Radůza interview: Žijeme v době, kdy se strhla honba za štěstím. Je lepší snažit se být spokojený než šťastný

Radůzo, vaše minulé album Marathon - příběh běžce bylo plné písní o válce, nyní přicházíte s vánoční deskou. Nebyl to pro vás příliš velký tématický skok?
Na tématu nezáleží, důležité je jen to, aby mě vnitřně oslovovalo, pak se mi o něm dobře píše. Po albu Marathon - příběh bežce jsem si chtěla odpočinout a obklopit se něčím hezkým, proto jsem se rozhodla natočit vánoční desku.

Nové desky: Vánoční Radůza, Aneta Langerová Na vlně radosti nebo sólový Macklemore

V rozhovoru pro Reportér jste řekla, že jste vánoční písně nahrávala, když vám bylo nejsmutněji. Jak těžké pro vás v takovém období bylo naladit se na sváteční vlnu?
Pro spoustu autorů je tvorba únikem z reality. Když se jim realita nelíbí, vytvoří si vlastní svět, kam utíkají. Já jsem to udělala stejně, napsala jsem si to, co jsem kolem sebe chtěla mít. Čím jsem starší, tím méně ráda se dívám na závažné filmy a čtu závažné knihy. Nejraději mám komedie. (smích)

Jaký máte vztah k Vánocům?
Vánoce mám ráda, vždycky se moc těším na to, jak se děti nemohou dočkat, až přijde Ježíšek. I když je pravda, že letos mi poprvé přiznaly, že vědí, že Ježíšek není. Těším se na to, jak budeme péct perníčky, z nichž ani jeden nevydrží na vánoční stůl. Nejvíc se těším na to, že budeme spolu, pojedeme spolu na chalupu, budeme lyžovat.

Radůza kvůli nemoci zrušila koncerty

Budete poslouchat i svou vánoční desku?
Taky si ji určitě poslechneme, ale pustíme si i jiná alba. Dnes jsem například dostala novou vánoční desku Lucie Bílé, na kterou jsem psala několik textů. Poslechneme si ale i Musicu Bohemicu nebo Bacha.

KAŽDÝ MÁ SVŮJ SVĚT POSTAVENÝ NA TOM, ŽE NĚČEMU VĚŘÍ

Netajíte se tím, že jste věřící, mají tedy pro vás Vánoce i náboženský rozměr?
Jsem sice věřící, ovšem nejsem organizována v žádné církvi. Vánoce pro mě přesto náboženský význam mají. Když jsem ještě neměla děti, pravidelně jsem chodila na Půlnoční. Dnes děti mám, a protože mi je nemá kdo hlídat, už několik let nechodím.

TOP 7 vánočních alb roku 2017: Sváteční skladby zpívají Lucie Bílá, Radůza, Elvis Presley nebo Sia

Máte jako věřící pocit, že lidem v dnešní době víra chybí?
Myslím, že každý něčemu věří. Jsou lidé, kteří jsou duchovně založení, a pak jsou lidé, kteří tvrdí, že jsou ateisté, ale zároveň věří v moc peněz a v moc moci. Každý má svůj svět postavený na tom, že něčemu věří. Neřekla bych proto, že víry je nedostatek. Naopak, je jí mnoho, akorát si nejsem jista, že každý věří tomu správnému.

A čemu věříte vy?
Tomu, že jsme do velké míry strůjci svých vlastních osudů. Věřím, že nás Pán Bůh vysadil na velký strom a my si vybíráme, po kterých větvích polezeme. Leckdy pod námi některá rupne a je na nás, jestli v momentě, kdy vylezeme zpátky do koruny, už tu suchou větev poznáme, a nebo na ni šlápneme znovu. Jsou ale věci, které jsou dané, nad kterými nemáme moc a měli bychom je nechat tak, jak jsou.

V písni Jako ten strom zpíváte, že "bůh člověku bez utrpení brány do nebe neotevře". Věříte, že bez utrpení by naše cesta životem byla neúplná?
Rozhodně ano. Žijeme v době, kdy se strhla honba za štěstím. Hlasatelé na všech nárožích hlásají, že máme právo být šťastní a kdo šťastný není, může si za to sám. Říkají, že pokud začnete jednat určitým způsobem, štěstí se okamžitě dostaví. Já si to ale nemyslím. Štěstí je totiž přechodný stav, je to emoce, stejně jako například vztek nebo zamilovanost. Objeví se v nějakém euforickém období, v tom ale není možné žít neustále. Věřím však, že můžeme dosáhnout spokojenosti. Můžeme být vnitřně klidní i v momentě, kdy se kolem nás dějí velké tragédie. Jsme z nich samozřejmě smutní, ale když víme, že se takové věci dějí a nemáme nad nimi moc, umožní nám to se s nimi lépe srovnat. Myslím proto, že je lepší snažit se být spokojený než šťastný.

V září jste po víc než půl roce znovu začala koncertovat, stojí dnes na pódiích jiná Radůza než před pauzou?
Řekla bych, že ne. Vždycky jsem měla pocit, že člověk má žít tak, že ho v následující vteřině může srazit auto. Nemyslím si, že jsem po tom, co jsem v uplynulém období prožila, silnější, spíš jsem si svojí síly víc vědoma. I to mě činí spokojenější. Pořád hraji se stejnou chutí, pořád mě to stejně baví a stále si to uživám.

Potřebovala jste si také chvíli od toho věčného koncertního kolotoče odpočinout?
Pro mě to nebyl kolotoč, mně hraní naopak moc chybělo. Kolotoč je pro mě doba, kdy nehraju. To totiž vstávám ráno mezi čtvrt na pět a čtvrt na šest a jedu do dvou do noci. Odvozit děti na všechny kroužky, učit se s nimi, domácnost, zahrada, papírování, se vším je velká spousta práce. Když pak odjedu na šňůru, vlastně odpočívám, protože večer odehraju koncert, ráno jsem na hotelu, kde si zacvičím nebo zajdu do sauny, pak si dám oběd a odpoledne mám dost času se připravit na další vystoupení.

NA ULICI TO BYLY HUBENÉ ČASY

Začínala jste kdysi na ulici, zahrajete si tam občas i dnes?
Už dlouho ne, naposledy jsem takhle hrála před lety na jednom festivalu v Itálii, sama o sobě to ale nevyhledávám. Hrávala jsem na ulici v době, kdy jsem začala chodit na konzervatoř, to mi bylo 21 let. Doporučit bych to nikomu nemohla, na ulici je zima, člověk chytne revma a je to docela hladové. Když jsem se hraním na ulici živila, byly to opravdu hubené časy.

Kdysi vás na ulici objevila Zuzana Navarová, jakou nejcennější radu vám tehdy dala?
Že si mám s sebou na šňůry brát žabky (smích). Dělám to dodnes. Říkávala: "Radůzo, vem si žabky, ať nechytneš ve sprše plíseň". Dala mi samozřejmě i jiné cenné rady, ale na tuhle jsem si vzpomněla jako první.

Máte i vy chuť po jejím vzoru pracovat se začínajícími hudebníky?
Myslím si, že jim nemám co předat. (smích) Před pár lety jsem spolupracovala s kapelou Zrní a teď jsem od nich dostala jejich nový zpěvník, kam jsem o nich něco napsala. Opravdu se ale necítím povolaná k tomu, abych někomu radila, co má dělat. Naopak, začala jsem se znovu sama vzdělávat, učím se teď psát noty v počítačovém programu, protože to potřebuji a neumím to. Když jsem chodila do školy, neučilo se to, a teď mi to chybí.

Vaší zálibou jsou cizí jazyky, ovládáte jich dokonce pět. Zauvažovala jste někdy nad tím, že byste připravila nějaký cizojazyčný projekt?
Určitě nechci expandovat do zahraniční. U nás se mi líbí a ven bych nešla. Vůbec si nedovedu představit, jak bych to zvládala - jeden den hrát ve Francii, další v Torontu a další v Melbourne...To bych dětem nemohla udělat. Co by pak měly za život? Další zásadní důvod je technický - myslím si, že žádný z těch cizích jazyků neovládám tak dobře, abych v něm zvládla napsat celé album. Zůstanu proto u češtiny.

Už nyní prý máte v plánu další album, uvedla jste, že bude v duchu country. Je to tak?
Ano, moc se na to těším. Album už mám napsané, teď už se bavíme jen o tom, jakou formu bude mít a kdy vyjde. Bude to takový hold vzdaný mým rodičům, kteří mě brali na čundry, když jsem byla dítě, a také všem spisovatelům indiánských knih, které jsem hltala. Půjde v podstatě o desku k ohni. A stejně jako Marathon - příběh běžce bude i k tomuto albu přiložena knížka. Když vše půjde dobře, chtěla bych to vydat na jaře.

text: Josef Martínek, foto: archiv interpretky (Alena Hrbková, Martin Homola)

Témata: Radůza, Studna v poušti, Zuzana Navarová