Banner

Newsletter

Banner
Banner

Trutnov Open Air: Bubeník Anti-Flag se s bicími vrhnul do kotle

Trutnovský festival letos slaví 25. narozeniny a ne náhodou je proto označován za fotra všech tuzemských festivalů. A není také náhoda, že i před letošním ročníkem byla probírána témata nejen hudební.

prokopZa velmi nešťastné považuji prohlášení, ve kterém organizátoři sice vyjádřili podporu návštěvníkům Rock For People, kteří se letos museli potýkat s velkou nepřízní počasí, zároveň i zkritizovali pořádání festivalů na letištích. A nakolik reálný byl „přesun" Faith No More z RfP do Trutnova, to vědí jen Martin Věchet a spol. Velké vzrušení vyvolala také informace o stavebních pracích na louce v bezprostřední blízkosti areálu, tedy v místech, kde každoročně stanují návštěvníci. Slovy pořadatelů: „Vize konce festivalu se zhmotňují...". Pokud jednou k přesunu festivalu přece jen dojde, bude to velká škoda, příjemnější areál na srovnatelně velké akci jsem nezažil. Zároveň se však s trochou černého humoru dá říct, že by to po těch letech připomínalo situaci, kdy na hrobě hypochondra září nápis: „Já vám to říkal!". Možná naposledy vyrážím Na Bojiště už poněkolikáté, takže v tomto směru zůstávám v klidu.

Čtvrtek 16. 8.

Začátek letošního festivalu byl hodně netradiční. Jako první se na hlavní scéně konala bohoslužba za Václava Havla a Ivana Martina „Magora" Jirouse. Při vší úctě k těmto symbolům trutnovského Woodstocku, bohoslužba není zrovna to, kvůli čemu bych hudební festivaly vyhledával, takže tento bod programu jsem vynechal. Fotbalisté většinou říkají, že důležitý je vydařený start ligy či turnaje. Něco na tom bude. Takže sázím na jistotu a první koncert, který jsem letos vyslechl, má na svědomí Michal Prokop & Framus Five. Právě dokončují nové album Sto roků na cestě. Nahrávaní se prý trochu protahuje, takže název je vlastně symbolický. Publikum si pánové získali hned úvodním hitem Kolej Yesterday. Celý koncert se odehrával v pohodové atmosféře. Zkrátka: kdo umí, ten umí. A kytarista Luboš Andršt nebo houslista Jan Hrubý jsou mistry svých nástrojů. V závěru Michal Prokop a spol. roztančili areál peckou Boom Boom z dílny Johny Lee Hookera. Přídavek byl i kvůli nedostatku času s úsměvem odmítnut slovy: „Nechte starce spočinout".

Podívejte se na fotoreport ze čtvrtečního a pátečního programu na Trutnov Open Air.

ctvrtek16Poté se Trutnovu představil syn slavného otce Adam Cohen. V úvodu prakticky akustického koncertu jsem měl obavy, zda zaujme pozornost návštěvníků. Někteří přes velmi klidnou a tichou hudbu dál vesele pokračovali v družných rozhovorech a snad si ani nevšimli tria na pódiu. Inu první den, moment setkání... Zajímavým oživením byla píseň Nothing Compares To You, kterou (se) proslavila Sinéad O'Connor.

Největším lákadlem prvního dne byli jednoznačně američtí punkeři Anti-Flag. Pittsburghská čtveřice se s ničím a nikým nemaže. Z vymezené hodiny vyždímala energická parta maximum. Lehce naťukla letošní novinku The General Strike chytlavou peckou This Is The New Sound. Protože nejsou žádnými nováčky, sestavit nabitý playlist nebyl problém (Fuck Police Brutality, This Is the End (For You, My Friend), Death Of A Nation, Turncoat, Post-War Breakout, Die For The Government, Cities Burn atd.). Také Anti-Flag si pomohli cover verzí, když připomněli legendární Clash a jejich Should I Stay Or Should I Go. Asi nepřekvapí, že jejich varianta byla svižnější. Při závěrečné Power To The Peaceful si přišli na své zejména fanoušci pod pódiem. Když skočí do publika zpěvák nebo kytarista, to už nikoho nepřekvapí. Aby si svůj nástroj do kotle přestěhoval bubeník, to se často nevidí. Pat Thetic se k tomu odhodlal. Dav ho okamžitě pohltil, takže vidět sice nebyl, ale slyšet ano. V nejlepším se má přestat a s vidinou dalších tří náročných dní končím.

rybickyPátek 17. 8.
Festivalová atmosféra mě pohltila v 16 hodin. A začínám zhruba tam, kde jsem ve čtvrtek skončil. I když pojetí punku v podání Rybiček 48 a Anti-Flag je odlišné. Zejména v textech řeší úplně jiná témata. „Hvězdy, řetězy - A malý číro na šampóna - Takhle dnešní punk-rock vypadá - Nic s tím neuděláš". Asi tak. Ale ve finále jde jen o jedno - poslouchat se to dá/nedá. Rybičky 48 mám i přes výhrady v kategorii „dá". Ovšem rapovou vsuvku bych vážně oželel.

Skupina Vltava představuje ideální kombinaci, kdy se baví publikum, ale i hudebníci. Kromě hudební produkce se Vltavě podařilo vytvořit i zajímavý přírodní úkaz. Sice nespadla ani kapka, přesto se na obloze vytvořila duha. Robertovi Nebřenskému závidím jeho optimismus, když v „nové české hymně" zpívá „Já už dělat nebudu". Já naopak budu dělat ještě dlouho, nejspíš až do smrti...

Svou hymnu má i Visací zámek, i když mnohem starší. Hymna šibeničních bratří patří ke klasice. Stojí za připomenutí, že Visáči letos slaví 30 let existence, navíc v nezměněné sestavě. Po tak dlouhé době už mohou těžko překvapit a ničím nešokují ani tentokrát. Což je jen dobře. Jejich koncert je absolutní jistota. Ztuhlá těla pomůže rozhýbat Michal Pixa svou tradiční rozcvičkou, Vladimír Šťástka předvede v plné parádě umělé číro, Jan Haubert si udělá chvilku i na trochu poezie. Vždyť není kam spěchat, protože „Všechno má svůj čas a spěchat nemá cenu - Klidně si můžeš další pivo dát -Všechno má svůj čas a spěchat nemá cenu - Stejně se stane to, co má se stát".

Jedním z objevů letošního ročníku měla být britská kapela Hawk Eyes. Přiznám se, že mě výrazně nezaujala. Byl jsem vlastně rád, odpadlo mi dilema ohledně přesunu na druhou scénu.

Plzeňská Znouzectnost si naprosto suverénním a přirozeným způsobem získala publikum během prvních tónů a v punk-rockovém duchu sypala jednu pecku za druhou. Ty navíc muzikanti prokládali více či méně vážnými rozhovory. Chytlavé refrény museli být slyšet hodně daleko za branou areálu. Jejich „to jsme my, hasiči, jdem hasit" je oblíbená i hasičů z Horního Maršova, kteří každoročně pomáhají se zdárným průběhem akce.
Odejít dřív se prostě nedalo, takže jsem nestihl začátek Marty Kubišové. Té pochopitelně patřila hlavní scéna, kde se skupinou Petra Maláska rozdávala po hrstech dobrou náladu. V souvislosti s trutnovským festivalem je často zmiňována jedinečná a nezapomenutelná atmosféra a přesně to provázelo koncert Marty Kubišové, kterou po beatlesácké Hey Jude a Modlitbě pro Martu diváci nechtěli pustit z pódia, takže na Hey Jude došlo dokonce dvakrát.

vltavaNováčkem v Trutnově nebyl ani Ondřej Havelka & Melody Makers. Orchestr hraje jazz, swing a taneční hudbu z let 20., 30. a raných 40. let minulého století, to vše doprovázené vtipem a elegancí Ondřeje Havelky. V publiku pánové ve smokinzích a dámy v drahých róbách. Ano, tak to zřejmě většinou vypadá. Tady ovšem vesele paří pankáči. Prostě Trutnov. Příjemná změna je to evidentně pro obě strany.

Na závěr pátečního programu (i když už je vlastně sobota) si dám ještě N.V.Ú. Když už jsem vydržel do tří v noci, tak nepřichází v úvahu, abych si tuhle partičku nechal uniknout. Nebudu lhát, už nejsem úplně svěží, takže o to víc obdivuji Štěpána Málka, který se ani na moment nezastaví a pogo, punk & rock n' roll rozjíždí na plné obrátky. I když už je poměrně chladno, jednu fanynku to natolik rozpálí, že k nohám Štěpána přiletí podprsenka. Z čehož je zpěvák dle svých slov v rozpacích, zbytek kapely se naopak náramně baví. Bavíme se všichni, a to celý koncert. Při pohledu na hodinky se ani nechce věřit, že jsou 4 hodiny v noci. Nebo 4 hodiny ráno? Mňága & Žďorp zpívá, že „ve 4 ráno hudba končí". A právě Mňágou hodlám začít sobotu.

text: Tomáš Rumler