LIVE: Imagine Dragons svědčil klub víc. O2 arenou ale přesto otřásli

IMAGINE DRAGONS
O2 ARENA, PRAHA
16. 1. 2016

Jen 32 měsíců po první pražské zastávce je z kvarteta z Las Vegas jedna z nejpopulárnějších skupin současnosti, a to i přesto, že druhé album vyvolalo spíše rozporuplné reakce a ani zdaleka nenabídlo tolik hitů jako prvotina.

Imagine Dragons se po třech letech vrátili do Prahy jako halové hvězdy

Dnes už rozpadlé Pražany A Banquet nahradila v roli předskokanů britsko-australská skupina Sunset Sons. Sotva dva roky působící skupina vznikla ve Francii, a pokud pravidelně sledujete anketu BBC Sound Of, jistě víte, že se vloni umístila mezi patnáctkou nominovaných. Na debutové album by ale mělo dojít až letos a soudě dle aktuální koncertní formy to nějaký zásadní převrat na hudební scéně nezpůsobí. Nakřáplý hlas jak od Caleba Followilla, tradiční nástrojová sestava doplněná o klavír a hudba pohybující se v rozpětí od Kings Of Leon přes Travis až po Queens Of The Stone Age v dietní verzi dokázala písněmi Tick Tock, Bright Lights či Lost Company české publikum roztleskat, avšak hlubší dojem nezanechala. Ani dobré, ani špatné. Prostě průměr.

Ve čtvrt na deset se nízko usazené, ale mohutnými, na výšku postavenými kvádry s projekcemi vybavené pódium zahalilo do tmy, aby jako sílící bouře uvedlo na scénu hlavní hvězdu večera. Úvodní singl Shots doprovázelo tradičně špatné nazvučení haly, které se do přijatelného stavu dostalo až s velkým hitem It's Time. O2 arenu tentokrát vyprodalo převážně mladé publikum ve věku kolem dvaceti let, proto jistě nejen kapelu potěšilo, že energie z něj jdoucí postavila na nohy pravou část tribun vlastně hned ze startu.

VIDEO: Imagine Dragons oživují vzpomínky z domácích videí

Vždy sympatický frontman Dan Reynolds se brzy ujal slova, aby zavzpomínal na první koncert u nás, kdy "na něj přišlo snad sto lidí" a v návaznosti na teroristické události v Paříži připomněl, že je třeba šířit mír. Následně na pódiu přistála česká vlajka, kterou pověsil na stojan mikrofonu a dál se věnoval tomu, kvůli čemu jsme na něj a jeho skupinu přišli především. Tedy jeho výtečnou pěveckou formu a skvělou hudbu, kterou se svými parťáky nahrál.

Ta byla i tentokrát postavená na kontrastech tichých meziher a téměř akusticky zpívaných úvodů, kdy se halou rozsvítily mobily, a dynamických přechodů do apokalypticky znějících úderů do bubnů, které zuřivě vyvolávaly zdravou agresi a publikum i frontmana nutily místo tance k divokým předklonům. Takové situace nastávaly hlavně u těch údernějších songů z novinky Smoke + Mirrors, jakými jsou například zvonivě hravá Polaroid nebo kytarovým sólem vyburcovaná I'm So Sorry. Obě se zařadily k vrcholům večera a vysočanskou arénou téměř otřásaly. Proč se právě ony nestaly dalšími úspěšnými singly namísto vyměklé trojice Shots, Gold a Roots, zůstává záhadou.

Stejně tak by nás zajímalo, co skupinu vedlo k tomu, že své vystoupení omezila na pouhých osmdesát minut, nevyužila všech možností stadionu k pořádné show a místo vynikající Friction a více ukázek z debutu míchala tři i více písní do jedné. Tak jste například mohli zaznamenat útržek Amsterdam, který se propletl s Tip Toe i It Comes Back To You, aby nakonec nastartoval I Bet My Life v plnohodnotné délce a už kompletně stojící halu dovedl k radostnému křepčení v refrénech. A podobně nesmyslná geneze čekala i hitovku Demons, v níž se ztratily například kousky Bleeding Out a hráčům League Of Legends jistě velmi dobře známá Warriors.

Ostatně na dobu, kdy se hráčská komunita dožadovala zjištění, co že to v tom traileru k Assassin's Creed III hraje za skvělý song, aby se i s její pomocí stal z Radioactive celosvětový hit, si skalní fanoušci skupiny mohli během večera vzpomenout vícekrát. Nechceme tvrdit, že by snad Danu Reynoldsovi chybělo nasazení nebo se jeho závěrečné dojetí zdálo málo uvěřitelné, ale srovnáme-li si lednový koncert s tím na holešovickém tržišti, tak ta upřímná euforie na obou stranách byla v klubu o poznání silnější. A i prodloužená úprava už zmíněné Radioactive byla tehdy nezapomenutelnější.

Na druhou stranu však nemůžeme skupině upřít, že by závěrečný přídavek The Fall s padajícími konfetami ve tvaru listí neměl něco do sebe a zpěvákův finální polibek vlajky nepotěšil. Vyprodaná aréna ale byla svědkem "pouze" skvělého koncertu. Ten fantastický a neopakovatelný zážitek ze SaSaZu však zůstává i nadále nepřekonán.

Setlist: Shots, Trouble, It's Time, Forever Young (Alphaville cover), Roots. Polaroid, Guitar Solo, I'm So Sorry, Gold, Bleeding Out / Warriors / Demons, Drum Solo, On Top Of The World, Amsterdam / Top Toe / It Comes Back To You / I Bet My Life, Radioactive. Přídavek: The Fall

text: Jan Trávníček, foto: Mirek Valenta, Čestmír Jíra