SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Buddy Rich (61.)

Zázračné dítě
Když se dívám na ten dech beroucí soupis nesmrtelných muzikantů, s kterými Buddy nahrával či vystupoval, jde z toho mráz po zádech a před očima běží celičká historie blues, swingu i jazzu. Alespoň pár jmen, těch nej: Louis Armstrong, Count Basie, Frank Sinatra, Duke Ellington, Irving Berlin, Nat King Cole, Ella Fitzgerald, Stan Getz, Dizzy Gillespie, Benny Googdman, Charlie Parker, Miles Davis, Oscar Peterson... Slabikář hudební historie má v tomto případě další, hustě popsané stránky. Buddy Rich se narodil v newyorském Brooklynu 30. září 1917 a už co osmnáctiměsíční batole "hrál" v ochotnickém vaudeville svého otce. Hudbou byl díky rodičům obklopen neustále, paličky mu táta vtiskl do rukou už ve dvou letech. Když mu bylo jedenáct, byl prý druhým nejlépe placeným dítětem-muzikantem na světěa  projížděl Státy se svým vlastním show-bandem! Začátkem třicátých let - to mu ještě nebylo patnáct - je již nedělitelnou součástí věhlasné newyorské jazzové scény a září na ní (hlavně jako člen Tommy Dorsey Orchestra) až do roku 1942, kdy nastupuje do služby k americkému námořnictvu.

Po válce, v roce 1946, staví svou vlastní kapelu, ale je natolik neopakovatelný a skvělý, že se každou chvíli objevuje i v jiných projektech. "Nikdy jsem nechodil do hudební školy, jsem absolutní samouk. Nikdy jsem vlastně ani pořádně necvičil, protože jsem na to prostě neměl čas, chodil jsem do práce. Myslím si, že mýtus intenzivního cvičení je hloupost. Zlepšuje se a zkušenosti získáváš pouze praktickým hraním. Sedíš za bicíma v prázdném pokoji, piluješ rychlost a údery, ale dokud nemáš vedle sebe opravdovou kapelu, nevíš nic o technice, o instinktu, o milinech příchutí souhry. Cvičit a nahrávat ve studiu, to je strašná nuda."

All that jazz
Když přišla řeč na ty, kteří ho ovlivnili nejvíc, Rich v prvé řadě jmenoval Benny Goodmana a Counta Basieho. "A vůbec všechny černý kapely konce třicátých let a začátku čtyřicátých, to byli skvělí hráči. Ovlivnili všechny, celý svět jazzu." Ačkoliv měl za sebou kariéru tisícce nabídek od prestižních těles a nejen klasicko jazzových, byl jeho komentář velmi střízlivý. Hlavně k účinkování v symfonických tělesech. "Schází mi tam tvůrčí svoboda. Papouškuješ jen to, co už pro tebe někdo vymyslel a napsal do not. Navíc si myslím, že perkuse na původní nahrávce třeba Ravelova Bolera jsou tak dokonalé, že už se nedají zahrát lépe. Ne, to není nic pro mne."

Když byl v 70. letech konfrontován s poněkud dryáčnickými poznámkami akademicky školených orchestrálních muzikantů, že free-jazzmani jsou zrovna tak jen kopiemi toho, co už byly vymyšleno a zahráno, razantně nesouhlasil: "Blbost! Nikdo přece nikdy nehrál a ani nebude hrát jako třeba Charlie Parker, Lester Young, Dizzy Gillespie, Miles Davis nebo Coleman Hawkins, nebo Art Tatum, Charlie Christian. Mohl bych jmenovat stovky naprosto jedinečných muzikantů, opravdu neopakovatelných umělců..." A zakončil možná dogmatickou, ale o to upřímnější poznámkou: "Jediný opravdu kreativní muzikant je jazzový muzikant."

Sám tento úzus naplňoval vrchovatou měrou. Jeho hra zvedala ze židlí, oslepovala, brala dech. Asi nepřekvapí, že přitom využíval jednoduchou, nepřeplácanou bicí soupravu. "Rozdíl mezi mnoha a málo bubny je právě v tom množství. Stejně nakonec nejefektivněji využíváš čtyři základní činely, jeden šlapák, jeden záklaďák a pár přechoďáků. Všechno ostatní je pro pouťové klauny, kteří nehrají, ale předvádějí se."

Poslední sólo
Koncem 40. let se hvězdná éra velkých bigbandových ansámblů chýlila ke konci, jazz se přestěhoval do klubů a studentských aul a kolejí, Rich v té době hrál hlavně s Charlie Parkerem, Dizzy Gillespiem a dalšími skvostnými hráči. K výpravnému bigbandovému tělesu se Buddy vrátil v roce 1966 založením Rich Orchestra, který překypoval hvězdnými sólisty typu Dona Menzy či Arta Peppera. Ani to však nebránil Buddymu, aby si hraní zpříjemňoval milými úlety, na podzim roku 1967 například koncertuje s Frankem Sinatrou. V té době už má však na "fyzickém kontě" dva prodělané infarkty, jeden čas v rámci rekonvalescence dokonce na doporučení lékaře nehraje na milované bicí a jen zpívá.

V 70. a 80. letech pak stále vede svůj big band, s výjimkou krátké epizody v roce 1974, kdy staví soubor a v New Yorku je na jeho počest otevřen hudební klub Buddy´s Place. Další infarkt už je osudný a Buddy Rich umírá 2. dubna 1987 ve věku nedožitých 70. let.

Fantastický cit i technika, podprahový instinkt, který je dán do vínku jen těm vyvoleným, kreativita a v neposlední řadě přirozená touha vynikat - to vše dokládá obraz Buddyho Riche jako naprosto výjimečného zjevu v dějinách jazzové hudby a kultury dvacátého století. Když se ho zeptali, jak vidí budoucnost hry na bicí, odpověděl bez váhání: "Tuhle otázku už mi kdosi položil před třiceti lety a pokud bych tu byl za třicet let, opět se mě někdo zeptá. Ale odpověď je jednoduchá: Ti, kteří hrají, budou hrát. Ti kteří kopírují a kradou, budou i nadále pouhými imitacemi a zlodějíčky."

Takže opravdu žádná pověrčivost, žádné rituály, všechno v realistické rovině? Člověk, který si nikdy nedal udělat bicí na zakázku, jeden přece jen měl: "Před vystoupením se nikdo nesmí dotknout mých bicí. Nikdy nikdo." Nedotýkati se bicích, jichž ruka mistra dotkla se. Buddy Rich byl prostě šaman.

Příště: baskytarista Bernard Edwards

text: Jan Petričko