Vydáno 04.01.2018 | autor: Lukáš Loužecký
Ryze holčičí kapela The Agony stihla za svou kariéru vydat dvě alba, zahrát si na festivalech Hrady.cz či Masters of Rock a předskakovat takovým zahraničním hvězdám jako jsou Girlschool nebo Loudness. Chvíli před Vánoci vydala a pokřtila svou druhou desku 689, což byl rozhodně důvod si s jejími členkami popovídat. Na otázky odpovídala zpěvačka a kytaristka Nikola a baskytaristka Katie.
The Agony Interview: Neukazujeme kozy a stehna, abychom dostaly koncert
V roce 2018 oslavíte s The Agony páté výročí. Jaké jsou pro vás nejdůležitější milníky prozatímní kariéry?
Niky: V první řadě to jsou obě naše desky financované z celkem čtyř úspěšných crowdfundingů v ČR i ve světě, potom oba křty, veškeré koncertní výjezdy do zahraničí, všechny zastávky Českých Hradů, hlavní stage Masters of Rock, support kapelám jako Girlschool, Loudness, Tři Sestry, Mike Terrana... a každý večírek, který přežijeme.
Katie: Důležitý je svým vlastním způsobem každý koncert, ale ty největší a nejúspěšnější se tak nějak počítají víc. Takže jak praví Niky… Ale hlavně jsem hrdá na ty desky, nemuzikant si nemůže představit, co je s tím práce.
Japonský metal opanoval Prahu, přijeli Loudness
Jste věkově docela rozmanitá kapela. Kajda je ročník 1983, Niky a Katie o deset let mladší. Nerozcházíte se někdy názorově?
Niky: Já bych na Kajdě ani nepoznala, že je starší. Myslím, že to všechny máme v hlavě srovnaný a rozumíme si nezávisle na tom, kolik nám je. Názory a hodnoty máme podobné.
Katie: Názorově se rozcházíme z úplně jiných důvodů, věk nemá nic společného s ničím. A i to je jedno, protože ve výsledku se vždycky dohodneme jako normální lidi a nikdo nikoho nepovažuje za starou brécu, ani za malý dítě.
Setkáváte se s nějakými předsudky ohledně toho, že jste v kapele samý ženský?
Niky: Někteří lidé mají občas pocit, že když ženská na něco hraje, neumí do toho pořádně hrábnout a takzvaně to šolichá, že tam není ta síla a drive. Když nás neznají a očekávají to i v našem případě, obvykle jim tento předsudek zboříme během prvních třiceti sekund koncertu.
Katie: Jistě, předsudky jsou vždycky všude. V našem případě (z těch, o kterých se dozvíme) jsou negativní i pozitivní. A ve výsledku se to stejně nakonec nijak neprojeví.
Využily jste toho někdy?
Niky: Jako jestli jsme si někdy řekly 'Hele holky, ukážeme kozy a stehna a dostaneme ten a ten koncert'? Tak to nikdy ne. A musela bych se sama před sebou stydět, kdyby to tak bylo.
Katie: Díky Bohu jsme nikdy nemusely.
Účastnily jste se festivalu Hrady.cz, se kterým jste objely všechny jeho zastávky. To pro vás byla určitě zajímavá zkušenost. Je velký rozdíl mezi tímto festivalem a například Masters of Rock, kde jste také hrály? Ať už s ohledem na skladbu publika nebo kvalitu zázemí...
Niky: Žánrově jsou ty festivaly samozřejmě dost odlišné, plus na Masters hrají kapely ze zahraničí a na Hradech pouze tuzemské. Hrát na hlavním pódiu Masters po dvou letech fungování kapely bylo nádherný, navíc tam ten den hrály taky Crucified Barbara, moje oblíbené Švédky, tudíž to pro mě mělo přidanou hodnotu. A Kajdě se splnil sen, potkala se osobně se svou oblíbenou kapelou Gotthard a půjčila bubeníkovi na jejich koncert svůj virbl :)
Hrady nám zase daly možnost zahrát před publikem, které by o nás jinak nevědělo, ukázat se v rámci české scény. Zázemí na Masters bylo skvělé, ale Hradů bylo přece jen víc, taková rodinná atmosféra, když se člověk potkává s těmi samými kapelami a lidmi v zákulisí každý víkend celé léto. Starali se o nás jako v bavlnce, servis naprosto na výši. Už se těšíme na repete.
Vaší nejzásadnější novinkou je nedávno vydaná deska 689. Prozraďte o ní nějaké informace – kde jste jí nahrávaly a co je na ní nového oproti dřívější tvorbě?
Niky: Nahrávaly jsme v legendárním SONO, studio 2, a byl to jeden z nejhezčích týdnů v mém životě. Oproti první desce jsme některé písničky měly do detailu připravené jako demáče, byly rozvržené aranže kytar a vokálů a já si navíc přizvala svou lektorku zpěvu, Beego Shea, aby si mě při natáčení vokálů 'pohlídala'. Udělala ohromný kus práce, stejně jako Pavel Bohatý, který zvučil, nabíral, míchal i masteroval. Za jeho trpělivost, profesionalitu, vstřícný přístup a pohodu mu neskutečně děkujeme.
Katie: Oproti dřívější tvorbě je jiné v podstatě všechno kromě muzikantek. Nějak jsme si celkově víc vyhrály s aranžema, songy jsou o něco propracovanější. I když třeba s Be My Fire nebo Triple Game z minulé desky se ještě dá srovnávat. Celkově je to už o něčem jiném. Strašně oceňuju Nikiny texty, posunuly se o několik levelů výš a i jejich témata jsou o dost jinde.
Jinak se dost liší celková nálada; jde to teď trochu do grunge a přitvrzuje to. Nebo je to aspoň takový můj dojem, posluchač samozřejmě může slyšet něco úplně jiného.
…Vlastně by mě celkově zajímalo, co by na jednotlivé skladby někdo řekl – máme občas samy problém se shodnout, která písnička je depresivní a která ne…
Máte pocit, že jste se hudebně posunuly? Nepřemýšlíte třeba, že byste nahrály nějakou žánrově zcela odlišnou píseň?
Niky: Já si myslím, že jsme se posunuly a občas zabrousíme do trochu jiných žánrů - na nové desce se najde pár jazzových postupů, pár grungeových momentů, někdy popík, někdy trochu kazoo, slajdová kytara. Máme jak 'složitější' písničky (Video Arcade), tak jasné úderné věci (Shoot), protože bychom podle mě neměly nikdy zapomenout na to, že v jednoduchosti a energii je síla.
Katie: To je moc hezký nápad a já o tom přemýšlím docela často, ale je to podle mě vhodné až později, v pozici s pevnějším jménem a zvukem, kde nebude někomu vadit si od nás poslechnout i hip-hop, protože to bude od nás a bude mu to připadat zajímavý. (Dobře, hip-hop asi fakt neprojde, překvapuje mě, že prošli Guns N‘ Roses.)
A co takhle nový videoklip? Vyplatí se je v dnešní době vůbec točit?
Niky: My jsme si k Vánocům daly klip k Loverboy Psycho v podobě sestříhaných záběrů z brněnské zastávky Hradů. Další klip je určitě v plánu v brzkých měsících roku 2018. Podle mě se klipy stále vyplatí točit, je to jednak určitá vizitka kapely, jednak lidi pořád poslouchají očima.
Máte za sebou křest ve Vagonu s velice zajímavými hosty. Jakým způsobem probíhal jejich výběr? A jaké jste měly bezprostředně po koncertu pocity?
Niky: My jsme si s holkama sedly a probíraly, koho bychom chtěly, aby to dávalo smysl, a aby to hlavně pro nás něco znamenalo. Bylo hodně těžké překonat laťku nasazenou prvním křtem, ostatně Michal Pavlíček vám cédéčko nekřtí každý den, ale myslím, že jsme to zvládly. Kuba Ryba, Matěj Homola, Martin Kolinss a Klauda Kryšpín se křtu zhostili na výbornou. A mé bezprostřední pocity po koncertě? Byla jsem neskutečně vyčerpaná.
Katie: Tak nějak – bylo to úžasný, povedlo se to, jsem nadšená… A jsem ráda, že už je to za náma.
A na závěr ještě prozraďte, jak jste strávily Vánoce a co chystáte do letošního roku…
Niky: Vánoce trávím s rodinou u nás doma. Venčím babiččiny jezevčice, vysávám, nasávám a recenzuji bramborový salát, no prostě totální metal. Letošní rok odstartujeme koncertem jako support Vinnyho Appice, v únoru opět vyrazíme do Evropy, rády bychom spáchaly už zmíněný klip a v létě nás znovu čekají Hrady. Mělo by toho být hodně.
Katie: Přes svátky hodně žeru a málo mluvím s lidma. Je mi dobře.
Text a foto: Lukáš Loužecký
Témata: The Agony, Hrady.cz, Masters of Rock
