Co se dělo na Trutnově 2010

23. 08. 2010 | redakce

O víkendu 19.-22. srpna proběhl již 23. ročník trutnovského festivalu. „Český Woodstock“ si stále drží pozici, kdy na návštěvníka neútočí loga sponzorů, ale zároveň dokáže nabídnout hvězdy světového formátu. Jaký byl letos? Trutnovský festival letos hned ve čtvrtek otevřel dle mého názoru jeden z největších headlinerů, a to obnovená Vltava. Na hlavní scéně měla Nebřenského kapela pořádný nával. Kromě prověřených písní zazněla i novinka Já už dělat nebudu, hymna všech, kteří se rozhodli odpočívat. To však bylo možné až po nočních setech Asian Dub Foundation a Al-Yaman, tepajících taneční energií. Hned další den ráno se zjevila venezuelská alternativní kapela El Sagrado Familión (v sobotu měli ještě jedno vystoupení) a oblažila pár ranních ptáčat mixem latinských rytmů, hodně rozvolněné improvizace a šamanských vokálů. Trochu jako obřad působil i podvečerní koncert DG 307. Zapadající slunce ještě zvýraznilo pověstnou červenou hlínu areálu Na bojišti, snad obarvenou krví padlých vojáků z bitvy u Trutnova. Pavel Zajíček přednášel své uhrančivé texty a klepal podivným perkusivním nástrojem do stolu jako přísný soudce tohoto světa.

Napjatě očekávané vystoupení Manic Street Preachers, první v České republice po osmi letech, bylo vlastně takovým živým best of, což je na festivale příhodné. O půl jedné ráno začali svým prvním hitem Motorcycle Emptiness a během následující hodiny brali často z komerčně nejúspěšnějšího, dvanáct let starého alba This Is My Truth, Tell Me Yours. Došlo ale i na dravější kusy – například Faster z přelomové desky Holy Bible či Jackie Collins Existential Question Time (věnovanou ztracenému spoluhráči Richey Edwardsovi) ze zatím poslední nahrávky Journal for Plague Lovers. Stánkaři se předháněli v co nejsilnějších česnečkách a kávách s „mega moc kofeinu“, a začal třetí festivalový den. Ze soboty stojí rozhodně za zmínku El Sagrado Familión podruhé, popolední vystoupení Jany Koubkové a její bubenické jednotky a později odpoledne pak Ty Syčáci, kteří jsou s bubeníkem a materiálem z nové desky Krása ve skvělé formě.

Trochu zamrzelo, že The Plastic People of the Universe byli zařazeni až na jednu ranní a navíc do malého undergroundového stanu, kam se všichni zájemci nemohli vejít. V neděli si na Trutnov přivezl Jiří Schmitzer kapelu a část koncertu tak odehrál v neslýchané bigbítové podobě. Raději už předem avizoval, že svůj největší hit zahraje: „Prdel bude, ale až nakonec a pak už nic.“ Překvapením asi pro leckoho bylo večerní vystoupení zatím nepříliš známé kapely Poletíme?, která hraje takový hospodský šraml s banjem. Zprvu byli ve stanu jejich věrní posluchači, avšak později jejich energická hudba s vtipnými texty přitáhla kolemjdoucí jako magnet. Koho by na Trutnově nechytla za srdce pecka Chlastáme na festivalu.

Poslední položkou festivalu v mém případě byli předpůlnoční Please the Trees. Protože zrovna na hlavní scéně hráli hvězdní Monkey Business, tak neměli zrovna narváno, ale kdo už se u jejich zahloubaného rocku zastavil, tak zůstal až do konce. Jako deus ex machina přišla v noci po několika parných dnech pořádná bouřka. Něco takového ale nemohlo skupinky rozjetých návštěvníků zastavit. Slavilo se až do rána a kdo ví, možná tam někdo slaví nadále a rovnou čeká na další ročník.

Jakub Pech