TOP 10 brutálních střípků festivalu Brutal Assault

BRUTÁLNÍ LEGENDA

Martin "Shindy" Brzobohatý se nikdy netajil tím, že jeho snem je dotáhnout na Brutal Assault americké thrashmetalové řezníky Slayer. Čert vem fakt, že Jeff Hanneman již počínání svých kolegů v josefovské pevnosti sledoval tak maximálně z pekla. Jeho duch se alespoň snášel z vhodně zvoleného banneru na pódiu. Otázka totiž tentokrát nestála: "Slayer bez Jeffa?" Spíše zněla: "Slayer tak potichu?" Gary Holt dost možná zvládá prezentovat materiál lépe než blonďatý démon v dresu Oakland Raiders, ale kapela formátu Slayer by si zasloužila větší zvukový tah. Na pánech jsou navíc přibývající roky zřetelně vidět, což tichému vystoupení nepřidalo. Jak trefně poznamenal jistý návštěvník, Araya s prošedivělým vousem vypadá jako Saddám Hussajn těsně před popravou. Vokálně se přes nakonec nepřesvědčivý začátek naštěstí rozjel a byť to celé občas bylo mírně pod tempem (Paul Bostaph přes veškeré své kvality není Dave Lombardo), nesmrtelné vály většinu lidí namačkaných pod pódiem potěšily. Tvrdit, že Slayer to neumí rozjet mnohem lépe, by ale zavánělo pokrytectvím.

• SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Jeff Hanneman

BRUTÁLNÍ REUNION

Hodně diskutovaným comebackem bude v každém případě vystoupení tuzemských deathmetalových praotců Krabathor. Tomáš Fiala po dlouhá léta nevzdával svou snahu dostat tuto žánrovou veličinu na assaultovskou stage. Chlapíky se podařilo přemluvit dlouhých 11 let po faktickém rozpadu kapely. Dostalo se jim důstojného času a statutu jedná z hlavních hvězd a lákadel festu. Vystoupení samotné přineslo bohužel spíše nostalgické přívaly, které byly naštěstí silnější než četné instrumentální kiksy, především z Christopherovy strany. Slyšet naživo klasické pecky jako Ortodox, Pacifistic Death nebo The Truth About Lies patřilo přes ne jisté provedení k emotivním vrcholům festu. To platí především pro starší fans, pro něž Krabathor mnohdy znamenal vstupní bránu do extrémního metalu. Jak Bruno správně poznamenal, v roce 1993 ještě nemálo lidí stojících pod pódiem ještě ani nebylo na světě. Mladší tak mohli alespoň přičichnout k čistému oldschoolu a zalistovat v prachem zašlých smrtících učebnicích.

BRUTÁLNÍ MLÁTIČKA

Živá vystoupení Suffocation patří k tomu nejlepšímu, co může deathmetalový žánr nabídnout. Skvělá instrumentace, hudební tlak evokující parní kotel těsně před výbuchem, nekompromisní vokály Franka Mullena, o zem opřená basa Dereka Boyera, válcující bicí, které tentokrát nově obsluhoval Kevin Talley. Zvukově to mohlo být o chloupek lepší, ale i tak šlo o nadstandard, který by "Suffo" mohla závidět většina žánrových souputníků. Velký palec nahoru letí též za civilní přístup mezi skladbami ostře kontrastující s tím zhudebněným nehorázným masakrem. Americké komando v Josefově opět kralovalo a potvrdilo své výsadní postavení na deathmetalové scéně. V rámci žánrového klání dokázali na tento přesný direkt odpovědět snad jen jejich krajané Broken Hope, kteří se o den později postarali o jedno z největších překvapení festivalu. Koho mrzela absence na poslední chvíli vypadnuvších Gorguts, dostal kvalitní náplast v podobě nekompromisního a na vysoké úrovni zahraného setu.

BRUTÁLNÍ REPARÁT

Řečeno je s trochou nadsázky, málokterá velká kapela si na josefovských prknech utrhla takovou ostudu jako Children of Bodom v roce 2010. Doslova hanebný zvuk a ještě hanebnější výkon silně opilého kytarového mága Alexiho Laiha si jednoznačně říkaly o reparát. Ten přišel letos a Finové ho zvládli na jedničku. Frontman moudře odložil degustaci oblíbeného budvárku na dobu po vystoupení a lidem ukázal to, co z Children of Bodom učinilo vládce melodického extrémního metalu. Vše bylo zahráno precizně, navíc se zabijáckým zvukem. Potěšil dobře zvolený playlist i členové kapely užívající svůj set pomalu jako v dobách desky Something Wild. Kdo viděl "Bodomy" víckrát, ví, že to rozhodně není pravidlem.

BRUTÁLNÍ OPERA

Je libo trochu italské opery a klasické hudby na Brutal Assaultu? Fleshgod Apocalypse ji naservírovaly v množství vrchovatém. Kapela v poslední době vozí po benátsku maskovanou zpěvačku Veronicu Bordacchini, která se živě stará o veškeré árie a hned to má stonásobně větší sílu než ze samplů. Také basák Paulo Rossi své pokusy o falzet dostal do poslouchatelné formy. Italskou bandu tradičně navlečenou do fraků pak jednoznačně táhl Fracesco Pauli a jeho nehorázná bicí kanonáda, pravděpodobně nejrychlejší na celém festivalu. Kdo tvrdí, že blast beaty a klasika nejdou dohromady, byl tvrdě vyveden z omylu. Kapela působila oproti minulosti mnohem jistěji. Jejich symfonický death metal nabírá na síle, byť pro značnou část publika bude tato kombinace jen těžko stravitelná.

BRUTÁLNÍ ČERNOTA

Z kapel černějších než černá, pekelnějších než peklo samo to letos na celé čáře vyhráli naši severní sousedé MGŁA. Vystoupení v šapitó (alias třetí stage) mělo snad veškeré atributy, které definují kvalitní black metal. Bylo špinavé, temné, atmosféru bičující, zároveň ale tlačící a s jedinečným feelingem. Prostě ryzý podzemní černota, která by na velkém pódiu nikdy nemohla vyznít takhle dobře. Zdařile kontrovat dokázali snad jen norští Gehenna. Ti pro mnohé poměrně překvapivě nešáhli po svých nejrychlejších vypalovačkách z kultovní desky WW. Volili spíše táhlý, ale o to víc zlý materiál, který, kde postrádal na rychlosti a bestiálnosti, vše vynahrazoval doslova nihilistickým nádechem.

BRUTÁLNÍ ČESKO

Ani letos na festu nechybělo několik vyvolených vyslanců české extrémní scény. Že je tuzemsko zemí zaslíbenou grindu, se všeobecně ví. Výstižně to v sobotu ráno demonstrovalo trio Spasm, jak jinak než v boratovkých plavkách a s obřím dildem místo nosu. Na výrazně serióznější strunu ale zahrála pražská úderka Heaving Earth. Pětice uzavírající čtvrteční hrací den představila skladby z chystané desky, které dávají naději, že po letech bude mít Česká republika deathmetalovou smečku na světové úrovni. Zdá se, že nové pecky získaly více vlastní rukopis a můžeme se těšit na disharmonické, temné kytarové orgie. Samostatnou kapitolou byl pak výkon Jirky Zajíce za bicí soupravou, který si to dnes může rozdat s těmi nejlepšími "sypači" světa. Bude snad ještě někdo říkat, že v Česku nikdo neumí zahrát poctivé kopáky?

(NE)BRUTÁLNÍ DEVIN TOWNSEND

Poslední dostaveníčko Devin Townsend Project v josefovské pevnosti doslova rozehnala apokalyptická průtrž mračen, která způsobila úprk většiny publika. Letos se naštěstí nic takového neopakovalo. Plešatým kanadským hudebním mágem vedená partička tak přichystala jeden z vrcholů programu. Žádná zběsilá jízda, žádná bestialita, jen precizně, doslova profesorsky podané promyšlené skladby. Kvalitní práci předváděl celý ansámbl, byť prim hrál pochopitelně dobře naladěný, v ohromné pohodě působící Devin. Sršel naprostou vokální jistotou a navíc si ohlídal i pány zvukaře. Uvolněný přístup k věci dokumentovaly i tradiční vtípky sázející na prachbídnou znalost angličtiny většiny publika. Nebo bylo letos na Brutal Assaultu skutečně tolik lidí s malými, či naopak obřími genitáliemi, kteří na Devinovu výzvu ochotně přiznali barvu? Těžko říct. Každopádně pan Townsend a jeho hudba dokázali rozhýbat lidi pod pódiem o poznání více než mnohé brutálnější kapely.

BRUTÁLNÍ DOBRÁ ORGANIZACE

Obscure Promotion, jak již v posledních letech bývá zvykem, předvedli po organizační stránce vynikající práci. Lidí dorazilo o něco více než loni. Patrné to bylo především během setu Slayer: takový dav se pod pódiem v Josefově ještě nesrotil. Vše však fungovalo bez větších problémů. Jelikož letošní Brutal Assault po dlouhé době proběhl bez - za zmínku stojícího - deště, potěšila noc stop tekoucí voda i osvěžující sprška u vstupu. Pitná voda levnější než pivo se sice na barech v Česku moc nenosí, ale pro dané účely šlo o opodstatněnou výjimku. Tradičně přibylo několik vychytávek. Tentokrát nešlo o převratné ohnivé efekty, ale spíše potěšující drobnosti typu pohodlné autosedačky v populárním horror kině, otevření tzv. oktagonu. Přece jen dát si drink v chladivých a stylových útrobách barokní pevnosti navozuje jiný pocit než konzumace v zatuchlých pivních stanech. Osvědčila se i inovovaná třetí stage v podobě velkého stanu. Dokázala povětšinou pojmout dostatečné množství lidí, avšak zvukově to čas od času byla značná divočina.

BRUTÁLNÍ ZVUK

Zvuková kulisa hraje u metalového festivalu vždy zásadní roli. Po loňském poměrně vydařeném ročníku slibovali pořadatelé pro letošek ještě lepší aparaturu. Těžko říct, kde se stala chyba, ale bohužel se jí poměrně dlouhou dobu nedařilo dostat do "provozní teploty". Minimálně po většinu čtvrtka neměl zvuk patřičný tah na bránu, byť byl alespoň relativně čitelný. Pořádně však netlačila ani jindy tak nelítostná mlátička Misery Index. Suverénně nejvíce na to doplatili již zmiňovaní Slayer. Když při takovéto kapele, která vás má smést, stojíte u zvukaře a dokážete si bez potíží povídat s lidmi okolo, něco není v pořádku. Na dvojici hlavních pódií se naštěstí hned po dohrání headlinerova situace výrazně zlepšila. Obstojná zvuková kulisa panovala i na přírodní tribuně. Poměrně bídná ale zůstávala ve výše uvedeném šapitó, kde špinavý zvuk přál převážně blackmetalovým včelínům. Zde to chce do příštího roku jednoznačně sjednat nápravu.

text: Matěj Bílý, foto: Obscure