SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jiří Jelínek (108.)

"Jirka byl skutečně geniální muzikant! Citlivý, ale bohužel nemocný kluk. Trpěl maniodepresivními stavy, jejichž důsledkem byla jeho sebevražda. Jednoho dne přišel na zkoušku a vůbec nemohl hrát. Byl úplně rozhozený. My jsme nevěděli, o co přesně jde, tak jsme ho chvíli uklidňovali, ale moc to nefungovalo. Pak se najednou sebral a šel domů. Tehdy jsme ho viděli naposled. Odvezli jej do Bohnické léčebny, odkud ho jeho přítelkyně po dvou měsících, kdy se zdálo, že je z nejhoršího venku, vzala na revers k sobě domů. Jeho touha po sebezničení však byla příliš silná..."

"Nejradši hrával McLaughlina, dovedl se skvěle vcítit i do blues a skvěle ho interpretovat. Stejně jako "normální" písničky. Jeho doménou u nás byly především senzační doprovody. Škoda, že toho po něm nezůstalo zaznamenáno víc." (Vladimír Mišík)

Expanze

Zasažen celosvětovým kouzlem beatlemánie, začal jedenáctiletý Jirka Jelínek ještě na základní škole zápasit vlastními silami s harmonikou a později i s kytarou. Měl nepopiratelný hudební talent a oba nástroje tak postupem času bravurně zvládl svépomocí. Jak postupovala a zdokonalovala se jeho zručnost a technická vybavenost, začal objevovat i složitější hudební směry. Od poprockové muziky dokráčel přes související hardrock a blues až k právě nastupující vlně komplikovaného jazzrocku. Jeho hnacím motorem byla osudově neukojitelná nespokojenost sama se sebou. Nenáviděl se, když nedokázal, co si předsevzal. Vysoké nároky - zcela logicky, když od sebe žádal maximum - směřoval i na své spoluhráče. Nemohl se smířit s tím, že je někdo v jeho okolí schopen jet pouze na půl plynu, dál nerozvíjet své schopnosti a tím i umělecky stagnovat. Nebyl ovšem typem průrazného autoritativního frontmana a tak ho tyto hodnotové diference sžíraly především uvnitř.

Postupně se vypracoval ve svébytného přímočarého sólistu. Nedělalo mu žádné problémy předvádět stejné ekvilibristické kousky, kterými celý svět bavila taková kytarová esa jako Jimi Hendrix nebo John McLaughlin. Komerční orientace mu nic neříkala. Nehodlal omezovat šíři svých vyjadřovacích prostředků jen kvůli tomu, aby oslovil co nejširší publikum. Byl svým založením opravdový umělec, nejvíc pro něj znamenala vlastní spokojenost s tvorbou. Proto dalo tehdejší sestavě populárních ETC..., speciálně baskytaristovi Vladimíru Padrůňkovi, dost velkou práci přemluvit jej, aby na jaře 1976 kapelu po odchodu Kulicha Pokorného posílil. V té době byl totiž Jelínek na volné noze a užíval si nespoutané tvůrčí svobody. Amatérský jazzrockový soubor Expanze, jehož byl klíčovým členem a v němž vedle sebe doslova vychoval nejzásadnější osobnost tuzemské kytary současnosti Michala Pavlíčka, se totiž nedlouho předtím rozpadl. Důvodem byl právě onen amatérský status - spoluhráči zatoužili vydělávat si na živobytí hudbou a rozprchli se po profesionálních angažmá (Michal Pavlíček zamířil do skupiny Bohemia).

ETC

V muzice, kterou ETC... produkovali, mnoho příležitostí ke klasické sólové kompozici a hře, ve které tehdy skutečně exceloval, opravdu neměl. Stáhl se proto do pozadí a soustředil se na komplexní tvorbu doprovodných partů. Na druhou stranu nutno podotknout, že právě jen díky bigbítově-nestandartnímu soundu Mišíkovi doprovodné kapely mohli vzniknout čarokrásné dialogy Jelínkovi šestistrunky s houslemi Jana Hrubého. Bohužel, Jiří vzdal svůj život příliš brzy na to, aby nám po něm do dnešních dnů přetrvala nějaká skutečně reprezentativní kolekce dokumentující jeho umění.

Tak jako kdysi Ozzy Osbourne vystrojil důstojnou vzpomínku na svého tragicky zahynuvšího přítele, dvorního kytaristu a skladatele Randy Rhoadse (Tribute To Randy Rhoads), stojí Jelínkovi spoluhráči za kompletem 2SP vinylů Jiří Jelínek - In Memoriam s všeříkajícím podtitulem ETC... 1976-1977 (Panton, 1987). Jelínkovi přátelé ovšem museli při sestavování tohoto počinu vyvinout mnohem větší úsilí a pátrat především v soukromých koncertních archivech. I ta pouhá pětice skladeb (z toho tři čistě instrumentální), které se nakonec podařilo dát dohromady v rozumné zvukové kvalitě, ale nedokáže s přehledem vypovědět o nesmírných Jirkových kvalitách a tvůrčím potenciálu. Vrcholem všeho je závěrečná čtyřapůlminutová instrumentální kompozice Dubová kulička, jediná čistě Jelínkova skladba, kterou soubor stihl nacvičit a živě prezentovat ještě za jeho života. Jednotlivé tóny zlehka odkapávají z hmatníku, aby se kdesi v atmosféře důmyslně propojily v neopakovatelnou mozaiku. Pozitivní životní energií doslova srší...

text: František Kovač, foto: Muzikus