SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Randy Rhoads (17.)

Vydáno 15.01.2012 | autor: redakce

Randy Rhoads byl v hudební branži cosi jako bílá vrána. Muziku bral smrtelně vážně a prostopášný život jeho kolegů mu nikdy nepřirostl k srdci. I přesto byl jedním z nejbližších přátel svého pravého opaku Ozzyho Osbournea. Jeho smrt nezpůsobil alkohol, ani drogy nebo zhýralý styl života, ale letecká nehoda.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Randy Rhoads (17.) SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Randy Rhoads (17.)


randy19.březen 1982: Leesburg, Florida. Soubor Ozzyho Osbournea je na cestě do Orlanda. Zhruba v devět ráno zastavuje jejich tourbus k malé přestávce hned vedle malého soukromého letiště. Řidič autobusu Andy Aycock, držitel soukromé pilotní licence – po nepřetržité desetihodinové jízdě za volantem – využívá příležitosti k odpočinkovému letu. Zlákat se nechá (kromě slečny Rachel Youngblood, tiskové mluvčí kapely) i v té době dvacetipětiletý kytarista Ozzyho kapely Randy Rhoads. Aycock dvakrát furiantsky navede jednomotorový Apache těsně nad parkující autobus, v němž se nachází zbytek kapely. Třetí nerozvážný pokus je osudný. Letadlo zachytí křídlem o střechu autobusu, následně narazí do stromu a poté i do jednoho domku a vzplane. Všichni tři jsou na místě mrtví.

UPON THE CRAZY TRAIN!
Již celých třicet let postrádá rockmetalová scéna jednoho ze svých nejtalentovanějších kytarových instrumentalistů všech dob. Navíc člověka, o němž v těchto otázkách druhdy velmi rezervovaný Ozzy prohlásil, že byl v hudební branži jeho nejlepším přítelem. Zbytečná smrt (a tato byla snad tou nejpitomější) je však ve své podstatě stále „jen“ smrtí a proto se můžeme jen dohadovat, kam by se nezměrný talent a ambice tohoto hráče postupem let pohnuly. Zvláště když měl plánů a chutí do zajímavých projektů na rozdávání.

Randy Rhoads se narodil 6. prosince 1956 v kalifornské Santa Monice. V šesti letech mezi objevil proprietami svého děda-dobrodruha nástroj zvaný kytara, v šestnácti už stál u zrodu svého času populární a respektované kapely Quiet Riot, která zašla na úbytě hlavně díky nesnášenlivé a kverulantské povaze frontmana Kevina DuBrowa. Přesto však vychovala pozdější renomované muzikanty, kromě Randyho určitě i baskytaristu Rudyho Sarza (oba se záhy sešli právě v bandu páně Osbournově).

Rhoads se podílel autorsky i instrumentálně na obou prvních albech kapely (Quiet Riot, 1977 a Quiet Riot II, 1978) a i živě zazářil natolik, že management sólově se rozjíždějícího Osbournea neváhal a mladíka zlanařil ihned do metalové extraligy. Spolu s baskytaristou Bobem Daisleym, klávesistou Lindsayem Bridgewaterem a bubeníkem Leem Kerslakem vytvořil silný tým, který pomohl Šílencovi překlenout jeho postsabbathovskou kocovinu.

ozzy-osbourne-and-randy-rhoads„Pamatuju si, jak jsme nahrávali Blizzard Of Ozzy a za Randym přišla do studia jeho máma. Nesmírně ho milovala a on jí to oplácel plnými hrstmi. Sedla si vedle mě a říká: Prosím vás, nevíte, jestli tady je někde ten Ozzy Osbourne? Já jsem maminka Randyho Rhoadse, on o něm pořád mluví, tak bych ho chtěla poznat, jestli se nechytl nějaké špatné party,“
vzpomíná Osbourne.

Ozzy si Randyho ihned zamiloval. „Pracoval jsem se spoustou muzikantů, ale Randy byl určitě nejtalentovanější. A ta jeho povaha! Už nikdy potom jsem se nesetkal s člověkem, který by toho v jeho věku tolik uměl a přitom se neustále zdokonaloval a zůstával skromný. Proto si taky myslím, že i když jsem na svých deskách snad nikdy nepodlezl určitou laťku kvality, těmi nejlepšími pro mě zůstanou ty první dvě s Randym,“ vyznává se a vůbec to nemyslí pietně či zdvořile.

TALENT OD BOHA
„Dělat s Ozzym, to znamená být neustále na očích, v ohnisku zájmu, pod obrovským psychickým a i fyzickým tlakem. A to mi maximálně vyhovuje,“ prohlásil Randy začátkem nešťastného roku 1982, kdy se etabloval. Po dvouapůlletém působení v Osbournově ansámblu mezi nejvěhlasnějšími kytaristy té doby. Jak na zmíněném albu Blizzard Of Ozzy (1980), tak na následném Diary Of A Madman (1981) prokázal své schopnosti měrou vrchovatou. Bravurní instrumentaci podpořil i kompozičním partnerstvím při vzniku nezapomenutelných skladeb, jakými byly a jsou třeba Suicide Solution, Crazy Train, Goodbye To Romance či Mr. Crowley, o jejichž životaschopnosti nejlépe vypovídá fakt, že dodnes nechybějí v playlistu jakéhokoliv Ozzyho vystoupení.

To nejcennější na Randym, z hlediska profesionálního fungování tak exponovaného spolku, bylo to, že nebyl jen brilantním studiovým hráčem a myslitelem, ale své dispozice dovedl naprosto předvést i live, což není vždy pravidlem. I proto zvolil Ozzy k uctění památky svého přítele to nejoptimálnější. V roce 1987, po domluvě s Randyho stále ještě nevěřícně zdrcenou matkou, vydal album Tribute To Randy Rhoads, brilantní záznam z několika koncertů ze začátku 80. let, doplněný o pár studiových instrumentálních idejí.

randyrhoadsByť za svůj krutě krátký život nenatočil žádnou instruktážní videokazetu a v šuplíku mu navždy zůstal zamýšlený projekt se symfonickým tělesem a další nápady, pro nemálo i současných hráčů zůstal inspirativní dodnes. Obsazením kytarového postu nasadil pro svou pozdější kariéru Osbourne laťku proklatě vysokou, proto se v jeho bandu následně objevily takové kapacity jako třeba E. Lee či Zakk Wylde. Druhý jmenovaný koncem 80. let prohlásil: „Jsem od přírody spíš nebojácný až drzý člověk a když jsem nastupoval k Ozzymu, tak to se mnou nic moc nedělalo. Jen do chvíle, kdy jsem si znovu přehrál některé Randyho party. Pak jsem si říkal – a sakra, pozor, na tohle asi nemáš...“

SYNÁČEK MŮJ MILOVANÝ
„S kytarou dokonce i spával,“ vzpomíná Randyho máma. „Bylo až neuvěřitelné, jak k tomu nástroji přilnul, byl to jeho celý život. Nezajímal se o děvčata, ani kamarádů příliš neměl. Pořád jen hrál a cvičil, všechno si nahrával a zapisoval. Vymýšlel si takové zvláštní postupy. Třeba jsem poznala, že to je nějaká známá melodie, ale on ji hrál nějak jinak. A strašně se smál, když mě takhle zkoušel.“ Nebyl namočen v žádném ze skandálů, byť se v Ozzyho blízkosti pohyboval právě v době, kdy tento tropil jeden exces za druhým. V době, kdy zbytek kapely táhl po koncertu po barech a hýřil do rána, uchyloval se do hotelu, byl spíš samotářský. Až neuvěřitelně ideální případ rockera-tichošlápka.

Jeho vášní však byla také rychlá auta, za svůj první (a nemalý) honorář z působení u Ozzyho si hned rozzářeně pořídil žihadlo starouška Ferrariho a několikrát ho zdravě otloukl. Jinak ovšem tvořil svou povahou i vystupováním k Ozzymu ostrý (a potřebný) protipól, byť to přinášelo nemalé problémy.

randy 1Po nahrání alba Diary Of A Madman se rozhovořil pro jedem americký časopis: „Asi největší deziluzí pro mě byla tvorba písniček. Představoval jsem si, že se o muzice přemýšlí a diskutuje, že na každé zkoušce uděláme dvě tři nové věci. Ale Ozzy tak vůbec nepracuje. Je velmi instinktivní, roztěkaný, často nepřístupný. A když už kývne na to, že jo, že se budou dělat nové věci, je pod obraz. Představoval jsem si systematičtější práci a ne takovou nahodilost.“

I tato překvapivě odhalující a příkrá slova svědčí o tom, že pro něj svět muziky nikdy neznamenal sex, drugs & rock´n´roll, ale tvůrčí práci a postup vpřed v sebezdokonalování. A nic na tom nezměnil ani fakt, že už za rok 1981 jej renomované osazenstvo i čtenářstvo respektovaného magazínu Guitar Player zvolilo Talentem roku. Smrtka je poťouchlá. Nenaběhne-li jí na kosu rocker sám, svým narkomanskými či alkoholovými avantýrami, sáhne po něm sama. „Snad příliš netrpěl, synáček můj milovaný,“ sténala jeho máma roky a tvář se jí co chvíli zalila slzami. Je to bolestná melodie.

text a foto: archiv


randy-rhoads--large-msg-130054848372  kopie

 

zavřít