Ambient, techno, kytary: 5 tváří hudebního chameleona Mobyho

Objev taneční scény

Když se Moby koncem osmdesátých let stal poměrně známým newyorským DJ, ještě nikdo netušil, jak velký otisk na světové hudební scéně o pár let později zanechá. Předzvěstí se tenkrát stal singl Go. Po devadesátkovém discu chutnající electro se chytlo i mimo zdi newyorských klubů. Singl se tehdy dostal i do Top 10 v Británii a později na první studiovku jednoduše nazvanou Moby. Pokud nějaká jeho deska nese nejjednotnější styl, je to právě tahle.

Moby se tehdy pouštěl i do tvrdších beatů, pro které byl často zařazen do škatulek techna. Singly jako Drop a Beat nebo Next Is the E byly tak trochu neslučitelné pro hudebníkovy obdivovatele z řad mainstreamu. Další nezapomenutelný kousek ze značně elektronického období je song Feeling So real s vokály Kochie Banton. K rychlejším beatům zlehka utíká i na Play (Machete), ale zpátky k technu se vrací až na albu Last Night (2008). Disco Lies či The Stars už ale nejsou převratem pro taneční scénu, jen zůstávají hodně dobrým oldschoolem.

Guitar anarchy

Mnozí si můžou myslet, že Moby se ze všeho nejdřív postavil za DJský pultík, ale na začátku všeho držel v ruce kytaru. Byl členem punkové partičky The Vatican Commandos či anarchisticky laděných Flipper. A k překvapení mnohých se za dob vycházející slávy opět vrátil k tvrdým kytarám. Po čistě elektronických počinech se chopil nástroje i mikrofonu a v alternativní rockové podobě se představil před dvaceti lety třeba v songu All That I Need Is To Be Loved. Pátá studiovka Animal Rights (1996) se pak kolem tvrdých kytar točí skoro celá. Místy dokonce připomíná tehdy začínajícího Marilyna Mansona. Nezvyklá Mobyho poloha s hardrockovým screamem zapadá do těch temnějších koutů jeho tvorby a vyloženě o úspěchu u kritiků nebo posluchačů mluvit nelze. Na počátku nového tisíciletí se sice rocku nevzdává úplně, ale kytary už znějí v o dost jemnějších polohách (Bodyrock na albu Play).

Movie music

Zcela instrumentální muziky se dotkl poprvé na čtvrté studiovce Everything is Wrong. Stejnojmenná skladba ukázala Mobyho v dalším rozdílném světle. Kompilace (jako) stvořené pro film překvapily. Obzvlášť pak singl Now I Let it Go z alba Animal Rights, které bylo jinak, jak již bylo zmíněno, těžce rockové. K instrumentálkám se následně vrátil minimálně jednou na každé desce a pro fanoušky jeho citlivé skladatelské polohy vydal kompilaci filmové muziky pod názvem I Like to Score, které právě mimo jiné obsahuje i Mobyho vážnou tvář.

Žádaný mainstream

Nejúspěšnější, nejžádanější a nejhranější se Moby samozřejmě ocitá v popových vodách. Do výšin nejen hitparád, ale i na špičku současných hudebníků ho vystřelilo celé album Play (1999). Úspěch, který tahle kombinace tónů mířících z různých stran ke středu získala, už se v jeho kariéře neopakoval. Dotkl se blues (například skladba Honey nebo Run On), stravitelně vypustil do světa pro většinové posluchače downtempo (Porcelain) a slávu si zajistil naléhavým What Does My Heart Feel So Bad?. Časopis Rolling Stone desku zařadil mezi 500 nejlepších počinů hudebního světa vůbec a pro Mobyho se stala přelomovou. Nejenže mu vynesla jednoznačné uznání, ale především se zde značně promítl jeho hudební vývoj.

• RECENZE: Moby stále vládne minimalistické melancholii

Ačkoliv je i tohle album žánrově proměnlivé, tvoří muzikantsky dospělý celek. Poučený úspěchem popově laděných skladeb se k hlavnímu proudu otáčí i na dalších albech. Ve stejném hudebním duchu slaví úspěch i In This World nebo In My Heart z následující desky 18. Ale i na téhle placce se objevuje mainstream z druhé strany, svižné kytarovky We Are All Made of Stars nebo Extreme Ways se staly dalšími komerčně úspěšnými singly, které nám rádia před deseti lety omílala stále dokola. Možná se Mobyho v éteru dočkáme i teď, z poslední desky se singlem stal popík s názvem The Perfect Life. Aspirant na hit díky chytlavému sborovému refrénu a stravitelné melodii pro většinu jen potvrzuje, že Moby umí zkrátka i mainstream. A to zatraceně dobře.

Král downtempa

Poprvé se dotkl chilloutových melodií na druhé desce Early Underground. Klidnější tempo se pak neslo celou třetí studiovkou jednoduše nazvanou Ambient. Moby se už downtempa nikdy nevzdal a každé další album provázal poklidnými melodickými skladbami. Vedle chilloutu začalo časem přibývat i instrumentálních songů, které se svou hudební skladbou a chvílemi značně intimní náladou táhly napříč celou škálou pomalejších žánrů. Už na čtvrté studiovce Everithyng Is Wrong se objevuje například Hymn či lehce naléhavá First Cool Hive. V ostře sledovaném a očekávaném albu 18 přichází s další várkou klidnějšího tempa a citlivějších melodií, ve kterých se značně odráží zkušenosti a muzikantská dospělost.

Ve stejném rytmu alespoň v minimu pokračuje i na dalších deskách a tak vedle stigmatické nálepky technaře je (a rozhodně právem) považován i za krále downtempa. Tuhle pozici stvrdil i celým ambientním albem s příznačným názvem Wait For Me i předposlední deskou Destroyed. Jeho čerstvý počin Innocents se opět týká především chilloutu. Značné množství fanoušků se shoduje na tom, že tahle podoba Mobymu sluší nejvíc. Možná. Jisté ale je, že málokterý hudebník se dokáže vydat tolika odlišnými směry, aniž by se neztratil.

text: Martina Černá