PROFIL: Rock leží v bezvědomí, Muse ho křísí

Chvála zdravého rozumu

V retrospektivě je vidět, že třeba takovým Oasis k Beatles chyběla schopnost spojení zdánlivě nespojitelného do tvaru, který si při vší novosti zachová autentickou tvář. Mimo jiné právě tenhle eklekticismus je to, co trojici z devonshirského Teignmouthu postrkuje k Lennonovi a spol. o pěkný kousek blíž než kohokoliv jiného ze současné ostrovní scény.

Kytarista a zpěvák Matthew Bellamy, basák Christopher Wolstenholme a bubeník Dominic Howard spolu hrají už osmnáctým rokem - i to hraje svou roli. Od roku 1999 vydali šest alb, ale cestu na vrchol si museli poctivě a vytrvale vyšlapávat a na výsluní přišli jako sehraná a hotová kapela. Extravagantní a energií nabušené show, které Muse předváděli, strhly dokonce i britské publikum, které hned tak něco nezbaští. Občas se zdálo, jako by se během jejich koncertů odkudsi z historie navracela jedinečná atmosféra souznění a společného zážitku, který dokázali vyvolat například Led Zeppelin ve střízlivějších časech.

Skomírající a tápající svět rocku našel spasitele. Muse zaváněli svěžím duchem, jak usoudili někteří kritici, a začali hledat místo, kde vespolek se všemi rockově smýšlejícími lidmi zašlapou do země každého, kdo by se chtěl stavět zázraku do cesty. Potíž nastala ve chvíli, kdy tenhle zázrak tuhle hru odmítnul hrát s tím, že opakovaný vtip není vtipem. Ve srovnání s mnoha jinými skupinami to byl pozoruhodný projev zdravého rozumu a sebejistoty. Začali se bavit po svém, přestali být skupinou, kterou jde poskládat do přihrádky „jako XY" a začali být kapelou, která je sama sebou, svébytná a osobitá.

Po vlastní ose

První deska pojmenovaná Showbiz, zatím ještě nedávala tušit, po jak dynamické křivce se budou Muse vyvíjet. Bellamy, autor naprosté většiny repertoáru, to schytal za to, jak moc svým projevem připomíná Thoma Yorka z Radiohead. Co se zvuku kapely týče, ten je trochu hutnější, ale jinak Muse připomínají... Radiohead. Britská rocková scéna žila začátkem milénia, tedy v době vydání Showbizu v přesvědčení, že právě sestava kolem Yorka jsou novými Beatles, Rolling Stones nebo Smiths, to podle vkusu vydavatele toho kterého hudebního média. Ani Bellamy se ostatně svým obdivem k Yorkeovi nijak netajil - to ale nemělo znamenat, že vrcholem jejich ambicí bude kopírování oblíbené kapely s občasným zdvořilým pokusem o nerušivý náznak vlastní invence. Deska Origin of Symmetry přinesla výrazně mohutnější zvuk, ukazující přes Atlantik ke kytarovým stěnám, které v Rage Against The Machine a později s Chrisem Cornellem v Audioslave stavěl Tom Morello.

V roce 2003 vydali desku s příhodným názvem: Absolution. Teď už je k nikomu nepřirovnávali. Muse začali být sami o sobě pojmem a čekalo se, jakým směrem se vydají. Bellamy, Wolstenhome a Howard si dali načas. Blýskli se na Live8, zazářili v Glastonbury a soudili se s Celine Dion i koncernem Nestlé.

Dost možná právě zažitý střet s realitou světa, ve kterém se korektní pánové s bílými límečky chovají tak, že ve srovnání s nimi vypadají Al Caponeho gangsteři jako šmudlové z nedělní školy, stál za odklonem od pohledu do vlastního nitra směrem ven. To, co okolo sebe spatřil, Bellamyho rozzuřilo a znechutilo. Průchod téhle frustraci dal v roce 2006 v textech desky Black Holes and Revelations. Hudební stránka věci přiměla kritiky listovat v etymologických slovnících. Sonické plochy, které ze sebe kapela začala sypat se suverenitou mistrů, se pojmenovávaly jen těžko. Trojice se přihlásila ke zbytkové podstatě progresivního rocku, k Pink Floyd, Depeche Mode i Queen, ale také ke zvláštně znepokojujícím skladbám barokních skladatelů neapolské školy.

Mezi sobě rovnými

Album The Resistance i novinka The 2nd Law jsou dalšími zastávkami na cestě, kterou se Muse vydali. Vede k hudbě, která do sebe dokáže absorbovat překvapivé množství podnětů z oblastí tak vzdálených, jako je hudba domorodých kmenů z bezejmenných melánéských ostrovů a muzikál ve své nejpompéznější formě. Aby celá ta stavba držela pohromadě nebo se neproměnila v nesourodý zmatek, to vyžaduje velký nadhled a tihle Britové ho mají. Pořád je to hlavně rock. Nemusíte vědět nic o tom, z jakého zdroje si právě berou, ale poznáte, že by to nikdo kromě nich nezvládnul. Jsou jedineční, aniž by se změnili z rockové kapely ve spolek avantgardních mimoňů.

Přečtěte si recenzi aktuálního alba The 2nd Law. 

V posledních letech se Muse s nenucenou suverenitou pohybují ve světě sobě rovných. Tu si zahrají s Rage Against The Machine, vylezou na pódium s U2 nebo Radiohead, během jednoho koncertu se dali dohromady se Steviem Wonderem. Jejich věhlasu odpovídá utěšeně se rozrůstající sbírka ocenění od hudebních akademií z obou stran Atlantiku. Jestli ale hovoří něco o tom, jaké popularitě i respektu se těší, pak je to fakt, že se jejich Survival stala písní letošních olympijských her v Londýně. Po obvyklých aseptických hudebních amarounech, které se u této příležitosti běžně podávají, to působilo poněkud jako zjevení.

Dvaadvacátý listopadový den se Muse předvedou i českému publiku. (Poprvé samostatně, když před dvěma lety byli headlinery festivalu Rock for People). Necháme se překvapit, jestli i ve vysočanské O2 Aréně budeme mít zase jednou pocit, že se děje něco, co tu dlouho nebylo a je fajn být u toho.

text: Ondřej Fér
{vypnoutlink:Pink}