RECENZE: Nafrněná Kráva? Kdepak, Barbora Poláková je holka, co má ráda, když smažíš řízky

BARBORA POLÁKOVÁ

BARBORA POLÁKOVÁ

Skladby:
Generace, Nafrněná, Ona, Krosna, Milo, Ráda, Ego, Kdo je tady, Hlava, Kráva

10 trax / 35:43 min

Vydavatel: Supraphon

Přívlastek z titulku není na místě hned ze dvou důvodů: nejen, že nejde o hudební desku, kterou si z rozmaru střihne herečka, když zrovna nemá co dělat, ale nejde ani o album plné písniček podobných Krávě a Nafrněné. První ze jmenovaných, míněná ještě napůl jako žert, odstartovala hudební část kariéry Báry Polákové, klip k té druhé má na YouTube za pár měsíců už přes 7 milionů zhlédnutí. Oběma jim je pak společný sžíravý sarkasmus a ironie v textech spolu s poměrně "nadupanou"  hudbou. To ale neplatí pro většinu alba, které odkrývá spíše křehkou a introvertní stránku zpěvaččiny duše skrze lyrické a intimní texty, citlivě podbarvené hudbou oscilující mezi jazzovými náladami a decentní elektronikou.

Nafrněná Barbora Poláková: Teď mám v režii plán "matka"

Ještě úvodní píseň Generace předstírá, že půjde spíše o divočinu. Na pozadí hudby, která by nikoho nepřekvapila na albu Lykke Li, rozjímá text o strastech porevoluční generace a výčet užívaných medikamentů připomene Chemii Xindla X. Zejména vzhledem k romantickému intermezzu není skoro jasné, jestli to celé nebude jen recese. Při poslechu Nafrněné ale začíná být jasné, že spíše než o recesi jde o promyšlený sarkasmus mířený na většinu generačních souputníků. Refrén šlape, celá skladba příjemně odsýpá a štípe. Dynamická je ale už pak jen Kráva s valentýnským textem, která se stala hymnou posmutnělých slečen po rozchodu nebo těsně před ním, když ještě naříkají nad tím, jak je jejich protějšek nemožný.

Úplným protikladem k těmto songům jsou klidnější písničky jako Ona, Milo nebo Ráda. První z nich je krásnou baladou s vynikajícím Hlaváčovým klavírem, která připomene třeba starší alba Illustratosphere Dana Bárty nebo nahrávky jazzově progresivních Vertigo. U Ráda i Milo je zase slyšet spíše zásah Muchova: elektronické plochy s citlivými beaty na pozadí vytvářejí skvělé pozadí pro intimní výpovědi.

Texty zaměřené v obou případech na milenecké vztahy - v prvním jde o rozchod, v druhém o vyznání lásky - svou bezelstností a přímostí přebíjejí prvotní dojem naivity a prostoty. Ta je v Ona zastoupena až dětskou poetikou ("chtěla by být ptáček a daleko uletět"), v Ráda pak ve vyjmenovávání banálních denních činností (což není nic nového, vzpomeňme třeba na Věřím Ivy Frühlingové), kvůli kterým má Poláková svého muže ráda. Právě ale vytrvalost, se kterou říká ony všednosti (od plavání kraula přes mačkání citronů a trhání třešní až po smažení řízků) a otevřenost zpovědi ("i když se v noci vrtíš/i když mě zastrašuješ") dokazuje sílu textu i lásky. Vše vrcholí v refrénu, když Poláková zpívá: "jsi bylo/ jsi bude/ jsi všechno/ jsi všude".

SOUTĚŽ o 3 x CD Barbora Poláková

Sarkasmus a melancholii vyvažují písně Ego, Kdo je tady a Hlava ze závěru alba, ve kterých se bohatě využívá barevnějšího spektra nástrojů než ve zbytku desky, ke slovu přijdou pořádně i dechy a smyčce. Zatímco v ponurém Egu vytváří dechy zlovolnou atmosféru, v Hlavě spolu se smyčci a najazzlou harmonií dávají dohromady až filmový efekt vrcholící v refrénu, který odkazuje na zlaté časy disca. Zato taková Krosna se po hudební stránce a textovou rozbitostí dostává na level Buty z období Františka Dobroty nebo spíše Tata Bojs, vzhledem k pulsujícímu electro beatu na pozadí.

Barbora Boláková má na desce promyšlené kompozice a hluboké texty. I díky nim natočila výborné album; svižné hitovky vám vlezou do hlavy okamžitě a skrz ně se dostanete i k vážnějším skladbám. Pokud jim otevřete své srdce i mysl, budete bohatě odměnění.

BEST TRAX: Ona, Kdo je tady, Nafrněná
ZKUS TAKY: Lanugo - 2015, Lykke Li - Wounded Rhymes, Vertigo quintet - Vertigo quintet

Jiří Kalous