Sting míří do Prahy: 3 nejzajímavější historky, které prozradil o svém dospívání

Vydáno 21.06.2017 | autor: Jan Trávníček

Možná jste žili v přesvědčení, že už o Stingovi víte všechno. Jeho vlastní autobiografie Broken Music, která vyšla i v češtině, ale nabízí milovníkům Gordona Sumnera řadu dalších historek, které stojí za to vyzdvihnout. Tady jsou tři z nich. Nalaďte se s nimi a blížící se vystoupení Stinga v Praze. V rámci Metronome festivalu ho uvidíme v pátek 23. června. 

Sting míří do Prahy: 3 nejzajímavější historky, které prozradil o svém dospívání Sting míří do Prahy: 3 nejzajímavější historky, které prozradil o svém dospívání


O prvním hrdinovi

Tommy Thompson noviny prodává na rohu vedle tiskárny dělníkům z loděnice, kteří kolem něho chodí do práce a z práce. Kamarádíme se s Tommym od prvního dne ve škole. Má černé cikánské oči a úžasné tmavé vlasy, sčesané do umného napomádovaného ježka, napodobuje svého staršího bratra, který je pásek. Pásci jsou švihácká parta drsňáků, která terorizuje město, anebo si aspoň myslí, že to tak je. Tommy je však hrozně milý, má naučenou pózu páska, je jako nějaký předčasně vyspělý Gene Vincent, nestoudně se klátí a drze se tváří a má proto neustále nějaké problémy. Balí si vlastní cigarety, chodí do školy, jen když se mu chce, krade cetky v obchodním domě s lehkovážnou nestydatostí vlastní nemajetným a vyznačuje se překvapivě exotickou znalostí sexuálních praktik včetně odpovídající slovní zásoby.

"Víš, co je to mrdačka?"

Stydlivě a zároveň fascinovaně odpovídám: "Ne."

"Něco k jídlu?"

"Ne, Tommy, já..."

"To je, když chlap vytáhne ptáka, chápeš? A strčí ho mezi..."

Tommy nechodí do kostela a tvrdí, že v Boha nevěří. Je to můj první existencionální hrdina.

Ze zákulisí Metronome festivalu: Sting nemá hvězdné manýry, na jeho koncert se půjdou podívat i Kasabian

Když se mi podaří tohoto svého nejvzdělanějšího přítele upoutat rozhovorem, nechá mě chvíli prodávat Chronicle a jde si dozadu do kanceláře zakouřit a na čaj. Učí mě, jak na ulici vyvolávat název novin, protahovat každou samohlásku, až to zní jako "Iiiivníííín króóóónýýýkl", a zpěvavě křičet tak nahlas, jak to jen jde. Musím si dávat pozor, aby se na ulici neobjevila matka, když prodávám, protože si myslí, že je to sprosté a že si lidé budou myslet, že jsem se "spustil", ale já vlastně poprvé zpívám na veřejnosti.

O prvním kontaktu s náboženstvím

Zpovědní formule začíná takto: "Požehnej mi, otče, neboť jsem zhřešil. Naposledy jsem byl u zpovědi před dvěma týdny," (chápete, očekává se od vás, že se budete zpovídat jednou za čtrnáct dní). S oběma těmito výroky jsem měl potíže. Pokud šlo o mě, žádné hříchy, které by stály za řeč, jsem nespáchal, ale styděl jsem se knězi říci, že jsem bez hříchů, a tak už první tvrzení, že jsem zhřešil, byla lež. Pak jsem tu lež musel doplnit výčtem podřadných přestupků jako "byl jsem neposlušný" (a přitom jsem nebyl) nebo "lhal jsem". Jediné lži, kterých jsem se dopustil, jsem vyslovil při minulé zpovědi při přijímání svátosti, která lež doplnila požehnáním, což s sebou samozřejmě přinášelo trest věčného utrpení.

vložte odkaz, text nemažte

Tento strašlivý ontologický zmatek a morální paradox byl pro můj sedmiletý mozek zřejmě příliš, a tak jsem se zpovědi vyhýbal, jak to jen šlo, což celou situaci ještě zhoršovalo. Svátost smíření by se měla přijímat nejméně jednou ročně, jinak hrozí vyobcování (další poklesek, který v sobě nese statutární minimum věčného zatracení). A tak jsem se, abych se neznemožnil ve zpovědnici, odsoudil k životu mimo náruč církve a věčným mukám v joyceovské verzi pekla, kterou měli naši irští kněží v oblibě. Buď jsem byl v sedmi letech strašně hloupý, nebo jsem prostě o všem moc přemýšlel.

Takovéto zmatky jsem s sebou nesl ještě dlouho v dospělosti, občas jsem z nich měl prospěch a občas ne, ale myšlení a muka jsou pro mě nerozuzlitelně spojeny, a to je přetrvávající dědictví mého katolictví.

O Jimim Hendrixovi

Každý čtvrtek ráno v půl osmé jsem s náboženským zanícením sledoval pořad Top Of The Pops. Vášnivě jsem ho miloval. Ještě po téměř čtyřiceti letech před sebou vidím diskžokeje Jimmyho Savila, jak stojí před ohromným žebříčkem dvaceti nejlepších, je asi rok 1966 a já umím zazpívat kus z každé písničky. Ani taková obeznámenost s dobovou hudbou mě však nedokázala připravit na větrný vír, na přílivovou vlnu, na zemětřesení, na přírodní sílu, jakou byl Jimi Hendrix.

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jimi Hendrix (7.)

The Jimi Hendrix Experience se objevili v Top Of The Pops v prosinci 1966 a všechno od základu změnili. Hendrix předělal Hey Joe, starou lidovou píseň, a elegantní zuřivostí své kytarové hry poháněl módní bluesový vůz neuvěřitelné síly. Měl rozmrzelý, nenucený, ale zároveň vášnivý a nezakrytě smyslný hlas, a když se tříčlenná kapela řítila tříminutovou písní, představoval jsem si, jak se všichni lidé v celé zemi, kteří právě sedí před televizí, vztyčili v křeslech. "Teda! Co to sakra bylo?"

Zřejmě jen o pár dní později měl vystupovat v Go-Go. Vzrušení ve městě je hmatatelné. Jsem vlastně ještě příliš mladý na to, aby mě pustili do nočního klubu, ale jsem tak vysoký, že se můžu klidně vydávat za osmnáctiletého. Ve školní brašně mám šaty na převlečení, levisky, a bílou košili od Bena Shermana se zapínacím límcem. Jsou to nejvhodnější šaty, co mám, a pod školním převlečníkem vypadají dobře.

Sundám si stejnokroj na záchodcích na Hlavním nádraží, zadržuji přitom dech. Záchod odporně, pronikavě páchne močí a smutkem. Oblékám se s hypnotizující pomalostí, nechci upustit některý kus oděvu na špinavou podlahu pod zašlým plakátem ministerstva zdravotnictví, který varuje před pohlavními chorobami. Ještě pořád mám naději! Zatím jsem vůbec neměl šanci se s nějakou holkou vyspat. Ve škole žádné nejsou a většinu z večerů trávím cestováním vlaky a autobusy. Když dorazím domů, musím ještě udělat spoustu úkolů a při těch vzácných příležitostech, kdy se s nějakými dívkami setkám, se strašlivě stydím a nedokážu ze sebe vypravit ani slovo. Ale je to i kvůli hudbě: už jsem jednu vášeň poznal. Uložím si brašnu v nádražní úschovně a rychle vyrážím do Percy Street, vděčně lokám svěží večerní vzduch a očekávám něco zcela zvláštního.

Top 10 hvězd českých letních festivalů: Sting, Linkin Park, Die Antwoord a další

Kolem rohu se táhne dlouhá fronta, postavím se na konec a čekám. Vím, že jsem tam jeden z nejmladších, i když mi má výška poskytuje v davu jistou anonymitu. Jsou tam hlavně chlapci, oblečení podobně jako já, i když pár rozmařilých "exotů" někde sehnalo afghánské kožichy, nechalo si narůst převislé zapatovské kníry a obulo si hogofogo vysoké boty. Dívky vypadají všechny stejně, vlasy přísně rozčísnuté uprostřed jim spadají v tenkých pruzích na ramena černých kožených kabátků. V davu se však šíří vážná nálada, jako bychom měli být svědky významné kulturní události. Hendrix bude hrát dvakrát. Podaří se mi vecpat hned na první vystoupení, což je dobře, protože jinak bych si musel najít nějakou přesvědčivou výmluvu, proč jsem přišel tak pozdě. Rodiče nemají ani potuchy, kde jsem, a mně se jim to říkat nechce. Jednou z výhod našeho odcizení je, že jim nemusím téměř nic vysvětlovat, ponechávají mě skoro úplně stejnému osudu.

Klub je malý a já se vmáčknu do výklenku asi uprostřed mezi pódiem a zadní stěnou. Vidím skvěle. Kapela má samozřejmě zpoždění. Dav trpělivě čeká.

Říká se: "Jestli si z šedesátých let něco pamatuješ, tak jsi u toho nebyl."

No, to samé by se dalo říct o tomhle vystoupení. The Jimi Hendrix Experience byla zdrcující, ohlušující vlna zvuku, který se vzpíral jakémukoli rozboru. Mám dojem, že si pamatuji kousky Hey Joe a Foxy Lady, ale ze zážitku mi jinak zbývá jen směs hluku a oslnivé virtuozity, afroúčesů, bláznivého oblečení a hradeb ze zesilovačů Marshall. Tehdy jsem také poprvé viděl černocha. Pamatuji se, že Hendrix udělal do stropu nad pódiem díru krkem kytary, a pak byl konec.

Tu noc jsem ležel v posteli, v hlavě mi zněla hudba a můj pohled na svět se významně změnil.

Pokud vás zajímá více o jeho prvních láskách, setkání se smrtí, drogami i všemi muzikanty, kteří přišli před The Police, sežeňte si autobiografii Broken Music. A chcete-li si to vše zařadit do kontextu, nezapomeňte, že už tento pátek Sting vystoupí v Praze v rámci Metronome festivalu jako jedna z jeho hlavních hvězd.

text: Jan Trávníček, foto: archiv

Témata: Sting, Metronome festival, Broken Music, Jimi Hendrix

zavřít