TOP 20 zahraničních alb roku 2013 (I.)

Foals - Holy Fire

Z rebelů, kteří zapalovali pneumatiky v lese, vyrostli Foals v dostihové koně, jež se dopracovali až do první ligy. Album Holy Fire točili hned nadvakrát, aby byli s výsledkem opravdu spokojeni. V pořadí třetí nahrávka vyšla v únoru, ale mluví se o ní do teď. V jejich promyšlené tvorbě můžete inhalovat energii kousků jako Inhaler nebo My Number, stejně tak depresivní emoce sršící třeba z Late Night. Za Holy Fire byla tahle britská trojice dokonce nominována na Mercury Prize. V červenci si při své české koncertní premiéře podmanili publikum na Rock For People hned prvním songem. (Jana Václavíková)

Justin Timberlake - The 20/20 Experience - The Complete Experience

Po dlouhých sedmi letech, kdy se věnoval převážně herectví, se Justin Timberlake vrátil ve velkém stylu. V roce 2013 s půlročním odstupem vydal dvě části desky The 20/20 Experience napěchované produkčně propracovanými sedmiminutovými skladbami, díky kterým se o popu může mluvit i v pozitivních konotacích. Opět se o Timberlakeovi začalo hovořit jako o nástupci Michaela Jacksona. Oba mají mnoho společného: výborný zpěv a tanec, filmově působící klipy, absolutní perfekcionismus a oba své nejlepší kusy vytvořili se špičkovým producentem. Mezi největší hity, které z desek vzešly, patří singly Suit & Tie, Mirros a TKO. Timberlake je právě na světovém turné, během něhož se zastaví i v Praze. Justin Timberlake, který popu navlékl oblek a motýlka, se českému publiku představí 3. června. (Daniel Maršalík)

Ministry - From Beer to Eternity

Mike Scaccia, zakládající člen a kytarista kapely, předloni zemřel. Ministry se přesto rozhodli dokončit album From Beer to Eternity, na kterém se ještě podílel, a prohlásili, že se jedná o jejich poslední nahrávku vůbec. Pokud je to pravda, odchází Ministry se ctí a ve velkém a na rozloučenou za sebou nechávají opravdu silnou, pro kapelu typickou a charakteristickou nahrávku. Vlastně i pro žánr industrial metalu, který v podstatě definovali. Současně vyšla i vzpomínková kniha Ministry: The Lost Gospels According to Al Jourgensen. A tak se zdá, že legenda se opravdu stahuje do ústraní. Jen škoda, že není nikdo, kdo by ji v kralování vystřídal. (Lucie Malá)

The National – Trouble Will Find Me

Ta kapela, co supportovala Barracka Obamu a to album, které si koupil Paul McCartney. Srdce zalitá lítostí po okraj a touha nebýt pouze něčím duchem přetrvá na Trouble Will Find Me stejně silně jako na předchozí, vysoce ceněné desce High Violet. Výsledek přinesl dobře známý závan nostalgie s rozporuplným mixem pohody a úzkosti vyvolané sametovým hlasem Matta Bermingera. Kapela dokázala, že se nedrží vzoru většiny dřív melancholických uskupení, z kterých se staly hvězdy hýřící prázdnými popěvky jdoucí publiku naproti. The National se vydali opačným směrem – do sebe. Jednoduše, prostě, čistě a hluboce. (Alena Bílková)

Suede - Bloodsports

Sami Suede by se škatulkováním asi nesouhlasili, ale Bloodsports je výtečnou ukázkou toho, že jejich slavný britpop stále není mrtvý, přesněji, že má taky svoje funkční vyústění na současné scéně. Album kapela vydala po jedenácti letech od poslední řadovky a jeden z nejlepších loňských počinů z něj nedělá jen charisma a hlas frontmana Bretta Andersona, v němž lze zaslechnout vždycky jak radost a vášeň, tak smutek a úzkost (a už jen to ho činí unikátním). Může za to i nadčasovost, chytlavost a přesvědčivost písní jako je emotivní Sometimes I Feel I'll Float Away nebo singlová Barriers. Takhle přesně má kapela "stárnout". (Lucie Malá)

M.I.A. - Matangi

Budou to téměř dva roky, co M.I.A. vydala první singl z alba Matangi. S Bad Girls zabodovala nejen u posluchačů, ale i u kritiků, kteří video nominovali na několik hudebních cen. Sledovaností na Youtube dokonce trumfla svůj mega úspěšný bum-cvak-klik hit Paper Planes. Na čtvrtou řadovou desku si ovšem všichni museli počkat až do loňského podzimu a M.I.A. s ní dokázala, že Bad Girls nebyly co do kvality výjimkou. Celá deska téhle britsko-srílanské rapperky stojí za poslech mimo jiné proto, že na ní umělkyně posouvá hranice popu zas o trochu dál. (Jana Václavíková)

Moby - Innoncents

V pořadí jedenáctá studiovka newyorského hudebního chameleona byla jednou z velmi očekávaných novinek letošního roku. Moby potvrdil, že už zřejmě nadobro inklinuje ke klidnějším žánrům a zběsilost, elektronickou i rockovou, nechává za sebou. Jeho minimalistická melancholie váže album v ucelenou kolekci dvanácti kousků, která patří k tomu nejhodnotnějšímu, co kdy vydal. Jeho jméno už je prověřená sázka na kvalitu a milovníci poklidné elektroniky si rozhodně přijdou na své. (Martina Černá)

Sigur Rós - Kveikur

Tato islandská kapela je téměř obligátní láskou každého hipstera a intelektuálního alternativce a zdálo se, že už ve svém zajetém stylu nedokáže ničím překvapit. Kveikur je ale z uměleckých výšin, ve kterých už skupina působila spíš ustrnule, bezpohlavně a nudně, cestou zpátky na zem a snad vůbec prvním výletem Sigur Rós do temnější atmosféry. Někdejší měkkost vystřídala na poslední řadovce nekompromisnost. I právě díky tomu mohla kapela konečně oslovit i nové posluchače. Přičtěte k tomu sugestivní video k Brenninsteinn a festivalové vystoupení na Colours of Ostrava a jeden z počinů roku je na světě. (Lucie Malá)

Avicii – True

Avicii se mohl snadno nechat strhnout milionovým davem následovníků jeho hitů na temnou stranu Davida Guetty, co místo vlastními nápady hýří úsměvy a je rád, že občas zmáčkne na pultu to správné tlačítko. Ve skutečnosti svou True Avicii dokázal, že podoba s Davem je čistě náhodná. Pokud si milovníci indie kytarovek a té "opravdu hluboké muziky", kteří se barevným letním zábavním parkům vyhýbají jako upíři česneku, předem spočítali, proč si disco kluka Aviciiho nepustit, možná budou překvapeni. To až si mimoděk poskočí u Aviciiho koktejlu tanečních melodií a beatů v rytmu swingu, country i housu, když jim zasviští spolu s minulým létem kolem uší. Aviciiho deska záměrně nejde do hloubky, ale klouže po povrchu, jako po nablýskané skluzavce a právem sbírá ocenění. Sklouznete se s ním? (Alena Bílková)

Goldfrapp - Tales of Us

Goldfrapp doposud ukázali, že jim dobře jdou dvě hudební a stylové polohy – melancholická a komorní, typická pro první nahrávku Felt Mountain, a rozmazlená, posetá flitry, jakou známe z jejich tanečnějších "retro" desek. Tales of Us přišlo v jejich tvorbě v momentě, kdy byl čas se vrátit k začátkům, protože sestava už delší dobu přešlapovala na místě. Rozhýbat se jim skutečně podařilo a album je nenásilnou poctou někdejší křehkosti a enigmatičnosti, která zároveň nepopírá ono rameno jejich téměř až diskotékové tvorby. Je neuvěřitelně skromná, autentická a poctivá – možná i proto jí bohužel nebyla věnována adekvátní pozornost. (Lucie Malá) {vypnoutlink:Lucie}