Banner
Banner

Newsletter

RECENZE: Noví Linkin Park mohli být chlupatější

Linkin Park se vracejí na scénu s novou deskou Living Things. Bude to návrat ke kořenům, nebo se vydají opět jinou cestou? Více se dozvíte v naší recenzi.

living  kopie 2LINKIN PARK
Living Things
Warner Music / Supraphon
12 trax / 36:59 min


Stav mysli před poslechem:
Linkin Park jsou pro mě kapelou, která u mě skončila s koncem mojí nejrozbujelejší puberty. A u nich s deskou Minutes To Midnight. Jejich další počínání už jsem nesledoval (ani neměl chuť sledovat) a tím jsem je vlastně přesunul do šuplíku "kapely, které to už měly zabalit". Před pěti lety. Minutes To Midnight bylo album, kde došlo k přeměně nu-metalistů na poprockery, tehdy ještě naštěstí bez diskopogo elektroniky. Vlastně to byla příjemná záležitost. Jejich následující album A Thousand Suns už mě zvládnulo dokonale minout, slyšel jsem z něj pár věcí v rádiu a umělost singlů nenastartovala jedinou známku touhy dát si celou desku. A co teď jejich novorozenec (o kterém hlásali, že bude znovuzrozenec) Living Things? Opět znám jen jediný singl Burn It Down, který úspěšně dobývá hitparády v rádiích u nás i v zahraničí a jediné, co se o něm dá říct je, že je to hit. A právě proto je pro mě tahle recenze výzva a výzvy já s radostí přijímám.

Recenze:
Tak tedy mačkám play a jdu na to. Kapela před vydáním hlásala, že se chce vrátit ke tvrdým kytarám a stadionovým refrénům z období Meteory. Intro otevíracího songu Lost In The Echo tomu ale moc neodpovídá. Elektro spodky, do kterých po dvaceti vteřinách vpadne kytara, o které bych řekl vše, jen ne to, že je tvrdá. Ale jo, refrén tu je, zvukově je to taky hezký, i když bych si to uměl představit chlupatější a míň uhlazený. Druhej track začíná. Jmenuje se In My Remains a je to vlastně přes šablonu totéž co otvírák desky. Šablonovitost ale stěží vyčítat, když si člověk vezme Meteoru, bylo to taky všechno jako přes kopírák. Ale mělo to koule. Jiný než tohle, pořádně zlobivý. Tyhle koule jsou oholený a umytý. Singl Burn It Down zní, jako by si kapela ve studiu sepsala to-do list věcí potřebných k tomu, aby song dobyl hitparády, a postupně si je odškrtávali, dokud neměli splněny všechny. Tenhle přístup nikterak nehaním, dělá to kde kdo, ale jen málokomu se to povede. Linkin Park to vyšlo.

A pozor! Následující Lies Greed Misery se přižene a je v ní cítit odér starých Linkinů (fuj, označení Linkini, mám z toho husí kůži). Bohužel se tenhle náznak přežene stejně rychle jako bouřka na Rock for People a vracíme se do první třetinou desky nastavených kolejí hned s následující I'll Be Gone. Castle Of Glass mi evokuje It's Easier To Run z Meteory, takže pořád čekám, kdy to přijde. Ale ono to nepřijde. Victimized je super intermezzo. Když jsem si četl, co svém novém díle říkali před vydáním, čekal jsem tohle. Ale ne pouhou minutu a 47 sekund... Roads Untravelled je ploužák v podání Linkin Park 2012, takže elektro spodky, trocha kytar a hodný zpěvy. Další dvě věci ve mně nezanechaly zhola nic - škoda, tohle se až doteď nestalo.

Další song Tinfoil je opět minutové intermezzo, i když tentokrát se jedná spíš o intro k poslednímu songu. Tinfoil je superí. Pěkně vrstvená plejáda zvuků a bitcrusher na tichých bubnech. Baví. Záverečná Powerless je romantika formátu Roads Untravelled a kdyby nebyla poslední, asi by mě naštvala. Nevím proč, ale mám pocit, že jako poslední věc na desku kapely zařazují buď něco, co se jinam nehodí, experiment, anebo song, o kterým do poslední chvíle nejsou rozhodnutí, jestli na album vůbec půjde.

Tak, necelých 37 minut je za mnou. Uteklo to celkem rychle, vyložená nuda nepřišla. Zvukově je to dobrý, i když by tomu na můj vkus slušelo víc špíny. Obal se mi taky líbí, a tak nezbývá než říct, že to není vyloženě špatná deska. Čekal jsem míň. Sice jsem téměř o žádným tracku nenapsal skoro nic hezkýho, ale neberte to tak, že je Living Things úplně k ničemu. Vážně není, jen si slabých momentů všímám víc než těch silných. Přesto si stojím za tím, že Linkin Park už nejsou nic pro mě. Když mi bylo třináct a nemohl jsem se rozhodnout, jestli budu hoper nebo rocker, byli pro mě řvoucí Chester a rapující Mike Shinoda východisko. Dneska už je tahle etapa za mnou (a zjevně i za nimi) a jejich současná podoba mi (narozdíl od nich) nevyhovuje. V půlce Lost In The Echo Chester z plna hrdla zakřičí (a na téhle desce je jeho řevu jako šafránu) "I finally let you go". Takže já pro teď opouštím Linkin Park a přenechám je těm, kteří nevyrůstali na Hybrid Theory a Meteoře, protože ti můžou být jejich novinkou nadšení. A až vyjde něco dalšího, tak si to přece jen asi poslechnu, co kdyby náhodou...

BEST TRAX: Victimized, Burn It Down, Lost In The Echo



text: Martyn Starý