Vydáno 08.12.2017 | autor: Hana Bukáčková
Žanetu Vargovou si díky její image nespletete, její výrazně žluté vlasy jsou k nepřehlédnutí. To samé platí i o jejím hlasu. Splnila si sen, zpívá v kapele, kde může všechno - a hlavně být sama sebou. Nejdřív zpívala texty, které "zdědila" po předchozím zpěvákovi, ale poslední dobou si místo básniček začíná psát písničky. S čáslavskou kapelou Nanosféra vydala debutové album Pohledno, které je velmi koncepční. Vezmou vás na svoji planetu Pohledno, kde se odehrává něco výjimečného.
Žaneta Vargová (Nanosféra) interview: Jak v Česku prorazit? Hrát pořádně naživo, vyčnívat a překračovat sféry
Kapela funguje už pět let, jsi zatím spokojená s jejím dosavadním vývojem?
Jsem ráda, co s Nanosférou tvoříme, baví mě ten vývoj, který doufám nikdy neskončí a poroste. Člověk to musí milovat. S klukama je to určitá atmosféra, dříve tomu bylo trochu jinak z mé strany. Můj příchod do hotové kapely byl pro mě zvláštní. Vše bylo hotové a na mě zbylo jen přezpívání textů po bývalém zpěvákovi. Já byla vesměs i tak nadšená, mít kapelu je sen, ale mlela se ve mně myšlenka, že zatím kapele moc nepřispívám a štvalo mě to. To se během let změnilo, píšu vlastní texty, ráda kecám do muziky a dohromady tvoříme celek, kde každý s něčím přispěje.
VIDEOPREMIÉRA: Nanosféra oprášila antickou mytologii, se Sirénou chystá i koncepční album
Nezpívaly se ti obtížně texty napsané někým jiným?
Lukáš Dvořáček, náš už bývalý basák a úžasný textař, je zároveň skvělý kamarád, který dokáže psát věci přímo na mou osobu. Lukáš mi toho dal hodně. Dříve jsem psala spíše poezii, ale díky němu vím, jak slova lépe uchopit a jak se k nim chovat.
Kdy se to zlomilo? Co bylo tím impulsem?
Je to teprve rok, možná dva roky zpátky, kdy jsem svoje básně začala přepisovat do opravdových písní. Ráda čtu a inspiruju se od jiných autorů, tím pádem se moje hlava tak trochu přeplnila a všechny ty věci, myšlenky potřebovaly jít konečně na povrch.
Myslíš si, že je pro začínající kapelu těžké v Česku prorazit?
S touhle věcí v kapele tak trochu bojujeme už dlouho. Největším průserem a zároveň touhou jsou koncerty. Od toho tu kapelu pěstujeme, ale je to trochu šílený. Tím chci říct, že jsou momentálně pro nás prioritou a snad se nám ten boj podaří vyhrát. Kapel je v Čechách extrémně moc, jediným receptem k proražení podle mě je hrát pořádně naživo a vyčnívat.
Co by vám pomohlo?
Jsme ve fázi, kdy máme nové album a chceme to ze sebe dostat ven. Teď je čas, kdy se toho musíme chytit a nebát se překračovat sféry.
Jak se ti zpívá v klučičí kapele?
Miluju to! Být mezi kluky je pro mě nebe. Občas si taky na zkouškách moc jako holka nepřipadám. (smích) Je to jako být v partě v určitým prostoru, kde můžu všechno a být sebou.
Poslouchají tě?
Teď už jo, ale dřív jsem z nich měla spíš respekt. Z počátku jsme se moc neznali, jen z chodby našeho čáslavskýho gymplu. Občas mi chvíli trvá, než se adaptuju. Ale byl to krok k cíli a mám radost, že můžu zpívat v kapele, kde se všichni navzájem respektují.
V létě na Rock for People ses potkala se zpěvačkou Hayley Williams z Paramore. Byla ona pro tebe vzor? A splnil se ti setkáním sen?
Mnoho lidí mě s ní srovnávalo jen díky červeným vlasům, které jsem dříve měla. To mi přišlo směšný. Neříkám, že jsem tenkrát fanynkou nebyla. Nepřijde mi nic špatného na tom, když se člověk nechá inspirovat svým (dejme tomu) idolem, díky kterému ale posléze najde to svoje. Sebe. To podle mě prožil každý. Každopádně setkání s Hayley bylo krásný a mám z toho všeho tak deset sekund záběru v hlavě. Potkala jsem se s ní v backstage na RFP, kde měli zázemí i Imodium, protože hráli ve stejný den na stejné stage. Nějak se to celé semlelo a osobní security Hayley poslal do šatny Imodia, kam přiskočila s podávající rukou. Samozřejmě, že jsem při setkání začala radostí bulet. (smích) Pochválila mi vlasy, vyfotily jsme se, řekly pár vět a musela jít. Já se stejně v tu chvíli zmohla jen na "Yeah, Yeah". (smích)
Co tě vedlo ke změně barvy vlasů z červené na žlutou?
Na hlavě jsem měla už hodně barev. Vždycky jsem v dané fázi hledala barvu, která se moc nenosí. Z červené jsem přešla na fialovou. Dokonce jsem nosila půlku hlavy obarvenou jinak než tu druhou. Až mě před dvěma lety napadla žlutá, kterou v té době fakt nikdo neměl. Teď už to pravda moc není, což mě vždycky rozčílí. Momentálně se všichni moc snaží být jiní, až jsou vlastně všichni stejní. (smích) Je fakt, že už jsem na hlavě měla skoro všechno a baví mě to. Ještě by někdo mohl vymyslet průhledný vlasy. (smích) Ale co je hlavní, žluté vlasy jsou optimistické a asi díky tomu se v nich cítím úplně nejlíp, zapadají momentálně do mé životní filosofie.
Jaké máte s kapelou ambice?
Vydali jsme debutové album, ze kterého máme radost. Od začátku našeho fungování jsme se s kapelou shodli, že pokud jednou uděláme album, bude rozhodně koncepční. No a teď bychom rádi přenechali pozornost koncertům, jelikož nás momentálně nové věci šíleně baví hrát, čímž nás zároveň i nabíjejí. Snad se nám zadaří uskutečnit i třeba Pohlednotour. (smích)
O čem je ten příběh?
Nechali jsme se inspirovat Alenkou v říši divů a Malým princem. Hlavní hrdinkou je holka, která posluchače provází celým příběhem. Jde tam o zkušenost, kterou prožije a ze které něco získá. Ze začátku je naše hrdinka naivní, vycestuje na planetu či město Pohledno, kde je zlákána místními, ať jde s nimi na párty. Ráno zjistí, že byla okradena o své tváře. A jestli je vlastně potřebuje? To si musíte poslechnout. (smích) Mám ráda knihy a příběhy, protože si je každý pochopí po svém a zároveň si z nich vezme, co potřebuje. A to se nám, myslím, díky příběhu povedlo přenést i do naší muziky. I nálady k písním na tom přispívají a bavilo mě si je za hrdinku při nahrávání zahrát.
Na koncertě hrajete písničky taky v pořadí, jak jsou na albu, aby neztratily smysl?
Ano, přesně tak. Nejdříve zahrajeme celé album Pohledno. Tím, jak je album poskládané, jsme chtěli docílit, aby měly určité napětí a to platí i na koncertě. Chceme, aby si z toho posluchač odnesl něco víc, než jen obyčejný koncert.
Jak jste si užili křest alba, který proběhl v půlce října?
Myslím si, že jsme si ho obě strany užily. První půlku koncertu za mě mluvil Bruce Willis. Naše album má mezi písněmi i svého osobního průvodce, kterého namluvil právě sám dabér Bruce - Alexej Pyško. Posluchač tak lépe porozumí a navodí správnou atmosféru z jedné písně do druhé. Navíc všechno do sebe pěkně zapadá, protože celá kapela zbožňuje film Pátý element a v našem Pohlednu sám Bruce i bydlí. (úsměv) Původní průpovídky, které napsal Lukáš Dvořáček, jsme zjednodušili.
Proč to jejich zjednodušení?
Jde už o samotný fakt, že se jedná o koncepční album, a navíc naše debutové. Proč dělat věci složitě. A navíc jsem fascinovaná minimalismem. Zjednodušili jsme logo, ubrali jsme lehce elektroniku a dali jsme důraz na to, aby převahovala živá kapela.
Desku jste vydali ve stejné období jako Imodium, to byl záměr? (pozn. redakce: Thom Fröde z Imodia je partner Žanety)
Původně jsme chtěli mít desku venku na jaře a pak se to tak nějak sešlo, že jsme ji vydali skoro ve stejný okamžik. (smích) Byla to ryze náhoda, ne žádný úmysl. Ale je fakt, že doma jsme se moc nepotkávali a spíš jsme se míjeli. (smích) Album nám pokřtil právě Thom, který nám ze začátku s věcmi pomáhal, produkoval. Chtěli jsme, aby se role kmotra zhostil právě někdo takový, kdo s námi je spjatý. Desku nám produkoval Tomáš Richter, náš nový basák a zároveň bývalý klávesák. (smích)
Nedávno jste vydali klip k písni Naivní, proč jste se rozhodli pro animovaný klip a vybrali zrovna tuto píseň?
Touto písní celá deska začíná, tak nebylo zbytí a nad čím váhat. Animovaný klip jsme chtěli hrozně dlouho a animace nám přišla jako správná volba k vystihnutí naší představy pro daný koncept.
VIDEO: Nanosféra zpívá o naivitě. Láká na koncepční desku a křest do Rock Café
Máte v plánu ještě nějaký videoklip?
Všechny písničky jsme stihli zatím vydat s konkrétní fotkou k dané písní. Převážně na všech levitujeme, taky jsme se u toho dost pobavili. Mají vystihovat náladu a podstatu písně. Celé to vymyslel skvělý fotograf Ondřej Soukup. Jak to ale bude s klipem, se ještě uvidí. (úsměv)
Jak jsem tě poslouchala, tak mně tvůj hlas připomíná hlas Lenky Dusilové, setkala ses s tímto názorem?
Pár lidí mi to psalo, což mi samozřejmě lichotilo, protože si Lenky jako autora vážím. Baví mě, co skládá s Baromantikou. Nikdo tady nic podobného nedělá, vytvořila si tím vlastní styl. O to jsme se snažili i s Nanosférou, neškatulkovat se, vytvořit si to svoje. Stále mám dětský holčičkovský hlásek. A i když moje nitro toužilo po chrapláku, dnes jsem za ten můj hlásek i ráda. (úsměv)
Text: Hana Bukáčková, foto: Jan Nožička, Kateřina Neumann, Ondřej Soukup (promo), Dan Salač (křest alba)
Témata: Nanosféra, Žaneta Vargová, Imodium
