SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Nick Drake (73.)

Za aktivního života totálně podceňován a nepochopen, po dlouhých letech od smrti adorován téměř jako vizionář. Nick Drake se vždy pohyboval od extrému k extrému a jeho "morrisonovská" vizáž a především hudební odkazy jsou najednou v kurzu. Kdo byl ten muzikant, který nahrál pouhé tři desky a v listopadu 1974 zhasl v nicotných 26 letech po předávkování antidepresivy?

BRIT Z ORIENTU
Nicholas Rodney Drake se narodil 19. června 1948 v daleké Barmě (dnes Myanmaru), přesněji v metropoli Rangúnu. Jeho otec byl stavebním inženýrem a pracoval po celém světě. Dětství Nick prožil v anglickém hrabství Wawickshire, naučil se hrát na flétnu, poté absolvoval na cambridgeské univerzitě literaturu. Zahořel pro tehdejší boom britského a amerického folkrocku, poté co se seznámil s revolučními nahrávkami Boba Dylana nebo Phila Ochse, a začal sólově vystupovat v lokálních klubech a kavárnách. Ve dvaceti vydává první album Five Leaves Left (1969), o rok později se reprezentuje nahrávkou Bryter Layter (1970). Není bez zajímavosti, že s nahrávkami mu pomáhají jeho objevitelé – zpěvák John Martyn a producent Joe Boyd, tehdejší členové populárních Fairpoint Convention, v nichž působili i někdejší členové Jethro Tull. Linka - ne tradiční britský folk s přesahy do jazzu a blues - byla zvýrazněna více než jasně. "Drake je neuvěřitelně talentovaný a přitom originální zjev současné britské scény," psala tehdejší kritiky. "Dokáže být podzimně posmutnělý, ale i jazzrockově rozmáchlý, intimní verše předkládá jen s kytarou, pak si přiveze kostelní sbor, aby náhle vystřihl klasické blues..."

DRAKUPUNKTURA Nickova starší sestra Gabrielle je herečkou, kariéru spojila především s televizními filmy, v roce 1978 si zahrála i v jedné epizodě seriálu Profesionálové. Některou z jeho písní měli v repertoáru (či alespoň uvedli Drakea jako jednu ze svých inspirací) třeba Badly Drawn Boy, Norah Jones, R.E.M., Blur nebo Pearl Jam. Mezi jeho ctitele patřil i Brad Pitt, který v roce 2004 spolupracoval s BBC na rozhlasové reportáži o životě a díle tohoto zpěváka. V roce 1999 uvedla BBC čtyřicetiminutový dokument A Stranger Among Us: In Search Of Nick Drake, o rok později se holandský režisér Jeroen Berkvens prezentoval videomateriálem A Skin Too Few: The Days Of Nick Drake. Skladbu Pink Moon ze stejnojmenného alba použila před šesti lety do jedné ze svých reklam automobilka Volkswagen.

AKUSTICKÝ SLON
Nick byl až chorobně plachý člověk. Odehrál pár turné, namnoze jako předskokan zavedenějších místních, stylově spřízněných kapel. Nikam se nedral, stačilo mu uklidit se do kouta, hrát a skládat. I proto nikdy nevešel v obligátnější známost a jeho desky se prodávaly tristně. „Nedokážu se dívat všem těm lidem do očí," komentoval své "manýry", kdy často hrál (i ve studiu během nahrávání) čelem k anonymní zdi. To, co pomohlo později třeba Pink Floyd nebo Kurtu Cobainovi k posílení image, bral jako nutnost k přežití. Stále o sobě pochybuje a byť své poslední a nejlepší album Pink Moon (1972) natočí za pouhopouhé tři dny (lépe řečeno noci), a konečně dosahuje jakéhos takéhos uznání, je silně závislý na práškách. Všechno si nahrává sám, ve vší tichosti, sám se svými fobiemi a těžkými depresemi.

Ani zlepšený prodej alb, ani všemožná pomoc jeho blízkých jej nedokáží vytáhnout z propasti bolestí a pochyb – 24. listopadu 1974 umírá v domě svých rodičů v Tamworthu. Je mu diagnostikována smrt po požití nadměrného množství antidepresiva Tryptizolu, objeví se i nepodložené teorie o sebevraždě. Štafetu života od bezvládného těla přebírá nadčasová hudba. {vypnoutlink:Pink}



text: Jan Petričko