RECENZE: Fink - Perfect Darkness

FINK
PERFECT DARKNESS
Ninja Tune
10 trax / 46:54 min

Hudební aktivity Fina Greenalla nejsou v našich končinách moc známy. Původně produkoval s Lee Jonesem čistě ambientní techno. Později pod pseudonymem Fink začal vydávat trip hopové tracky u Ninja Tune. U tohoto britského nezávislého labelu, který snad není nutné blíže představovat, vydává ostatně dodnes. Možná si leckdo poklepe na hlavu s otázkou, zda pánům u Ninja Tune nepřeskočilo. Je však pravdou, že Fink působí i jako dubový producent a dj ve vedlejším projektu Sideshow. Co se zdá skoro neuvěřitelné je fakt, že se jedná o spolupracovníka se zářezy u takových jmen jako jsou Professor Green, John Legend nebo dokonce Amy Winehouse. To si ještě musíme říct, že Fink sólově je sakra výkonný skladatel. Perfect Darkness je po třech kriticky ceněných albech nová deska během pouhých pěti let a to nepočítáme dvě alba jeho vedlejšáku Sideshow, která vyšla ve stejné době.

Perfect Darkness představuje Fink jako písničkáře pohybujícího se na pomezí blues, folku a dubu, kterým se minimalisticky proplétá akustická kytara. Na albu se podílel zvukař a producent Billy Bush (mj. manžel Shirley Manson), který v minulosti spolupracoval na deskách veličin jako jsou Garbage (kdo vidí souvislost, ať zvedne ruku a zapíše si bod), Becka nebo Alanis Morissette. Od první chvíle se zdá, že brouzdáme stejnými vodami jako na předchozí desce Sort Of Revolution z roku 2009. Fink naštěstí nekopíruje, rozvíjí dříve naznačené nálady.

Čistým zvukem kytary, který doprovází jemné perkuse a občas i smyčce se prolíná charakteristický posmutnělý Finkům vokál. K poslechu je nutné vyzbrojit se trpělivostí a soustředěně naslouchat. Neznamená to, že před vámi leží zašmodrchaná deska, kterou je potřeba "naposlouchat", aby její poselství bylo pochopeno. Nekoná se žádné progresivní jančení, jen struny, hlas, bicí, smyčce, ale i tak nečekejte žádné hitovky do rádia. Výstižnější název této kolekce si Fink vybrat nemohl, protože přesně napovídá, jak se s ní má zacházet.

Dámy a pánové, nechci vás někde načapat, jak si Perfect Darkness pouštíte při jízdě tramvají nebo snad jako muzak při práci. Raději se usaďte do křesílka, nasaďte sluchátka a vychutnejte si často subtilní pulsující odstíny Yesterday Was Hard On All Of Us nebo Wheels, kterou svírá hypnotizující napětí. Foot In The Door zcela nepochybně pokračuje v cestě, kterou vytýčil Nick Drake na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Z dokonalé tmy uši vyvede až Berlin Sunrise, která album uzavírá.

Žádná z písní vyloženě nevyčnívá, proto jim je třeba věnovat trocha pozornosti, aby nezanikly v každodenním ruchu. Pak si teprve člověk uvědomí, jak každý tón postupně zalézá pod kůži a vůbec nevadí, že jej za poslední dva dny slyšel nejméně 259x za sebou. 

Pryč jsou již dávno časy, kdy Fink hrával čistě techno tracky s trip hopovými náladami. Od doby, kdy vydal první album, uplynulo více než deset let a dokonalá transformace z čiště elektronického producenta ve vyzrálého folkového písničkáře je dokonána. Není to hudba jen pro úplné fajnšmekry, ale pro ty, kteří se nebojí trochu zpomalit a vyrazit do jiné dimenze než je ta, kterou v bdělosti neustále vnímáme kolem sebe. Fink vyrazí v červnu na turné, bohužel nejblížší zastávkou mu bude Berlín. Snad si příště vzpomene a zavítá i do Čech.

Čekání na vydání alba Perfect Darkness si můžete zpříjemnit stažením titulní písně z následujícího odkazu výměnou za vaši emailovou adresu.

6/7
Jiří Kaňa