Vydáno 15.11.2019 | autor: Hana Bukáčková
Už 17. listopadu si připomeneme třicet let od Sametové revoluce a tedy třicet let svobodného života. Rozhodli jsme se proto oslovit třicet známých tuzemských hudebníků, aby nám odpověděli na tři otázky týkající se svobody. V poslední části ankety svými pohledy přispěli Pokáč, Xindl X, Wohnout, Mig 21, Monkey Business a další.
ANKETA: Co znamená 30 let svobody pro 30 hudebníků? (III.) Odpovídají Matěj Ruppert, Pokáč, Xindl X, Wohnout i Mig 21
Hudebníci odpovídali na tyto tři otázky:
1) Co pro vás znamená svoboda?
2) Jak hodnotíte posledních třicet let života v demokracii?
3) Jaký hudební zážitek po roce 1989 vás nejvíce zasáhl?
1) Možnost rozhodovat se v životě sám za sebe, místo toho, aby za mě rozhodovali jiní.
Xindl X zazpíval své hity v Českých Budějovicích, podpořili ho Sabina Křováková a Petr Lüftner
2) Především mi přijde líto, že v posledních letech si čím dál více lidí té svobody neváží nebo ji bagatelizuje a relativizuje. A stále více lidí má tendenci naslouchat populistům, kterým ta svoboda v jejich politických cílech vyloženě překáží. I když jsem ty roky nesvobody zažil jen jako dítě, je to pro mne naprosto nepochopitelné. Vždyť čeho už by si měl člověk vážit, když ne své svobody.
3) Těch hudebních zážitků mám spoustu, ale možná bych je neměl, kdybych v roce 1993 rodiče neukecal, aby mne pustili na koncert Faith No More. Byl to první koncert, který jsem kdy viděl, a od té doby už nic nebylo jako předtím.
1) Možnost dělat si co chci, samozřejmě v rámci nějakých mezí slušnosti. Možnost oholit si vlasy a nechat si narůst delší vousy, jet studovat do Belgie, nahrávat svoje písničky na YouTube… Tohle jsou naprosto běžné věci, ale nebejt svobody, nic z toho není možný.
Úplně levej Pokáč křtil nové album ve Foru Karlín, předskakoval Michal Horák
2) Třicet let na světě ještě nejsem, takže nemůžu popsat život předtím, nicméně mně se tady žije super. Myslím, že se oproti zbytku světa máme jak prasata v žitě.
3) To pro mě byly všechny události. Ve mně stále ještě přetrvává euforie ze křtu mého alba ve Foru Karlín. A co se týče jiných interpretů, největší pecka pro mě asi byla v dětství kapela Lunetic.
1) Říkat nahlas, co se mi líbí a nelíbí a nebýt za to perzekvován. Dělat si, co se mi zlíbí, pokud tím nikomu fyzicky nebo materiálně neubližuji a mít volnost pohybu po světě.
2) Myslím, že jsme na velmi dobré cestě. Těch 41 let komunismu se obrovsky podepsalo zejména na mentalitě jak lidí žijících přímo v těch těžkých časech, tak na generacích, které tito lidé vychovali už po revoluci. Proto mě některé věci, které se dějí dnes, ani tolik nepřekvapují. Sám se některých bloků a křivd vědomě zbavuji.
3) Myslím, že to byly už revoluční písně. Určitě Marta Kubišová. A nějak hodně mě zasáhl Hutka s písní Náměšť, kterou jsem už tehdy uměl nazpaměť a hodil k dobru hned porevolučnímu Mikulášovi.
1) Svoboda je jako vzduch. Je podobně důležitá. Když jí člověk má, většinou si to ani neuvědomuje. Začne si všímat, až když něco začne tento vzduch "otravovat".
VIDEOROZHOVOR: Tata Bojs - Nové písničky otestujeme na koncertech k reedici Biorytmů
2) Je to nejdelší období demokracie v historii naší země! Už to samo o sobě pro mě převažuje všechny problémy, které přicházely a přicházejí.
3) To byly desítky až stovky zážitků! Možná nejvíc, v hudební i symbolické rovině, jsem prožíval první koncert Rolling Stones v roce 1990 na Strahově. A to jsem na něm ani nebyl! V té době jsem byl totiž v New Yorku. A to také nebylo špatné…
1) Mít možnost jednat svobodně, to znamená podle své vůle. Do jistý míry je naše jednání vždy ovlivněný okolím, zvyky nebo něčím jiným, ale mít tu možnost se svobodně rozhodnout, aniž bychom pak museli jít například za katr, to je zásadní.
2) Myslím si, že můžeme žít svobodně, abych navázal na první otázku. A to je přece úžasný! Samozřejmě se dá hodiny a hodiny negativně rozebírat transformace, porevoluční ekonomická kriminalita nebo politická situace. Ale to že máme kapelu a nemusíme chodit před politický komise, kde by nám diktovali co, jak a kde máme hrát, to je důvod k oslavě. A my to rádi oslavíme 17. listopadu koncertem na Václavském náměstí.
3) Byl to koncert Pražského výběru k odchodu sovětských vojsk po dvaceti letech zpátky do Ruska v roce 1991. Vůbec jsem nechápal, co se děje, a ještě několik dní po koncertě jsem byl jako ve snu. Havel kousek vedle mě na tribuně, Frank Zappa jako host na pódiu a Výběr v životní formě… Lidi byli jako smyslů zbavení.
1) Hřejivý vnitřní pocit.
2) Prvních dvacet pět let vcelku pozitivně, poslední dobou pociťuji cílenou destrukci demokracie, řízenou pologramotným Babišem a polomrtvým Zemanem.
Wohnout v pražské Retro Music Hall nezahráli ani jeden pomalý song. Sál tančil od začátku do konce
3) První porevoluční koncerty byly hodně euforické. Myslím, že to už nikdo nepřebije.
1) Svoboda je naprosto důležitá, ale má své hranice. Vzhledem k tomu, že nejsem na planetě sám, musí být ohleduplná k okolí. Svoboda je mi tím, že dnes můžu žít život podle svých představ.
2) Měl jsem obrovské životní štěstí, že jsem v "nejlepším věku" prožil "nejlepší éru" našich novodobých českých dějin. Mluvím o devadesátkách, do kterých jsem vkročil jako čtrnáctiletý zvědavec a vystoupil z nich pln neuvěřitelných zážitků. Nebýt Sametové revoluce, pravděpodobně bych prožil nudnější část života. Ty další dvě dekády hodnotím jako pracnou a komplikovanou stavbu na těchto významných základech.
3) O Sametové revoluci jsme chodili s kámošem Zemánkem na Václavák mávat vlajkama a chrastit klíčema. Byli jsme pankáči. Poslouchali jsme punkové kapely a hlavně Pražský výběr. Na začátku devadesátek to byl koncert Rolling Stones, na který jsme kvůli zelenému peprmintovému likéru nedorazili. A pak, tuším v roce 1992, koncert Soundgarden, Faith No More a Guns ’N’ Roses, kde jsem dělal bedňáka, ale před koncertem jsem se zhulil a vystoupení vlastně prospal.
1) Svoboda je podle mě způsob života. Filozofie, názor. Je v ní obsažený to, co chceš, co nemusíš, k čemu tě nikdo nenutí, co ti nikdo nezakazuje. Pro mě je svoboda dělat rock’n’rol. Ale každej to má jinak…
2) Od roku 1989 jsme samozřejmě udělali velký krok, ale ne vše se nám povedlo. Devadesátky bych označil skoro až za anarchistické, bez pravidel - proto se taky tak strašně kradlo. Dnes jsme zase někde na druhé straně amplitudy tzv. politické korektnosti, která mně osobně vadí, protože začíná omezovat svobodu projevu. Paradoxně mladá generace, od níž jsme si slibovali, že už nebude "zasažená" socialismem, nemá srovnání a je naivnější a zranitelnější novodobou ideologickou masáží. Ale prosazuje svoji představu o své budoucnosti. To se časem taky zase srovná. Nejpozději jejich vlastní děti jim zase nakopou zadky za to, co se jim nepovede. To je koloběh života.
3) Pro mě bylo otevření hranic a možnost vidět svoje idoly naživo splněným snem, v nějž jsem do roku 1989 ani nevěřil. Největší zážitky jsem měl při koncertech Pink Floyd, Velvet Underground, Patti Smith, Iggyho Popa, Neila Younga (s Pearl Jam) anebo Nicka Cavea. Na koncertě Floydů a Patti Smith jsem se nefalšovaně rozbrečel. Štěstím. Tak byla ta emoce ze splněnýho snu v tu chvíli silná! A mohl bych pokračovat v podstatě skoro až do nekonečna (Robert Plant, AC/DC, Bryan Setzer, Afghan Whigs, J&MCH atd…).
1) Karel složil některý dobrý pecky a pak se stylově odkrágloval bouchačkou v Jevanech, takže true symbol rockerství, nebo zoufalství? Nevím Kefalín.
Hentai Corporation v Plzni: Živelná smršť převálcovala Divadlo Pod Lampou
2) Za minulého režimu bych hrál po stodolách pro pár odvážlivců a pak bych dostal přes držku od STB… Jo, počkat… Já hraju po stodolách pro pár úchylů a přes držku dostávám stejně od vidláků. I tak demokratické zřízení petrokvituji. Ovšem mám obavy z oligarchy Bureše, snad se stihne zdiskreditovat u důchodců a malomocných, co ho volí, ještě předtím, než nás stihne posunout směrem k maďároš či erdogánoš.
3) Pink Floyd na Strahově v roce 1994, s našima jsme poslouchali na balkóně ve Strašnicích a mamka celej koncert probulela štěstím a ani ji ve finále nevadilo, že tam nemohla jít, protože se musela starat o čtyři malý parchantíky. Byl to doják, co se nezapomíná. Us… us…us…and …..them…them……them.
1) Svoboda pro mě znamená odpovědnost. Pokud chápeme svobodu, že si můžeme dělat, co chceme, že si můžeme říkat, co chceme, že má každý právo na svůj názor… Je to pravda, ale to neznamená, že lze lhát. Lež není názor. Lež je lež. A ta ve svobodě a demokracii nemá místo. Svoboda je strašlivá odpovědnost. Klade na lidi mnohdy větší nároky než totalita. V totalitě máš všechno nalinkovaný. Spousta lidí se s tím pozitivním převratem ne úplně smířila. Pro ně to najednou byla rána, byli hození do vody, ve které neuměli plavat, protože žili podstatnou část života v socialistické zemi. Za to ale nemohly události v listopadu 89. Za to mohli komunisti.
2) Těch třicet let je krásná doba na bilancování. Už tehdy se říkalo, že to vyrovnání se s komunistickou minulostí bude trvat tak těch třicet let. Ti chytřejší říkali, že jde o ekonomické vyrovnání. Ti ještě chytřejší říkali, že to mentální vyrovnání bude trvat ještě dalších třicet let. A to je právě ten důsledek i té nálady ve společnosti a společenských poměrů, které teď máme. My jsme se s tou totalitou ještě nevyrovnali. Ale posledních třicet let hodnotím naprosto pozitivně. Nerozumím, že si spousta lidí myslí, že bylo za minulého režimu lépe. Nebylo. Všichni se máme lépe, životní úroveň i těch nejchudších vzrostla.
3) To je jedna z těch věcí, které si uvědomíš o komunismu. Když se bavíš s Tonyou Graves, která vyrůstala ve svobodné zemi a bavíš se s ní o hudbě a ona ti vypráví, jak viděla ABBU, Stevieho Wondera, Prince, Michaela Jacksona... Ty jsme neměli šanci vidět. Před třiceti lety jsme se konečně napojili na svět. Když Madonna vydá desku, je tu v ten samý den jako v Rakousku. Ale hned mě napadl koncert Pink Floyd v roce 1994 na Strahově. Byl to první velký koncert, na který mě táta vzal. V té době jsem navíc Pink Floyd absolutně miloval. Tam se to krásně všechno spojilo.
Text: Hana Bukáčková
Témata: 30 let svobody, Monkey Business, Hentai Corporation, Tichá dohoda, Wohnout, Mig 21, Tata Bojs, Pipes and Pints, Pokáč, Xindl X
