PROFIL: Cloud Nothings dokazují, že škola nic neznamená

Dylan Baldi není první, kdo se vykašlal na školu. Rozhodnutí stát se rockerem na plný úvazek zní sice cool, ale zaznamenat opravdový úspěch dokáže málokdo. Když v roce 2009 začal pod různými pseudonymy nahrávat ve sklepě svých rodičů, ani on se nemohl vyhnout prohlášením typu "nikdy bych netušil, že se dostanu takhle vysoko". A díky poslední desce Attack On Memory má našlápnuto probojovat se ještě výše.

Baldi měl naštěstí i podporu od svých rodičů, kteří respektovali jeho ukončení studia a sklepní prostory mu poskytovali i z důvodu, aby se později mohli objevit na stránkách známých časopisů jako rodiče známého hudebníka. První výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat a pod označením Cloud Nothings mohl na hranici dospělosti vydat u Bridgetown Records svůj osmipísničkový debut Turning On, znamenající poslední den ve škole a začátek práce na novém materiálu. Roku 2010 se upsal labelu Carpark Records, nezávislému vydavatelství z Washingtonu, kde můžete najít i nahrávky Beach House nebo Toro Y Moi.

Plnohodnotnému eponymnímu albu se na začátku následujícího roku dostalo dobrého hodnocení mimo jiné i od Pitchforku, což znamenalo vysoké zviditelnění a nárůst očekávání na další produkci. Fanouškovská základna rostla a s nimi se měnily i preference a postoje Dylana Baldiho. Přestože zůstal ústředním mozkem celého projektu, na nahrávání následujícího alba přizval další tři hudebníky - bubeníka Jaysona Gerycze, kytaristu Joeho Boyera, a baskytaristu TJe Dukea. Tím se proměnila práce ve skupinovou a skládání získalo zcela nový rozměr, což si pochvaloval i sám Baldi, který k produkování desky pozval jednoho z nejpovolanějších Stevea Albiniho. Muže přeměňujícího hluk v melodie pro masy, jak dokázal například na písních Nirvany či Pixies.

Výsledek se potkal se záměrem a byť je Baldi vůči své minulé práci dost odměřený a kritický, progres u poslední nahrávky kvituje: "...nejprve jsem si myslel, že se nám nepodařilo nic výjimečného. Nebyl jsem výsledkem nějak extra nadšený. Pak ale přišla ta ohromná reakce a s tím celá záplava nových věcí...upřímně, ještě pořád jsem si na to nezvykl," uvedl v rozhovoru pro Indiemusic.cz. Zároveň přiznává, že je stále co zlepšovat a do budoucna ubere na zpěvu a bude se snažit ještě více semknout se svými spoluhráči, aby dokázali nahrát skladby ve studiu co nejpodobnější živému provedení. Jak se zdá, ani syrovější koncertní podání nikomu moc nevadí. Show jsou vyprodávány, Cloud Nothings jezdí po celém světě a i když se mohl rodák z Ohia oficiálně opít teprve nedávno, těší se velké oblibě, což dokazují i loňské výroční žebříčky nejlepších desek respektovaných médií Pitchfork, Rolling Stone či Stereogum, do nichž se Attack On Memory probojovalo.

Z hudby Cloud Nothings je cítit mladá rozervanost, ovlivnění rockem raných devadesátých, zároveň i osobitý rukopis současné generace. Písně jsou zejména o hudbě, slova jsou jen doplňujícím elementem, proto nevadí, že zpěv není dokonalý. Špinavost a nezájem kontruje přesné a melodické linky a punk se míchá s popem tak, jak to uměli Sonic Youth nebo Pavement. A jestli vám tato hudba nic neříká, objevit její kouzlo skrze současnou tvorbu je správná volba. Za pár let už možná možnost vidět Cloud Nothings v klubu pro dvě tři stovky lidí nemusí být a popravdě, jejich muzika se na strahovskou Sedmičku hodí více než na hlavní pódium katovického Off festivalu, kde hrají následující den před The Smashing Pumpkins.

text: Ondřej Bambas