SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Elliott Smith (182.)

GRUNGE NEBO FOLK?

Letošní rok se zdá být pro připomenutí písničkáře Elliotta Smithe příhodným. Na začátku roku vyšel povedený debut mladé Natalie Prass, který sbírá samá pochvalná hodnocení. Velmi očekávanou deskou je novinka Sufjana Stevense, který se po experimentech s elektronikou vrací k prostým skladbám s minimem produkce a aranží. V létě vydá další album v současnosti velmi aktivní Sun Kil Moon, projekt, za nímž se schovává Mark Kozelek. Ten má s hrátkami s elektronikou také své zkušenosti, nejvíce je však stále ceněna jeho jednoduchá slovní výpověď doplněná o hru španělkou, kterou si získal mnohé sympatie například loňskou deskou Benji. Tento výčet je velmi omezený, avšak dokazuje, že ani v polovině druhého desetiletí jednadvacátého století nemusí být hudba podřízena shlukům umělých zvuků a výkonem stowattových soustav. Možná je opět více vítán pohodový poslech jemnější hudby, klidně do sluchátek. Takové, jakou psal Elliott Smith.

Elliot se ve svých začátcích sám potýkal se silnou konkurencí grunge a hrát akustickou muziku se mu příliš nechtělo: "Nápad hrát (svou hudbu) lidem mě nenapadlo, protože to byl čas severozápadu - Mudhoney a Nirvany - a vystoupit s akustickou show bylo jako jít s kůží na trh a doprošovat se, aby ji z vás servali," popisoval první polovinu devadesátých let Elliott magazínu Magnet. Do doby, než se mu zcela nečekaně podařilo napoprvé prodat vydavatelství svou nahrávku natočenou ve sklepě, hrál se skupinou Heatmiser, která odjela své poslední turné roku 1996.

S KUDLOU V HRUDNÍKU

Tou dobou už měl ovšem Smith slušně rozjetou sólovou kariéru. Přestože na něj nebyla kladena velká očekávání, na debut Roman Candle navázal o něco temnější eponymní deskou a v roce zaznamenal výrazný úspěch albem Either/Or, zvukem bohatší, kompletně však nahranou zpěvákem.

V roce 1996 také vychází album Odelay, které znamená komerční úspěch pro Becka a původně alternativa k hlučné špíně Seattleau se dostává do širšího povědomí. Akustické skladby v sobě skrývaly něžnost, zároveň v nich byl schovaný hněv, existenciální témata a v případě Smithe také drogy. Své problemy musel řešit alkoholem a antidepresivy. Svůj život ukončil 21. října 2003, kdy byl nalezen s probodnutým hrudníkem. Nikdy nebylo objasněno, zda se jednalo o sebevraždu, nebo útok přítelkyně Jennifer Chiby, s níž v tu dobu žil v centrální části Los Angeles.

• RECENZE: Beck ví, že každé ráno vyjde Slunce

Problémy začaly být velmi viditelné na počátku nultých let, kdy se stal závislým na heroinu, trpěl paranoiou a měl problémy se stravováním. Fanoušci mohli být tou dobou svědky i několika nepovedených vystoupení. Než však došlo k tragické události, stihl zpěvák nahrát další vynikající desku XO a Figure 8, jež je posledním oficiálním počinem Smithovy diskografie. Na závěr je potřeba rovněž zmínit singl Miss Misery, napsaný pro snímek Dobrý Will Hunting a s nímž soutěžil v kategorii Nejlepší původní píseň o Oscara 70. výročních Cen Akademie. V konkurenci prohrál s favorizovaným evergreenem My Heart Will Go On z filmu Titanic. Jeho performance na slavnostním předávání ovšem dobře reflektuje, kde stál Elliott Smith a co ve své době prezentoval.

KLUK SE ŠPANĚLKOU

Protiklad naškrobenému večírku, avšak oděn do bílého obleku se španělkou na krku a zpívající tklivou píseň za orchestrálního doprovodu. Oproti pozdějším záznamům živých vystoupení zde působí plaše a nejistě (což později potvrdil prohlášením, že si připadal jak v cizím snu) a vzhledem ukazuje obraz devadesátých let, která na konvence příliš nebrala ohled. Nekonvečně by se dala charakterizovat i jeho hudba, proplouvající od jednoduchého folku k rockovějším skladbám a končícím u hramonického zvuku s orchestrem za zády. V podstatě bylo jedno, kam se Smith vydal a do jaké škatulky by se jeho hudba dala zařadit, důležitým zůstal původ a autenticita, pro něž se nespecifikovatelné publikum k písním Elliotta Smithe ubíralo. Možná by se dnes zajímal o elektronické prvky a skladby by byly podřízeny "současnému zvuku" (dokládají to výpovědi z posledních let Elliottova života, kdy se učil pracovat s počítačem), takhle nám ale pouze zanechal určitý hudební odkaz definující jeden směr jedné doby.

Příklad, jak ovlivnil Elliott Smith pozdější hudebníky, ukazuje zařazení skladby Let's Get Lost na patnáctou kompilaci Late Night Tales. Tu sestavili Air, kteří Smithe zařadili vedle Black Sabbath nebo Sebastiena Telliera, zejména jde však o zvuk samotného francouzského dua, jenž je v pomalých, leč elektronických skladbách Elliottovi tak podobný. Svůj odkaz zanechal také v umělcích úzce spjatých se zpěvákem (Sleater-Kinney či zmiňovaný Beck), ale dost možná i v různorodých formách folku, které dnes vznikají. Lidský život má větší cenu, ale co po sobě Elliott Smith zanechal, je zřejmě také nevyčíslitelné.

text: Ondřej Bambas, foto: last.fm

Příště: Petr Skoumal, autor hudby k Cimrmanovi a večerníčkům