Banner
Banner

Newsletter

LIVE: Jaký byl Ozzy Osbourne poprvé v Česku v roce 1995?

6. června se k nám vrací nesmrtelný Ozzy Osbourne. Připomeňme si jeho vůbec první vystoupení v České republice, které se konalo v prosinci 95 na podporu alba Ozzmosis. Byli jsme tehdy s Rock Reportem u toho a nyní vám nabízíme původní reportáž z této velké premiéry! 


ozzy_osbourne-028OZZY OSBOURNE, FEAR FACTORY
Praha, Sportovní hala
10.12.1995


Když jsem ho poprvé viděl při příchodu na tiskovku, můj první dojem byl ten, že přijel do Prahy umřít. Shrbený stařeček s roztřesenýma rukama a nepřítomným pohledem odpovídal na otázky zpočátku jakoby bez zájmu, jen ze zdvořilosti (na jeho obranu je třeba přiznat, že některé dotazy byly opravdu blbé), ale spíš na něm byla vidět únava z náročného cestování (turné začalo už v srpnu v Jižní Americe). Ale Ozzy na pódiu, to bylo úplně o něčem jiném...

Fear Factory mají nevděčnou úlohu rozehřát máničky, které dvakrát po sobě zaplnily sportovní halu. Této bezesporu skvělé kapele spíš sluší klubové prostředí a hrát před Ozzyho fanoušky, pro něž je materiál aktuálního alba Demanufacture přece jen hůře stravitelné sousto, také není ideální, nicméně losangelská čtyřka (s hostujícím doprovodným klávesistou) se své životní šance zhostila na výbornou. Demanufacture, Slef Bias Resistor, Zero Signal, Replica i cover Dog Day Sunrise rozhýbaly nemálo věrných v kotli pod pódiem a naladily fanoušky na další setkání s Fear Factory, které by se mělo uskutečnit na jaře.

ozzy_osbourne-029Málokdo tušil, že první Ozzyho píseň (po skvělém klipovém úvodu, promítaném na dvě obří obrazovky po obou stranách bicí soupravy) bude právě Paranoid. Ale to nebylo zdaleka vše, co mi vyrazilo dech hned na začátku. Ozzy plný energie, svým nenapodobitelným způsobem pobíhající přes pódium, a za ním jeho doprovodná kapela. Geezer Butler, to je bez komentáře. Starý známý Randy Castillo, oškubaný na ježka. A Joe Holmes, největší překvapení. Dosud neznámý kytarista, další z řady mladíčků, které si Ozzy vytáhl z anonymního zástupu mladých talentovaných muzikantů. Svému chlebodárci se odvděčuje tím nejlepším způsobem, a jestli třeba sólo v Mr. Crowley slyšel tam někde nahoře Randy Rhoads, mohl být na svého někdejšího žáka náležitě pyšný.

I Don‘t Know
a hned po ní Mama I‘m Coming Home, slzy se derou do očí, zapalovače a prskavky nad hlavami mániček, jimž se naplnil jejich životní sen. Flyin‘ High Again a další zvolnění, Goodbye To Romance. „MY Boy“, chlubí se nám Ozzy Osbournem juniorem ve svém náručí. Koncert opět graduje třemi písněmi, u nichž stačí říct jen jejich názvy: Perry Mason, No More Tears, I Just Want You. Nádherně čistý zvuk podporuje výkon všech na pódiu v čele s Ozzym. Ten je jak malé dítě, když fanoušky v prvních řadách pravidelně skrápí svým vodometem a komu to ještě nestačí, toho zlije jedním z kyblíků, které mu bedňáci ani nestačí doplňovat.

ozzy_osbourne-037I Don‘t Wanna Change The World, Suicide Solution
a poté trojice zásadních sabbatovek, když do „železňáka“ přimíchává ještě Sweet Leaf a Children Of The Grave. Absolutním vrcholem celého večera byl (aspoň pro mě) Mr. Crowley. Kdyby se v té chvíli všichni postavili do pozoru jako při hymně, ani bych se nedivil. Pouto s minulostí nelze roztrhnout, což dokazuje War Pigs. A je tu konec, na němž nás převálcuje Crazy Train. Konec? „O-zy! O-zy!! O-zy!!!“ Jediný přídavek Bark At The Moon pak uzavře celý koncert. Koncert roku? Co jiného by jím mělo být?!

text: Radek Leitl, foto: Sony Music, Ondřej Pýcha