TOP 5 klipů Green Day

Basket Case (1994)
Když američtí punkrockeři před dlouhými osmnácti lety vydali desku Dookie, bylo to už jejich třetí album. Až Dookie ale skupinu katapultovalo k hvězdnému statusu a lví podíl na tom má singlovka Basket Case. Trojka Green Day přinesla štěstí – Basket Case se na světě objevila jako třetí singl a začaly se dít věci. Píseň, vyprávějící o zmatku a strachu, který kytarista, zpěvák a takřka výhradní autor repertoáru Green Day Billie Joe Armstrong cítil, když se na něm začala projevovat psychická choroba, strávila pět týdnů v horních patrech americké celostátní hitparády. Časopis Rolling Stone hudebně jednoduchoučkou písničku v jednom ze svých žebříčků vyhodnotil jako pátý nejlepší singl roku 1994. Videoklip, natočený v prostorách opuštěné psychiatrické léčebny Agnews Deveplopemental Center v Santa Claře, získal utěšených devět nominací na cenu MTV. Cenu nezískal nakonec ani jednu, ale na to už mohli Green Day kašlat. Mimochodem v Basket Case se zhusta odkazuje na Formanův Přelet nad Kukaččím hnízdem. Miloše Formana prostě rockeři milují.

When I Come Around (1995)
Když už se jednou stali hvězdami, rozhodli se Green Day užít si to pořádně a desku Dookie rozsekali na singly, jak to jen šlo. Song o jednom z nejfrekventovanějších témat, totiž rozchodu s holkou, předvedl Green Day a zejména pak skladatelsky omnipotentního Armstronga jako autora, který má na víc, než by se mohlo zdát. Jako většina nadaných punkerů – důraz na nadaných – má Armstrong silné melodické cítění a ve When I Come Around ho předvedl v celé své šířce. Posluchači se na to chytili: až do Boulevard Of Broken Dreams zůstala When I Come Around nejhranější písní Green Day. Ten song je tak dobrý, že nepotřebuje dobré video, řekli si patrně Green Day a režiséra Marka Kohra pověřili natočením ničím nevynikající nudy. Snad aspoň jedna zajímavost: na konci klipu se i s přítelkyní mihne Jason White, kamarád kapely a její doprovodný kytarista.

Boulevard Of Broken Dreams (2004)
Až na ty opravdu výjimečné mívají kapely potíž zopakovat obří úspěch jedné nahrávky. Green Day mezi ty výjimečné nepatří. Alba Insomniac, Nimrod a Warning úspěch Dookie nezopakovala – což ale neznamená, že by byla kdovíjak špatná. Pak, v roce 2004, přišel American Idiot a s desetiletým odstupem se historie opakovala. Rocková opera strhala prodejní statistiky a trhákem trháků se stal Boulevard Of Broken Dreams. Tahle neveselá píseň – koneckonců jako celý Americký Idiot – potvrdila Armstrongův návrat ve vrcholné skladatelské formě. A co víc, Green Day se dokázali vyslovit k politické otázce aniž by ztratili uměleckou autenticitu. Žádné zhudebněné tiskové zprávy z dílny Bona Spasitele, žádný zastydle pubertální salónní marxismus. Video, pod kterým je podepsaný Samuel Bayer, je povedené především tím, do jaké míry se dokázalo stát součástí komponovaného celku, kterým American Idiot je. Právě tohle MTV ocenila a Green Day se konečně dočkali i ocenění za videoklip. A to hned šesti.

21st Century Breakdown (2009)
V žánru rockové opery – anebo snad lépe řečeno koncepčních alb – se Green Day jednak zalíbilo a zároveň se v něm našli, což vždycky nejde ruku v ruce. American Idiot byl reakcí na paranoidní skutečnost Ameriky George Walkera Bushe. Následující album, 21st Century Breakdown, je panoramatickým obrazem supervelmoci, složeným ze střepů, které zbyly ze snů posledních tří čtyř generací. "Narodil jsem se za Nixona a vychovávali mě v pekle," konstatoval Billie Joe Armstrong v singlu, který dal název celému albu. Green Day ušli dlouhou cestu od jednoduché přímočarosti k přímočarosti prošpikované uznalými i jedovatými odkazy. Mezi ty první patří ve 21st Century Breakdown citace Bruce Springsteena a Johna Lennona. Mezi ty druhé kytarová vyhrávka ve stylu The Edge. Jako by Green Day irskému hudebnímu koncernu U2 vzkazovali: "Kdybychom chtěli, taky bychom to uměli, ale nechce se nám." A právě tohle dělá z Green Day kapelu, která překročila svůj stín. Jeden americký kritik, známý svým rozeklaným jazykem, vyseknul písni 21st Century Breakdown poklonu jako jejich nejepičtější a nejsilnější písni a přirovnal ji k nejlepším momentům Queen nebo The Who. Koho by to v roce 1994 den před vydáním Basket Case napadlo, což?

Oh Love (2012)
Vypadá to, že vydáním trojalba Uno – Duo – Tres se Green Day dostali na křižovatku, kde se rockoví velikání začínají dělit na ty, kteří se nepřestávají kreativně vyvíjet a na ty, kteří zbobtnají do podoby předvídatelných živých fosílií. Billie Joe Armstrong ze studia fanouškům vzkázal cosi o tom, že se kapela cítí ve vrcholné formě, nikdy se při nahrávání necítila tak dobře a další řeči, které se v hudební branži začnou vést, když není co povídat. Pochybnosti o dalším směřování Green Day potvrdily i smíšené reakce na první singl úvodního alba trojdílného opusu. Oh Love v sobě obsahuje všechno, v čem je kapela dobrá: je tu melodický náboj, je tu energie, je tu pošklebování se. Ale trochu jako by tu melodie, energie i postoj spíš postávaly vedle sebe a snažily se držet od ostatních dál. Nemastné neslané, ozývá se. Uvidíme.

text: Ondřej Fér