SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jan Antonín Pacák (84.)

Sám sebe vystihl rozverným Strejčkem Jonatánem: pořád se smál a smál. Pamětníci se shodnou, že to bylo nakažlivé. "Opravdu veselý chlapík, nešlo jen o image," vzpomínal před pár lety Vladimír Mišík. Na Jeňýka (Sorrýka, Kytičku) Pacáka sedí označení renesanční člověk. Světlo světa uzřel 26. dubna 1941 v Praze, po meči (otec vytvořil např. výpravu k Pyšné princezně) se rozhodl pro výtvarničinu, vyučil se v oboru keramiky, poté absolvoval Akademii výtvarných umění. Paralelně ho ale chytla za límec i muzika. Nejdřív dixieland (Brontosaurus, Metronom Dixie...), záhy jako snad každého jeho vrstevníka rock'n'roll. Mihnul se v Big Beatu Pavla Sedláčka, v jedné ze sestav Sputniků... a pak přišel v roce 1965 neohlášený odjezd Františka Ringo Čecha do USA, čímž se uprázdnila bubenická stolička v slibně našlápnutém Olympicu.

ZLATÉ LANO

Byl by hřích nevzít tuhle šanci. Jeňýk po ní skočil a zlatá éra mohla začít. Na tom, že alba Želva, Pták Rosomák i trochu nedoceněné Jedeme, jedeme patří k nejlepším českým deskám nejen v dobovém kontextu, měl nemalý podíl. Nebyl monumentálním bijcem typu Vlado Čecha z Blue Effectu, jeho odlehčená a přirozeně přesná hra odkojená swingem ale dodávala Olympicu nezaměnitelný půvab. Stejně tak živelné performance, výkřiky a pazvuky co chvíli burácející mezi brejky, kazoo, harmonika, flétny, kresbičky na deskách (třeba podobizna Ptáka Rosomáka) a bohatýrský vokál, který skvěle padnul k Jandovu nosovému projevu (viz duet Línej skaut). Byl prostě víc než jen ten pátý za škopky. Sólově nezpíval často, ale když už, zvládl stejně dobře odječet vypalovačku (Everybody) jako procítit baladu (Inzerát). Na sklonku olympické kariéry překvapil křehkou interpretací Bon Soir Mademoiselle Paris, na hony vzdálenou pozdějšímu kýčovitému coveru Petra Muka, a neobvyklou i v kontextu tehdejšího Olympicu. Akordeon, španělky, nostalgie a flower power rozježděná tanky... Olympic se tehdy z Francie vrátil do neveselého období a Jeňýk se rozhodl k odchodu ze skupiny včas, aby nemusel ohnout hřbet pod normalizačním jhem. V lednu 1971 tak skončila nejupřímnější kapelní epocha plná lehkosti a nadhledu.

CHODÍCÍ SLUNÍČKO Ze vzpomínek Pavla Chrastiny, baskytaristy a textaře Olympicu v letech 1963–69: Spektrum Jeňýkovy výtvarnické činnosti bylo úctyhodné, maloval jako blesk a když se mu chtělo, uměl to i oběma rukama najednou. Vedle toho byl ještě rozený muzikant. Nikdy nechodil na žádné hodiny, ale na mnoho nástrojů se naučil sám, rychle a dobře. Bubeníkem se stal jaksi omylem, nejspíš aby dokázal kamarádům z ulice, že zahraje opravdu na všechno. A protože dobrých bubeníků bylo v Praze málo, neměl na vybranou, ač uměl stejně tak na flétny všeho druhu a blues hrál na foukačku jako málokdo jiný. Byl ozdobou každého hudebního seskupení, jehož se účastnil, říkal jsem mu Chodící Sluníčko. Sluníčko pro jeho povahu a chodící, protože celý život odmítal řídit auto.

JAZZ A ŠTĚTCE

Pacák ještě chvíli mydlil jazz, čtyři roky na to ale hudbu opustil. Začal se věnovat výtvarnému umění, stal se uznávaným tvůrcem (a posléze i pedagogem). Čas od času si zahrál s amatérskými soubory, jako studiový hráč s folkovými ansámbly (třeba na deskách Spirituál kvintetu) nebo drhnul valchu v televizních pořadech Ivana Mládka. Mihl se jako host na olympické comebackové desce Dávno, s kapelou svého mládí si naposledy zahrál u příležitosti jejích čtyřicetin. Trojice Chrastina-Klein-Pacák zde ale působila už spíš jako úsměvná atrakce, ostatně tak trochu jako celý dnešní Olympic. Tomu už se ale Pacák může jen smát odkudsi seshora. 23. března 2007, pár dní po Frantovi Kotvovi, odešel Kytička do věčných lovišť. Ve svém bytě v Měchenicích u Prahy podlehl leukémii.

text: Ondřej Fencl