SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jan I. Wünsch (89.)

Jsou mraky autorů, kteří chrlí kvanta "písniček" ročně... a nic. Pak jsou výjimky, které složí jen něco tu a tam jakoby mimochodem a vždy je z toho velká věc. To všechno mi proběhlo hlavou v tom zlomku sekundy, kdy mi bylo dáno zažít skutečnost, že 1. června náhle, pouhý měsíc před svými dvaapadesátinami, zemřel Jan Ivan Wünsch, dlouholetý člen Hudby Praha a kolega novinář. Květen se přelomil do června. My se z hospody vraceli a on odcházel. Čertví kam. Vím jen, že dlouho před zavíračkou. Nezvykle brzy.

Michal Ambrož interview: Na starý kolena jsem se postavil na svoje nohy

CO NA SRDCI...

Ač jsme oba byli celá devadesátá léta publicisticky činní, příliš jsme se neznali, natož abychom byli kamarádi. Věděli jsme o sobě díky společně sdílené branži, ale spíš se sem tam sarkasticky popíchli. On byl odkojen rock'n'rollem, Woodstockem, Stouny a "disidentskou" novou vlnou, artefakty, které jsem sice vždy brával v potaz, ale pramálo se jim klaněl. Jsou však určité primární záchytné body, které jsme jistě společné měli, bylo by určitě o čem povídat, diskutovat.

Málo jsme se znali a přece mi najednou chybí. Byl z těch, které člověk musel registrovat či vnímat alespoň periferně. Jako aktivní muzikant zapadl do žurnalistické jámy lvové, vážené i vysmívané, s až překvapivou grácií, schopnost jasně zformulovat názory, analyzovat i komentovat není dána každému na počkání. Nadmíru sympatická se mi vždy jevila jeho snaha vhlížet do věcí a událostí hlouběji, než je obecně platné, či vystavovat na pranýř šlendrián a cynismus novodobé mediální reality. A tím obnažovat samozřejmě i sám sebe a stát terčem více či méně pochybným pistolníkům. Normalizačně neušlapaný, ze všeho nejvíc nenáviděl kontinuálně turistické politiky, elegantně přecházející z jedné režimní konstelace do jiné, přetvářku a někdejší, ať už vědomé či nevědomé kolaborantství se státními pohůnky dob neblahých, neodpouštěl ani muzikantským kolegům.

Uměl nadělat celý oceán zlé krve, protože neuměl být šedou myší a ozval se vždy, kdy cítil niternou potřebu. A neucukl ani před poněkud rozpačitým projektem rozsáhlého autointerview, který na pokračování otiskl v domovském měsíčníku Rock & Pop, kde zastával až do smrti funkci editora. V introdukci ke zmíněnému samomluvnému curriculum vitae napsal Vojtěch Lindaur doslova: "...(JIW) celý ten 'život v tahu' od prvních rock'n'rollů prožil a ve vzácně rovném nápřahu ho prožívá dosud, ačkoli - jak sám tvrdí - je to nějaký omyl jeho organismu, protože podle všech medicínských pravidel už to mohl mít zhruba deset let za sebou." Wünsch byl prostě rocker a výsostně rockovým životem žil, do posledního dechu, byť by se mu taková velikášská nálepka asi pranic nelíbila.

JEDEN VELKEJ TRIP

Narodil se v sedmičkové konstelaci 7. července 1947 v Praze, ale na astrologický nonsens nikdy nedal. K muzice výrazněji přičichl prostřednictvím importovaného elvisovského rock'n'rollu, hudba ho záhy pohltila, začal zhusta navštěvovat i první tuzemské bigbítové koncerty, zažil "zlatý časy Mikyho Volka, Pavla Sedláčka, a dalších, i ty slavný zdemolovaný židle", stále intenzivněji však pociťoval potřebu „vlastní hudební aktivity". Od kamaráda Martina dostal baskytaru, ani sehnat zkušebnu nebyl problém a první školní kapela byla na světě, posléze i něco vystoupení na "různých obskurních akcích".

Po protrpěné vojenské službě "u tankistů v Milovicích" přišlo Pražské jaro 1968 a po něm větší či menší peklo pro všechny nonkonformní lidičky Wünschova typu. Úlevným azylem byla hospoda, samozřejmě i Špejchar, ale skvělý text Špejchar blues, jehož slova psal původně na jeden tradicionál z repertoáru Jethro Tull, stvořil v dejvickém antikvariátu po jednom zvlášť výživném tahu. Skladbu pak popularizoval Vladimír Mišík. I díky Mišíkovi, u něhož se pořádaly časté mejdany, se posléze seznámil s Michalem Ambrožem a na přelomu sedmé a osmé dekády stál u zrodu dnes již kultovní Jasné páky, spolku, jenž byl nepříjemnou třískou ve smradlavém zadku normalizačního režimu a ze kterého po nechvalně známém článku v Tribuně samovolně vzniklo seskupení Hudba Praha.

V této kapele působil až do jejího nedávného uměleckého přerušení činnosti. Živil se, jak se dalo, pracoval například jako figurant, prodavač, něco málo si vydělal i jako bedňák Mišíkových Etc..., koncem osmdesátých let byl vedoucím prodejny hudebního vydavatelství Panton. Prožíval delší či kratší vztahy s přítelkyněmi, dost času prodléval v hospodách, často neměl kde hlavu složit, ale dobří přátelé často dělají divy.

A přišel Listopad 89. Padla tabu a nesmyslné zákazy, Hudba Praha si konečně mohla naplno užít své popularity a zhusta koncertovala doma i ve světě. "Hráli jsme jako vzteklí, i v těch nejnemožnějších prdelích. Narůstaly stresy a únava, původní duch kapely se (alespoň podle mě) vytrácel, čím dál víc jsem měl pocit, že jde především o prachy. Někdy za mě zaskakoval Jirka Jelínek z Echtu - třeba když jsem chtěl jít na Jam a vidět radši světovou špičku, než se kodrcat do Pole u Lnářů a tam hrát zmašťeným máničkám." V šestadevadesátém Hudba Praha zanikla (jejím pokračováním je soubor Divoký srdce) a JIW se soustředil pouze na editorství v časopise.

WÜNSCH YOU WERE HERE

Stovky mejdanů a sladce prohýřených nocí, stovky hořkých kocovinových rán - jen naprostý suchar cpoucí se vitamíny a biostravou v bláhové naději, že konečně našel kámen mudrců na zdravý a dlouhý život nechápe, že rocková hudba a chlast, bohudíky i bohužel, přečasto jedno jsou. S blížící se padesátkou (abrahámoviny jsou pro rockery tělem i duší jako dožít se nejmíň dvoustovky) tušil, že to s jeho fyzickým zdravím už dávno není ťip ťop, ale určité varovné příznaky házel za hlavu a styl života nezměnil.

Byl vždycky spíš "nočním ptákem", hodně četl a samovzdělával se, samozřejmě nešidil hospody, kde se setkával s přáteli, nepříliš zdraví prospívající životaběh si už však chystal vybrat nejvyšší daň. Začal mít dramatičtější problémy s ledvinami a játry. Vzdát se však "na stará kolena" cigárka, piva a slunce, které se teple opírá do dřevěných stolů krčmičky, kdy se tak krásně medituje a prožívá radost i strast s přáteli, je někdy prostě nemožné. Co by pak ještě smysluplného zbylo?

Zemřel 1. června v jednapadesáti letech, koncert pro Kosovo, kde vystoupila Hudba Praha v jedné ze svých sporadických reinkarnací, už nestihl a byl mu šumafuk. Zdrcení kamarádi a kolegové se s ním rozloučili 14. června ve velké síni Strašnického krematoria.

Jak říkám, málo jsem ho osobně znal, vím však, že to byl fajn chlap. "Za ty prachy, co propil/moh si koupit vůz/von ale radši zpíval/to svoje ranní Špejchar blues..."

text: Jan Petričko

Témata: Jan I. Wünsch, Hudba Praha