Thom Artway interview: Jak jsem dostal na desku Markétu Irglovou? Napsal jsem jí na Facebooku

Thome, jaký máš vztah k ježkům?
Mám rád ježky, jsou to krásná stvoření. Navíc mě inspirovali i v mé tvorbě. Dva roky nazpátek jsem byl na prvním rande s mou pozdější přítelkyní a potkali jsme ježka. Vnímám to tak, že mě ježek provázel na cestě k desce, ale i naším vztahem. Proto jsem album pojmenoval Hedgehog, tedy ježek. Zajímavé ale je, že titulní píseň vznikla v podstatě až jako poslední.

RECENZE: Thom Artway dává spojení "český písničkář" nový význam

Písničky jsou tedy spíš průřezem toho, co tě potkalo za několik posledních let, nevznikly v jednom konkrétním období. Je to tak?
Přesně tak, dva songy jsou dokonce převzaté z mého prvního EP, které jsem vydal před třemi lety. Na desku jsem je ale nahrál znovu. Hodně mě inspiroval i můj pobyt v Austrálii, kde jsem strávil několik měsíců a věnoval se pouličnímu hraní. Vycházel jsem ze vztahů, v textech se míhají různí lidé, které jsem poznal.

AUSTRÁLIE? MĚL JSEM JEN KYTARU A STO DOLARŮ

Co tě přimělo k tomu, že jsi odjel do Austrálie?
Po návratu z Irska, kde jsem strávil půl roku, jsem nahrál EP a chtěl jsem ho nějakým způsobem dostat ven. Hodně jsem hrával na ulici. V zimě to je ale těžké - mrznou prsty. V Austrálii je tou dobou léto. A tak jsem koupil letenku, sbalil batoh a vydal se vstříc pořádnému dobrodružství. Neměl jsem nic než kytaru a sto dolarů.

Jak se ti líbil tamní život a jak reagovali posluchači na tvou tvorbu?
Byl jsem nadšený. Melbourne mě chytlo za srdce. Atmosféra toho města mě strašně bavila. Jen tam jsem bydlel tři měsíce. Našel jsem si tam pár míst na hraní, kde se lidi téměř pokaždé zastavili a poslouchali. Když mě někdo podpořil koupí CD, byl jsem moc rád. Tam jsem pochopil, že se angličtiny bát nemusím. Poznal jsem také nespočet super lidí. Rád bych se tam zase jednou vrátil.

Martin Harich interview: Miluji cesty po Evropě za buskingem. Ve Švýcarsku jsme hráli i přes zákaz

Martin Harich nám nedávno v rozhovoru prozradil, že společně jezdíte za buskingem různě po Evropě a hrajete. Můžeš to potvrdit?
Ano, když jsme jednou hráli s mým klávesákem Františkem na ulici na Václaváku, Martin šel okolo, zastavil se a poslouchal nás. Pak jsme spolu zašli na kafe a Martin říkal, že by rád busking taky vyzkoušel. Vlastně jsem ho v buskingu zaučoval, prvně jsme spolu jeli do Německa, myslím že do Drážďan, poté jsme vyrazili do Curychu.

vložte odkaz, text nemažte

Jak jsi začínal s buskingem ty sám?
Hned po střední, kdy jsem se přistěhoval do Prahy, tehdy jsem pracoval v Tescu, kde jsem doplňoval zboží. Hudba mě ale lákala víc, a tak jsem se po vzoru svých vzorů rozhodl jít na ulici. Poprvé jsem hrál u Lennonovy zdi, strašně jsem se styděl, takže jsem vypil dvě deci vína, abych se trochu uklidnil. Hned napoprvé mě to chytlo a na ulici rád hraji občas dodnes.

Vzpomeneš si, jakou písničku jsi tam hrál jako první?
Myslím, že to byla The Scientist od Coldplay. Kromě toho jsem hrál i Beatles, Glena Hansarda, Boba Dylana. Zkrátka hudbu, kterou sám poslouchám a inspiruje mě.

Dá se říct, že tě ulice vyškolila?
Jednoznačně, myslím, že tomu pouličnímu hraní vděčím za hodně. Dříve jsem býval dost stydlivý, neměl jsem velké sebevědomí, ale ty tisíce pohledů, které na mě padaly, mě ujistily v tom, že se není čeho bát.

Poznávají tě dnes už někteří kolemjdoucí, když hraješ na ulici?
Občas ano. Vtipné je, když se sejde třeba skupinka školáků a koukají do telefonu, aby si ověřili, jestli jsem to opravdu já. Snažím se jim to usnadnit tím, že zařadím písničku I Have No Inspiration, kterou můžou znát z rádia. Občas i zaslechnu, jak si špitají, že na tom asi nejsem moc dobře, když musím hrát na ulici. (smích)

V poslední době se hodně řešila pražská vyhláška týkající se buskingu. Jaký máš na ni názor?
Ta vyhláška je podle mě doslova likvidační. Myslím, že je chyba úplně zakázat zesilovače zvuku, je to krok zpátky, hladina hlasitosti se dá regulovat. Mluvím z vlastní zkušenosti z Melbourne, kde to regulované je a funguje to. Existuje i spousta špatné pouliční produkce, ale když občas přijedou buskeři ze zahraničí a rozbalí to, je to opravdu kulturní zážitek. To teď už mohou jen načerno. Je škoda, že pražský magistrát se pouličním uměním nezabývá hlouběji a volí tu nejjednodušší cestu. Buďme rádi aspoň za to, že se na ulici stále smí hrát.

NAHRÁL JSEM DESKU, JAKOU BYCH SÁM CHTĚL POSLOUCHAT

Vraťme se zpět k tvé desce Hedgehog. Co od jejího vydání očekáváš? Není to zrovna album pro mainstreamové uši...
Budu rád, když si album najde své posluchače. Nepředpokládám, že teď najednou přijdou masy fanoušků, neočekávám žádného Slavíka nebo Anděla, myslím, že se mi podařilo udělat desku vcelku nezávisle, bez kalkulů. Jsem sice pod velkým vydavatelstvím, ale nikdo mi do tvůrčí práce moc nemluvil, mám nad ní stoprocentní kontrolu. Snažil jsem se udělat takovou desku, jakou bych já sám chtěl poslouchat. A zároveň věřím, že nebude poslední.

Zmínil jsi, že neočekáváš žádné hudební ceny. Jednu jsi ale už letos na jaře dostal - hlasující v Žebříku tě zvolili Objevem roku, ačkoliv jsi ještě neměl žádnou desku. To muselo být pro tebe velké překvapení, že?
Byl jsem doslova v šoku, zvlášť když vezmu v potaz, kdo byl všechno nominovaný - Jelen, Barbora Poláková, Mydy Rabycad... Myslím si, že to jsou všechno daleko známější jména. Když nás s kapelou zavolali před vyhlášením naší kategorie, ať se dostavíme na předávání, už jsme věděli, že jsme skončili do 3. místa. Čekali jsme, že to bude právě to 3. místo. Nikoho z nás nenapadlo, že bychom mohli dokonce vyhrát, moc nás to potěšilo. Je to zatím má jediná cena.

Tvůj nejznámější singl I Have No Inspiration je svižný, ale na desce převládají spíš pomalé písně. Zdá se, že ty tvou osobnost charakterizují víc, je to tak?
Máš pravdu, mně pomalé písničky svým způsobem dělají šťastným, uklidňují mě. Na koncertech hraji nejradši právě ty pomalé. Ale i ty rychlé ze mě musely vyjít.

Thom Artway se svou kapelou na vyhlášení hudebních cen Žebřík, kde se stal Objevem roku. Foto: Petr Tibi

Letos jsi objel řadu festivalů, jak na pomalejší songy lidé reagovali? Nejsou to určitě písničky, které by běžně slýchali na českých festivalech.
Jak kde, záleží vždy na tom, o jakou konkrétní akci se jedná. Musím říct, že na velkých festivalech, kam lidé chodí opravdu za hudbou, byli fanoušci skvělí, třeba na Colours Of Ostrava se nám hrálo úžasně. Lidé s námi vydrželi se zájmem celý set. Slabší je to spíš na akcích typu městských slavností, kde diváci znají hlavně I Have No Inspiration a čekají na ni. Možná si ani sami promotéři kolikrát nezjistí, že se v mé tvorbě jedná o ojedinělý singl a pak jsou překvapení, když spustíme své táhlé písně o lásce (smích).

NA PRVNÍ COVER SVÉ PÍSNIČKY ČEKÁM

Na desce máš duet s Markétou Irglovou, na základě čeho ses rozhodl ji oslovit?
Markétu mám rád už od filmu Once z roku 2007. Spolu s Glenem Hansardem jsem je tehdy začal poslouchat a dodnes mě neomrzeli. Když jsem tuhle písničku hrál na koncertech, stále jsem měl pocit, že je určena pro dva hlasy a říkal jsem si, že právě Markéta by se do ní hodila.

Při nahrávání jste se ale nesetkali, své party nahrávala na Islandu. Jak se ti podařilo ji ke spolupráci přesvědčit, znali jste se už předtím?
Neznali, napsal jsem jí na Facebooku (smích). Byl jsem sám překvapen, že odepsala. Pak jsme se setkali, když hrála na jaře v Brně, to už bylo poté, co jsem jí písničku poslal. Ale viděli jsme se jen letmo.

Druhým hostem ja nadaná písničkářka Maella, s tou se znáte více?
Ano, s Míšou Charvátovou, která se za tímto pseudonymem skrývá, se známe velice dobře. Už dříve jsme si vzájemně vypomohli na koncertech, Míša má krásný hlas, skvělou angličtinu. Její písničky jsou jak víno, vždycky upřímně provedené. Zpívá ve dvou skladbách, v první Hedgehog a také v Conformity, ke které jsme před pár dny natáčeli klip. Režíroval ho Adam Vopička a brzy vyjde.

Tvoje texty jsou kompletně v angličtině. Je pro tebe snazší psát v cizím jazyce?
Je, jelikož sám poslouchám hlavně cizojazyčnou hudbu. Zpívat anglicky je pro mě přirozenější, zatím se toho chci držet. Anglické texty mi před nahráváním kontroluje rodilý mluvčí, nejlépe dva. Rád bych do budoucna zkusil i zpěv v češtině, ale moje barva hlasu se v ní dost liší a zatím mi moc nevyhovuje.

Na YouTube kanálu máš i hodně coverů. Nahrál už někdo coververzi tvojí písničky?
Ne, stále na to čekám (smích). I Have No Inspiration je celkem známá skladba, čekal bych, že se do ní někdo pustí. Jediný logický důvod, proč se tak ještě nestalo, je podle mě ten, že si na ni lidé netroufají, protože slova jsou v ní nasekaná dost rychle (smích). Těším se, až nějaký cover vznikne, zajímalo by mě, jak tu písničku někdo jiný uchopí.

Na turné vyjíždíš v polovině října s Light And Love. Budeš hrát jen novou desku, nebo právě i covery? Kde album pokřtíš?
Zařadím maximálně jeden cover, jinak bych opravdu rád přehrál celou desku. Album pokřtím 2. prosince v Jazz Docku v Praze. Tam se mnou bude možná i speciální host, kterého zatím nemohu potvrdit. Přítomen bude také Lukáš Chromek, který album produkoval, měla by přijít Terezie Kovalová, ta na desce hraje na violoncello. Byl bych rád, kdyby dorazila i Míša Charvátová, ale jelikož začala studovat v Anglii, nevím, jestli to bude možné.

Turné Thom Artway a Light And Love:
14.10. Kutná Hora
15.10. Vlachovice
21.10. Pacov
22.10. Olomouc
28.10. Příbor
29.10. Jihlava
4.11. Uherský Brod
5.11. Nový Jičín
10.11. Plzeň
16.11. Vysoké Mýto
17.11. Brno
3.12. České Budějovice

Křest alba Hedgehog: 2. 12., Jazz Dock, Praha

text: Josef Martínek, foto: Lucie Levá (rozhovor), Petr Tibi (Žebřík)

Témata: Thom Artway, Markéta Irglová, Maella, Glen Hansard, Coldplay, Bob Dylan, Martin Harich, Light And Love