SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Herbie Mann (64.)

Vydáno 07.12.2012 | autor: redakce

Do jazzu elegantně implantoval flétnu a když se mu zachtělo, zkusil si i pop, reggae či disco. Herbie Mann je právem považován za jednoho z otců world music.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Herbie Mann (64.)

mannherbie4 Brooklynský rodák Herbert Jay Solomon (nar. 16. dubna 1930) je více než devět let po smrti, ale navždy bude patřit mezi nebojácné vizionáře, kteří bez ustání touží vyzývat na souboj mnohé hudební tvary a styly. Aby v nich nahmatali netušené a vybrousili je do překvapivého tvaru. Hluboko v hudebním pravěku to byl právě on, kdo vystavěl první multikulturní mosty mezi americkým jazzem a africkými i latinskoamerickými rytmy.

Hledač a dobrodruh
Už ta flétna. Instrument druhdy vhodný leda tak ke zjemnění klasické symfonie nebo slušivý doplněk patnáctileté dívčiny při oslavě narozenin. Mann tento nástroj zdůraznil dávno před démonem Ianem Andersonem, který flétnou koncem 60. let tak mile šokantně obohatil bluesrock svých Jethro Tull. Začínal ovšem s basklarinetem, který střídal s tenorsaxofonem, ale to ještě horoval pro jazzovou klasiku a objevoval se po boku třeba Buddyho Colettea nabo Charlieho Rouse. Až v roce 1957 nahrál svůj flétnový debut a o dva roky později sestavil svůj Afro-Jazz Sextet, v němž dráždivě mísil virtuozitu příčné flétny se zemitými perkusovními rytmy a folklorními ozvuky černého kontinentu. Vše vyšperkoval africkými turné, poté odjel do Ria a Sao Paula nasávat brazilské chutě, aby mezitím stihl hitůvku Comin' Home Baby ve spolupráci s hvězdným pianistou Billem Evansem. Jako již protřelý skaut rovněž dával ve svém bandu příležitost řadě mladých talentů. Jistý Chick Corea, vibrafonista Roy Ayers nebo holandský akordeonista Matt Mathews by mohli vyprávět. Nemluvě o etnických stars, které uvedl do světel reflektorů - třeba nigerijského bubeníka Olatunjiho nebo mladičkého brazilského multiinstrumentalistu Sergia Mendese. V 60. letech také natáčí své nejlepší desky - At The Village Gate (1962), Brasil, Bossa Nova & Blues (1963) nebo Latin Mann (1965).

CZECHO-MANN
Hyperaktivní Herbie Mann natočil více než 100 alb. Mnohá z nich jsou dnes raritními či pirátskými bootlegy, jejichž vročení a obsazení je oříškem i pro expertní analytiky. Nejméně na dvou deskách z konce 60. let (Windows Opened a Muscle Shoals Nitty Gritty) byl členem jeho doprovodné kapely i pražský rodák a basista Miroslav Vitouš, absolvent hudební akademie v Berklee, od roku 1967 newyorský rezident a vedle Jana Hammera na Západě nejrespektovanější jazzman českého původu. Mj. stál i u zrodu jazzrockových Weather Report.

Dobrodružná a hledačská letora ho neustále pobízí k bizardním skokům od pramene k prameni. Pro zastánce ortodoxního pojetí jazzu byly jeho "cirkusové" přeskoky z koně na koně někdy až nesnesitelné. Afro, blues, soul, potom zase orientální vlivy, druhdy zase ozvěny Japonska, pak hned jihoamerická latina: "Studijní pobyt v Brazílii pro mne nebyl žádným překvapivým zjevením. Etnická hudba, která je tu ke slyšení, sestává zhusta třeba ze čtrnácti bubeníků, kteří hrají čtrnáct různých rytmických partů, ale melodie je jednoduchá až primitivní. Ale pak jsem viděl film Black Orpheus a konečně jsem zažil mnohovrstevné rytmy ve spojení s těmi nejkrásnějšími melodiemi na světě..."

Král fúze

Ještě v roce 1972 je se svým ansámblem ozdobou tradičního jazzfestivalu v Newportu, poté přichází na chuť rockovějším plochám, nestraní se ani popu, užívá si funky, vychutnává reggae a natáčí dokonce disco alum! Zakládá nahrávací značku Kokopelli a je téměř neustále na cestách, i když mnohdy s vyloženým odporem. "Nesnáším turné, ty nekonečné hodiny, dny týdny a to příšerné jídlo. Vždycky jsem si naivně myslel, že když natočíš dobrou desku, tak by ta dobrá deska mohla cestovat po světě místo tebe," vyznal se hořce.

herbiemann3

"Miluji hudbu, ale ona není můj život. Je to jen prostředek, kterým svůj život vyjadřuji," prohlásil na úsvitu nového tisíciletí již jako sedmdesátiletý a nemocný. Rakovina prostaty byla na progresivním postupu a Mann zatoužil celistvě shrnout svou kariéru a exponovat lásku ke svým kořenům definitivně posledním albem, příznačně nazvaným Eatern European Roots: "Hrál jsem a hraju všechno možné. Kubánskou muziku – a nejsem Kubánec. Brazilskou hudbu, i když nejsem Brazilec... Jazz, a přitom nejsem Afroameričan. Jsem obyčejný východoevropský Žid."

Zemřel v kruhu svých nejbližších (manželka Susan, synové Paul a Geoff, dcery Claudia a Laura) první červencový den roku 2003 v novomexickém Santa Fé, kam se pro klid duše na sklonku života přestěhoval z hektického New Yorku.