RECENZE: Olympic hudebně stále vítězí, ale s texty jen remizuje

Olympic

Souhvězdí romantiků

Skladby:
Nech si o tom zdát, Krteček, Láska má bejt akorát, Tak jdem hrát, Asi to byl správnej flám, Amoleta, Lampión, Život je vzácný dar, Bourák, Mimino, Opilej touhou, Láska je někdy černá, Nám to neva, Nemám žádnej plán

14 trax / 44:29 min

Vydavatel: Supraphon

Vychrlit s tak bohatou a plodnou kariérou v zádech další tři zdařilá alba v ročních odstupech je prostě úctyhodné. Do třetice se ale v porovnání s předchozími Souhvězdími pramen invence přece jen poněkud vyčerpal. Pohříchu to platí zejména pro paradoxně největší slabinu současného Olympiku – textaře. Drtivá většina z osmi veršotepců ze sebe na předešlých dílech vydala víc, tentokrát se až příliš často namísto nadhledu a svěžesti hlásí klišé (Láska má bejt akorát, Asi to byl správnej flám, Život je vzácný dar), popř. poněkud křečovitý humor (lídrův Bourák – holt ne každý den je posvícení nebo Muzikál), zacyklené navíc ve zbytečně omezeném okruhu témat.

Nejlépe z boje se slovy vyšel nejmladší z autorského týmu Ondřej Fencl, operující takřka vrbovskou poetikou. Většina textů navíc nenašla kvalitativní symbiózu s nejsilnějšími melodiemi. Vrcholným hudebním pasážím chybí lehké a přitom trefné refrénové slogany a naopak. Žádný adept na zlidovění formou obecného prozpěvování.

Ostatně rovněž Petr Janda coby výhradní skladatel laťku Souhvězdí šílenců ani Souhvězdí drsňáků nepřekonal. Ač do takřka každé písně narouboval nějaký půvabně chytlavý motiv či sólo, celek postrádá (tím spíš ve výše zmíněném spojení s texty) jednoznačný hit, což rozhodně nebývalo pravidlem. Pane můj, Vzpomínky založím či Němá – o dřívějších nemluvě – se následníka nedočkaly.

Olympic postavil na nohy rekonstruovanou Šeříkovku v Plzni

Janda se ovšem kupodivu stále nevykrádá, jen v Opilej touhou se neodbytně zrcadlí tři dekády stará Tůdle – nůdle. Snad vědom si slabšího materiálu, oživil Olympic skladby perfektně efektivními hostujícími nástroji – sentimentálním violoncellem Jiřího Bárty, Décziho fatálně dramatickou trumpetou i Šporclovými jímavými houslemi, bez výjimky dokonale dokreslujícími příslušnou náladu. Potěší rovněž energické Valentovo rock'n'rollové piano à la Berka v Nám to neva a lahodně sejmutý zvuk bicích výborného Martina Vajgla.

Navzdory shora uvedeným výhradám je však absence dalšího šlágru s ohledem na dosavadní katalog kapely de facto podružná. V pozici Olympiku je mnohem důležitější neutuchající schopnost hudebními aktivitami nenásilně poutat pozornost. Těch čtrnáct standardně pěkných písniček je vlastně "jen" určitá nadstavba.

BEST TRAX: Nech si o tom zdát, Lampión, Láska je někdy černá
ZKUS TAKY: Elán – Živých nás nedostanú, Abraxas – Klid!, David Koller – ČeskosLOVEnsko

Daniel Folprecht