hitem může být pro každého jiná píseň, jsou to příběhy z mého života, které jsem viděl a zažil. Když budou souznít s příběhem jiného šlověka, bude to hit. Pro mě je hit, když písničku zpívají děti na táboře, hit prověří až čas, je to pořád zelená píseň. Záleží, co je hit? Píseň, po které se budete v rádiu lépe soustředit na reklamu? Takovou, doufám, na naší desce neuslyšíte. Náš hit je lehká parodie muzikantského smýšlení s autobiografickymi prvky. Takže ano, chceme, aby nás hrála rádia, ale podřizovat se nehodláme

Co skladba Dajana, není to nějaká provokace vůči ženám?
Ne, vůbec. Nechci to babám natřít, je to, dejme tomu, záznam z mého deníku, ale nic proti ženám. Kdyby převažoval názor, že je to píseň proti holkám, tak bych ji tam nedával. Ten text je součástí mého životního příběhu. Už teď se ozývají lidé, že tomu rozumí.

A rozumí tomu i ženy?
Ty reagují na jiné písničky, třeba Tři kámošky psycholožky, která je o tom, co prožívají holky, které jdou kalit a ten večer jim nikdo nechybí.

Jak je to na albu po autorské stránce, písničky jsi psal zase jen ty sám?
Vše jsou moje texty, u Kamenů vznikla hudba s naším pianistou Ondřejem Hájkem. Donutil jsem ho být kreativní, on je talentovaný, ale neuvěřitelně skromný. Krásné melodie z něho plynou pod násilím.

Co personální změny v kapele?
Oproti první desce máme jednoho nově příchozího člena a dva odešli. Bubeník nás opustil z rodinných důvodů, stejně jako basista. Nemohli už veškerou energii maxinálně věnovat do kapely, zejména když se z ní nedostane domů tolik peněz. Novým členem je bendžista Josef Zámečník, který teď za mě oddře tvrdou práci. Bylo pro mě těžké zpívat, což je v mém případě napůl řev, a ještě hrát na banju rytmicky krátký tón.

Desku pokřtíte až 4. října v pražském Lucerna Music Baru a potom hned třikrát na brněnské Flédě. Jaká bude podzimní šňůra?
Řekli jsme si, že s deskou chceme jít ven už teď, ale křtít se bude až na podzim. Budou to dlouhé koncerty se spoustou nových věcí. Už teď hrajeme Pochod žížal, Pojď se mnou, lásko má nebo Tři kámošky psycholožky. A nynější koncerty ukazují, že současná sestava je naše zatím nejsilnější.

Líbí se mi, že netrpíte falešnou skromností a neskrýváte své ambice...
Ta je nezbytně nutné, aby množství lidí, kterým nesete nějakou myšlenku, bylo veliké. Když se člověk nestará o kariéru, neosloví víc než dva tři kamarády. V dnešní době je spoustu nepochopených géniů, ale jeden si na to nesmí stěžovat. A přitom je spousta slavných lidí, kteří by slavní být neměli. Ale hledat v tomhle spravedlnost je zbytečné.

DĚLAT HUMOR NENÍ LEGRACE

Myslím, že můžeš potvrdit, že dělat humor není žádná legrace.
No není, zejména když se ta legrace musí dotknout lidského srdce. Aby se dalo vtipně mluvit o utrpení, to muselo autora něco v minulosti bolet. I dělat si srandu sám ze sebe se musí umět, aby tomu lidé věřili a člověk nevypadal jako blbec. Jak klukům v kapele roste hudební sebevědomí, roste i moje sebedůvěra v tom, co si mohu dovolit říct, jak mířit přesněji a poznat, kdy je zbytečné, abych vůbec něco říkal. Jako autora textů mě strašně baví, když si lidi s námi zpívají, ale na druhou stranu vím, že se na festivalech za chvíli otočí a jdou zpívat s někým jiným...

Jak to zvládáš fyzicky?
Snažím se šetřit síly, to jsem se naučil, až když jsem dostal přes prsty. Odpadl jsem a rušili jsme koncerty. Pozitivní je, že jsem přestal kouřit, což se projevuje dostatkem dechu na koncertech.

Jsi známý také jako výtvarník. Chystáš teď nějakou výstavu?
Výstavy ne, spíše prezentuju své věci na sociálních sítích. Ale pro zámek ve Slavkově budu malovat obrovského Napoleona v mém stylu. Jsou odvážní, že mi to nabídli. Mělo by to tam viset i 300 let po mé smrti. Strašně se na to těším.

Proč nenavrhneš scénu pro vaše koncerty, jako to dělá třeba Milan Cais v Tata Bojs?
Na nějakou scénu to na našich koncertem není a sám bych to dělat nechtěl. Navíc my nepotřebujem nějakou show, nejsme Kissáci, nehrajeme v kulisách.

text: Roman Jireš, foto: Tomáš Beran

Témata: Poletíme?, Rudolf Brančovský, Chce to hit!