SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jean-Michel Basquiat (151.)

ČERNÁ KOŘENY

"Bojím se, že jednou zahnu za roh a spatřím tam něco, co nebudu schopen vstřebat. Něco, co nepřežiju," prohlásil jednou Basquiat. Tato poetická nadsázka, která však precizně obrážela jeho uměleckou psyché, jako by stavěla do negace pochvalnou kritiku, kterou druhdy ze svého pera vypustil Robert Farris Thompson: "Co definuje Jeana-Michela jako velkého umělce, je jeho odvaha a schopnost vnitřních proměn. Odvaha nebát se, že zklamu, a síla naprosto přirozeně reagovat na současnost a tu pak stavět do ostrého světla."

Takhle se o něm psalo v době, kdy byl jak se patří "in" a ruce si s ním podávaly americké celebrity jak na běžícím pásu. Ačkoli jsou jeho role a místo v dějinách amerického umění stále ještě diskutovány, je jeho přínos na tomto poli naprosto nezpochybnitelný. Ve svém díle adaptoval myšlenky a formy evropských mistrů typu Da Vinciho v originální fúzi s odkazy afroamerické, africké, portorické či haitské historie, z nichž zůstaly jeho kořeny. Nyní, více než 25 let od jeho smrti, je jeho dílo podrobováno uměleckým disputacím komplexně, bez přímé návaznosti např. na boom graffiti a pouličního expresionismu, k jehož vlně částečně patřil a jehož ozvěny v USA pomalu odeznívají.

ZE ŠPÍNY DO SAMETU

Jean-Michel Basquiat se narodil 22. prosince 1960 v Brooklynu otci - Haiťanovi a matce - Portorikánce. Záhy se ukázal jako řemeslně zdatný a zhruba v 15 letech si našel spolu s přítelem Alem Díazem zajímavou zábavu, v níž se snoubilo výtvarné nadání s pubertálním vzdorem. Na stanicích metra začal zanechávat sprejem vyvedené, zvláštní barevné kryptogramy a hieroglyfy, v nichž znaky tvořily zajímavý celek s obrazovou složkou, které signoval jako SAMO(c) – tedy „same old shit", staré známé nesmysly. "Byla to reakce na hnus, který mě obklopuje," řekl později, kdy přiznal autorství, "náboženskou ideologii, která vymývá mozky, zkorumpovanou politiku a falešnou filozofii..."

Jean-Michel Basquiat - Philistines

V roce 1978 odešel nadobro z domova, když se těsně před maturitou vykašlal i na školu. Přespával u kamarádů a prodával pohlednice vlastní výroby a trička s originálními potisky.

V červnu 1980 poprvé vystavuje a v prosinci téhož roku se spustí lavina oslavných článků v tisku. Od počátku následujícího roku míří strmě na vrchol. Akční rádius jeho děl se rozšiřuje, výtvarně a filozoficky se podílí na performancích různých neo-expresionistických skupin, stále častěji pořádá sólo výstavy a svůj hold mu skládají a upřímné přátelství mu nabízejí renomovaní artisté, počínaje Andym Warholem a konče Davidem Bowiem či Lou Reedem.

• SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Andy Warhol

Nejblíže měl k Warholovi, s nímž dokázal chlastat a diskutovat i několik dní, vytvořili spolu i několik společních děl, než Andy v roce 1987 zemřel. Basquiat měl svého guru přežít o pouhý jeden rok.

Jean-Michel Basquiat - FishingSPLÁTKA NA DLUH

To už je Basquiat nejen na titulu New York Times, ale i silně na drogách, je zmítán paranoidními stavy, které často mají krutě reálný základ - umělec je doslova trýzněn faktem, že mu jsou z domu i z galerií kradena díla. Stále však vystupuje, je činný i ve vlastní kapele, dokonce si zahraje hlavní roli v nonkonformním dokumentu Downtown 81. Navštěvuje Afriku - v roce 1986 vystavuje v Nigérii a na pobřeží slonoviny, stejně jako v Evropě (Anglie, Francie, Itálie, v prestižní německé exhibici v hannoverském Kestneru je v 25 letech nejmladší samostatně vystavujícím umělcem všech dob), samozřejmě v New Yorku, kde je hvězdou první velikosti.

Zničující příval slávy neunese. Na doporučení nejbližších se sice chvíli pokouší zbavit se závislosti na heroinu na samotě svého ranče na Havaji, ovšem zanedlouho se vrací do New Yorku. kde 12. srpna 1988 ve 27 letech umírá na předávkování.

Ne vždy se povede na stříbrné plátno přenést něco tak obtížně uchopitelného, jako je život umělce tak, jak se to podařilo Julianu Schnabelovi v životopisném snímku Basquiat s mnoha hvězdami (David Bowie jako Andy Warhol, Jeffrey Wright v titulní úloze a dále ještě třeba Dennis Hopper, Gary Oldman či Christopher Walken). Sám režisér říká: "Jako mnoho mladých lidí, i Jean-Michel se identifikoval se zidealizovanými umělci své rasy, kteří vedli tragický život - jako třeba Jimi Hendrix nebo Charlie Parker. Vlastní život jako cena za talent. Definitivní, nejvyšší splátka - takhle uvažoval, takhle žil, takhle zemřel..."

text: Jan Petričko