Vydáno 28.03.2016 | autor: Josef Martínek
Se svou první deskou Emma Smetana, dosud známá hlavně jako moderátorka či herečka, dlouho čekala. Album What I've Done, které vzniklo v tvůrčí spolupráci s jejím přítelem Jordanem Hajem a producentem Jiřím Burianem, je ale tím nejlepším dokladem, že ke zpívání nemusíte mít nutně dokonalý hlas. Pokřtěno bude 12. dubna v pražském Lucerna Music Baru.
Emma Smetana během rozhovoru pro iREPORT. Foto: Tomáš Vlach
Skladby:
What I've Done, Gramophone, No Fire, Bad Habit, Waiting, Lies, Velvet Dress, Bodylines, Wall Of Kampa, Bound Forever, Babybox, Pourquoi, Sans Paris
13 trax / 48:11 min
Vydavatel: Warner Music
Jakožto majitelka veřejně známého jména si mohla Emma Smetana rozšířit profesní rejstřík o hudbu celkem jednoduše. Stačilo natočit líbivý rádiový popěvek a cesta ke zpívání na diskotékách či jako atrakce při nakupování v obchoďácích by byla volná. Na to si ale Emma své lásky k hudbě - a také tvorby svého otce Jiřího (mimo jiné autora textu k hitu Slunečný hrob) - až moc váží, a tak si vybrala tu složitější variantu. A protože nemá oslňující hlas a ani výrazem posluchače neošálí, zbylo jí jediné: dělat jednoduše dobrou hudbu.
Emma Smetana: Mou desku by v zahraničí považovali za popovou, pro Čechy je to alternativa
What I've Done nepatří mezi klasické české mainstreamové desky. Ve své podstatě je nesmělá, ale i hravá a svěží. Nenabízí jediný vyložený hit, ale stejně tak se Emma ani v jedné ze třinácti písniček nesnaží o obrácený kalkul - tedy prázdnotu zakrývající umění pro umění. Smetana se nestydí za to, že se jí líbí pop a že jí nejde o žánrovou jednotnost. Naopak, jak tomu na prvních deskách bývá, baví ji hledat a zkoušet. Hned v první písničce What I've Done vnáší do vašich uší pocit jisté majestátnosti a melancholie, album je ale ve výsledku hodně uvolněné a až "jarně" lehké. Už jen proto by bylo zavádějící označovat Emmu Smetana za českou Lanu Del Rey, byť k tomu její skladby mohou svou náladotvorností občas svádět.
Emma se občas víc přikloní k "poctivému popu" s dovětkem retro (Waiting, Velvet Dress), jindy se nebojí prozkoumávat své taneční možnosti jako v možná zbytečně umělohmotné Lies. Až rozkvétající aranže typu coververze Wall Of Kampa, kterou původně napsal její otec Jiří, ale odhalují, že i když nebyla obdarována bůhvíjak silným vokálem, má velmi příjemnou barvu. Dalším pozitivem je, že ať Emma zrovna zkouší jakoukoliv polohu, nikdy se mezi jednotlivými písněmi neptáte, jestli ještě posloucháte stejnou desku. Hodně tomu pomohla zkušená producentská ruka Jiřího Buriana, která albu vtiskla nenucený a nestrojený zvuk.
Vskutku krásný finiš obstarávají dvě závěrečné skladby zpívané ve francouzštině. Vzhledem k tomu, že Smetana ve Francii vyrůstala, v nich působí přirozeně a vnáší na desku jistý pocit sladké nostalgie. Zejména poslední Sans Paris dokazuje, že Emma Smetana není holka z televize, co se rozhodla zpestřit si život natočením vlastní desky, ale má v sobě schopnosti přesvědčivé šansonové vypravěčky.
Ačkoliv bude mít album díky své nejednoznačnosti cestu k uším českých posluchačů docela obtížnou, pro náš pop se jedná o příjemné osvěžení. A i přesto, že se někdy trochu ostýchavá Emma mohla v některých momentech ještě víc odvázat, všech 13 písniček spojuje jeden pocit: že si jimi jednoduše dělá radost.
text: Josef Martínek, foto: Tomáš Vlach, Marielle Tepper
4,00
čtenáři
hlasuj
