Banner
Banner

Newsletter

RECENZE: Smashing Pumpkins otevírají ostrov doktora Corgana

„Je to nejlepší album Smashing Pumpkins za šestnáct let,“ chlubil se před vydáním Oceanie kytarista, zpěvák a téměř výhradní autor repertoáru nezávislé legendy Billy Corgan. Corgan je vyhlášený svým megalomanstvím i egomaniactvím; mnozí pochybovali, jestli mu věřit. Když Oceania vyšla, ukázalo se, že Billy nekecal.


Smashing-Pumpkins-OceniaSMASHING PUMPKINS
Oceania
EMI
13 trax


Třináctipísňová kolekce na o málo víc než hodinové ploše předvádí, jak se lze elegantně a bez vykrádání sebe sama vrátit v čase o dvacet let a nepůsobit přitom jako donekonečna oživovaný dinosaurus.

Rockový dinosaurus, tak se Smashing Pumpkins v devadesátých letech říkalo, a první akordy úvodní písně Quasar připomínají proč. Mohutná kytarová hradba vyztužená drtivými bicími odkazuje k „cherubínskému rocku" prvních desek chicagské skupiny. Corgan nic nezapomněl a hodně se toho naučil. Ubral především z občas trochu iritující sebezahleděnosti textů. Oceania je intimní, ale bez psychoanalytických divočin. Je melancholická, ale neubíjí beznadějností.

Corganovi by se to asi nelíbilo, ale natočil zmoudřelou desku, která působí jako shovívavě nastavené zrcadlo. Ocenili to nejen kritici, kteří Oceanii přijali sice ne nadšeně, ale s uznáním a se slovy, že „co se Corgana týče, platí u něj, že čím víc, tím líp." Je to narážka na projekt Teargarden by Caleidoscope, jehož je Oceania součástí. Celkem má mít prpojekt Teargarden by Caleidosope čtyřiačtyřicet písní; tady Smashing Pumpkins navazují na koncepční práci, která se velkému Billymu zalíbila při práci na Melon Collie and Infinite Sadness a Machině.

Singlová The Celestials přináší zklidnění. Corgan píseň zahaluje do střídmých smyčců a potom už připomíná syntetickou éru alba Adore, které propadlo u kritiky i posluchačů; po pravdě řečeno mi to vždycky přišlo trochu nespravedlivé. One Diamond, One Heart, Pinwheels i devítiminutová titulní Oceania operují s elektronickými plochami, v nichž se ale ani na okamžik neztrátí charakteristický zvuk Smashing Pumpkins – a to je dobře.

I s novými spoluhráči, kytaristou Jeffem Schroederem, bubeníkem Mikem Byrnem a obligátní ženou s baskytarou, aktuálně Nicole Florentinovou, zůstává Billy Corgan jedním z těch mála autorů, kteří zůstávají napořád neopakovatelní a originální.
Důkazem toho, že posluchači o takovou hudbu stojí, budiž i prodejní start Oceanie. V USA se stala hned v prvním týdnu na pultech čtvrtou nejprodávanější deskou, v nezávislém žebříčku se dostala na samý vrchol.

Devadesátá léta minulého století dala hudbě dostatek vzorů k napodobování: jsou tu jakonirvany, jakopearljamy i jakosoundgarden. Smashing Pumpkins se nikdo napodobit nepokusil. Je to skupiona, která díky intenzivnímu tvořivému vkladu Billyho Corgana byla a zůstává ostrovem sám pro sebe.

Při poslechu Oceanie člověka napadá, jestli Smashing Pumpkins nejsou spíš kontinent, svébytný, s vlastními pravidly, radostmi i nočními můrami a niternými úzkostmi. Oceania znamená v dějinách tohoto kontinentu zlomový bod: zůstává stejný, jen je přístupnější a svým způsobem přívětivější.

„Vyšly hvězdy / a všechno, co ode mě potřebuješ je to / co si neseš v sobě / pojďme domů a nechme toho boje / vždyť vyšly hvězdy a je jich plná noc," zpívá se v písni Inkless. Líp by se Oceania shrnout nedala: boj skončil a vyšly hvězdy.

BEST TRAX: Oceania, My Love Is Winter, Inkless

ZKUS TAKÉ: Foo Fighters – In Your Honor, Pearl Jam: Backspacer, Alice In Chains: Black Gives Way To Blue

text: Ondřej Fér
5/7