SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Darell Sweet (83.)

Skotská duše

Celý svůj hudební život věnoval Darrell Sweet (nar. 16. května 1947 v anglickém Bournemouth) svému rodnému souboru Nazareth, s nímž se dostal až na samotný hardrockový piedestal, kdy bylo jméno kapely vyslovováno jedním dechem s monstry typu Black Sabbath, Led Zeppelin či Deep Purple. Ve vzácné shodě se svými věrnými posluchači vytvořil z kapely jednu z nejpravověrnějších tvrděrockových formací všech dob, seskupení, které bylo synonymem poctivosti hraní a čítankovým příkladem neochvějného zastávání názoru, že rock je v prvé řadě způsob života a ne pochybnou mašinou na prachy. "Ještě pořád nás to kodrcání po světě baví, ten magický pocit, když vybuchnou světla a zazní kytara, se nedá ničím zaplatit," prohlásil rok před svoji smrtí a je málo úst, z kterých to mohlo znít upřímněji. Skotský národ už takový je. Nevýslovně hrdý na svou překrásnou zemi, pevný v názorech a postojích jak žula.

Sweet byl jedním ze základních hybatelů děje tehdy v devětašedesátém, kdy se všechno upeklo v městečku Dunfermline (mimochodem v rodišti dalšího slavného "Skotáka" Iana Andersona z Jethro Tull), vzdáleném co bys kamenem dohodil od metropole Edinburgh. Měl zas sebou něco lokálních angažmá v různých souborcích, The Shadettes, v nichž se sešel s chraplavým vokalistou Danem McCaffertym a baskytaristou Petem Agnewem, už měli větší ambice. Přibrali kytaristu Mannyho Charltona a změnili si jméno na Nazareth. Ani ne tak podle slavného izraelského města či stejně pojmenovaného amerického městysu, jako spíš v důsledku fascinace skladbou The Weight Robbieho Robertsona. Začali zhusta sjíždět domácí kluby, po čase se přece jen přesunuli do Londýna, tehdejšího světového hudebního uzlu. "Měli jsme velké štěstí na manažera," vzpomínal loni na začátky kapely Darrell Sweet, "Bill Fehilly byl skvělý človíček, jeden z nejlepších, které jsem měl tu čest v hudební branži poznat. Nebýt jeho, tak dodnes hrajeme jenom v těch třech hospodách v Dunfermline a chodíme do fabriky. Bill vyjednal kontrakt s firmou B&C Records, zblbnul je tak, že si opravdu mysleli, ze mají ve stáji koně, kterej může zfleku vyhrát liverpoolskou. Bill později, když jsme měli možnost předskakovat Deep Purple, otravoval Rogera Glovera tak dlouho, až se uvolil a produkoval nám desku. Určitě proto, aby mu Bill už dal konečně svatý pokoj."

Vstup mezi velikány

To už byl třiasedmdesátý a s Gloverovou produkční taktovkou se opravdu podařilo nahrát přelomové album Razamanaz, předcházející studiovky (debut Nazareth v roce 1971 a Exercises o rok později) zcela propadly. Oba singly z Razamanaz, Broken Down Angel a Bad Bad Boy, okamžitě katapultovaly kapelu do Top Ten, což rozhodlo i o pokračující Gloverově spolupráci. Hvězdný baskytarista produkčně vybavil ještě další dvě následná alba (Loud'n'Proud a Rampant) a hlavně budoucí monstrhity Love Hurts, původně z repertoáru amerického dua Everly Brothers a This Flight Tonight, vypůjčené taktéž od Američanky, jisté Roberty Joan Anderson, známější pod uměleckým jménem Joni Mitchell. "Love Hurts pro nás znamenalo skutečně hodně, nejednou jsme byli populární i v Americe, což nám do té doby připadalo absolutně neskutečné. Přece jen jsme pořád byli provinční kapela." Polovina 70. let poněkud vyvrací Sweetovu neopodstatněnou skromnost, šesté studiové album Hair Of The Dog již představuje Nazareth jako hvězdy první velikosti na obou stranách Atlantiku. Jak jinak by už mohlo tak brzy dojít k vydání kompilace největších hitů a naprosto vyprodanému světovému turné po největších arénách.

"Těžko říct, kdy nadešel zlom. Jedno je však jisté. Když nemáš hit v žebříčku, neštěkne po tobě ani pes, tohle pravidlo platilo tehdy, platí nyní a bude platit věčně," dumal Sweet.

Glover se mezitím nechal přemluvit k produkční spolupráci s dalšími vycházejícími hvězdami ostrovního rocku Judas Priest, jeho místo s přehledem zastává kytarista Manny Charlton. Album Close Enough For Rock'n'roll vzniká v kanadském Montrealu v roce 1976, o rok později vyvrhne potentní soubor alba hned dvě (Playin' The Game a Expect No Mercy), hezky podle nepsaného, ale tolik platného zákona, že se má železo kout tehdy, dokud je žhavé. McCafferty si dokonce dovoluje nahrát i vlastní sólovku, Zlaté časy.

S úsměvem poctivce

"Zhruba kolem alba Expect No Mercy jsme registrovali, že se něco děje. Vznikala spousta kapel, stále tvrdších a tvrdších. Rozhodli jsme se taky přitvrdit a zhutnit sound i na živo a přijmout ještě jednoho kytaristu." Zal Cleminson, který hrával v Sensational Alex Harvey Band, ale hlavně na zmíněné zpěvákově sólovce, takže měl k Nazareth blízko, nastoupil do kapely v roce 1978. Na světovém turné k albu No Mean City a k následnému Malice In Wonderland je jeho hráčská virtuozita další atrakcí už i tak kvalitních vystoupení protřelé kapely. "V osmdesátém ale Zal odešel. Přátelsky nám vysvětlil, že chce přece jen dělat něco jiného." Začátek 80. let a kapela je chtě nechtě za zenitem výkonnosti. Udržuje si svůj nepopiratelně kvalitní standard, ale doba se prostě mění. Všem však vypaluje rybník dalším obřím hitem, baladou Dream On z alba 2XS (1982), opět sugestivně pojatou "skotským Schelingerem" Danem McCaffertym. Personální změny však nabírají větších obrátek a oslabují tak vnitřní soudržnost i potenci kapely. Alba Sound Elixir, The Catch či Move On, a koneckonců i možná zcela poslední, loňské Boogaloo jsou jen stínem někdejších svěžích děl. Nazareth vyčerpali svou studnici nápadů a úspěchů, nastal čas na důstojné dožití. "Je strašně těžké říct, konec, balíme to. Je to hazardování se jménem, se zdravím, s rodinou, se vším, ale nejde to jen tak halabala ukončit po všech těch letech společného života." Rocková hudba je droga, dáš jí prst, urve ti celou ruku, spolyká tě a sežvýká. Ale nevyplivne do prachu. Dokáže i hodně dát. Ze štíhlého hipíka s veledlouhým vlasem se stal šedovlasý elegán s výzorem vysokoškolského profesora. Jen ten úsměv za brýlemi zůstal. Dobře vykonaná práce dokáže rozlít v duši celý oceán klidu a míru. Doufejme, že i v posledních vteřinách před posledním výdechem.

Příště: Hudebník a multiinstrumentalista Jan Antonín Pacák, mimo jiné bývalý bubeník Olympic

Jan Petričko