Vydáno 22.05.2017 | autor: redakce
Na koncert Deep Purple v roce 1993, třetí v bývalých krajích československých, byly lístky vyprodány čtrnáct dní předem. Na ten aktuální, který proběhne v pražské O2 areně 22. května, ještě vstupenky seženete. Nejdřív si ale můžete připomenout 24 let starou dobovou reportáž. Bylo 30. října 1993 a Sportovní hala v Praze se těšila na rockový svátek.
RETRO: Deep Purple v Praze v roce 1993 - Rockové hity a roztěkaný Ritchie Blackmore
Den D začíná opravdu stylově. V dopoledním rychlíku do Prahy se sešla horda mániček neobyčejně malebných zjevů, důkladně zásobená různými destiláty a chmelovinou. Nálada ve vlaku tedy patřičně uvolněná. Odpoledne tráví Rock reportér honbou za místem konání tiskovky (která se nakonec kvůli údajné averzi pánů hudebníků vůči škrabákům nekoná) a s mezipřistáním ve vyhlášené rockerské nálevně U vystřelenýho voka doráží s padající tmou do Holešovic. Tradiční zoufalci pokoušející se o získání lístku nabízeli za kýženou vstupenku do hard rockového ráje až šest set padesát vočí.
Krátce po šesté vnikám společně s prvními fanoušky do haly. Zpočátku to ani nevypadá, že je skutečně vyprodáno. Zatímco čekání na koncert zpříjemňoval Ozzy Osbourne, prostor se zvolna zaplňoval. a když deset minut po sedmé zhasla světla, byl už pohyb z místa takřka znemožněn.
LIVE: Deep Purple v Plzni neohromili, ale ani nezklamali
Prvním, kdo se objevil na pódiu, byl překvapivě Petr Janda, který přivítal diváky a představil předkapelu. To, že supportem Deep Purple bude Katapult, bylo zejména u nás na západě veřejným tajemstvím, ale do poslední chvíle jsem se tomu zdráhal uvěřit. Jejich vystoupení beru jako ocenění "Za zásluhy o výstavbu", kdyby ovšem nastoupil třeba Freeway Jam, bylo by to rozhodně adekvátnější a člověk by si nemusil pokládat otázku, co si o nás ti Anglové pomyslí. Katapult nicméně svůj hlavní úkol - rozjet publikum - splnil a jeho blok od Svobodárny přes Lesního manekýna, Blues, Někdy příště k Až byl obecenstvem přijat s povděkem. Za zmínku pak stojí Dědkova kreace s lampasáckou uniformou ve Vojínu XY, jak by řekl nesmrtelný Terazky: "To by bol major ako panna!"
Rozsvítilo se a my, přitištěni k zábradlí u prostoru pro zvukaře, sledujeme k prasknutí nabitou halu, tady už opravdu není čtverečný metr volný! Na tomto místě je třeba obdivovat důvtip jednoho fandy po naší levici, který svůj handicap menší postavy anuloval přinesením rybářské stoličky. Z reproduktorů vyhrával Oldfield a čtyřicetiminutová přestávka byla ve vydýchané hale k nepřežití - o co horší to ovšem muselo být v kotli pod pódiem.
Nicméně je krátce po půl deváté, je opět tma a najednou se nad bicími objevuje logo těch, kvůli kterým jsme tady. Zvedá se řev, les rukou, postavy na pódiu a - Highway Star! Máňa napravo zvedá ruce a v extázi řve: "Je to pravdáááá!" Začátek má velké tempo, po Highway Star následuje další klasika Black Night a Honza z Hanousků, se kterým jsem se tady setkal (a kterému tímto děkuji za odvoz) identifikuje Blackmorovu vsuvku v podobě Long Live Rock'n'roll od Rainbow. Deep Purple pak servírují novinky posledního alba (Talk About Love a Twist in the Tale), vlna nadšení se pozvolna uklidňuje. Umožňuje to sledovat podrobněji dění na pódiu. Zajímavé! Hrot kopí, velice vitální lan Gillan, v neustálém pohybu mezi mikrofonem na jedné straně a congy na druhé straně pódia. Za ním trio Lord-Glover-Paice, bezchybná mašina skvěle si nahrávajících individualit. A napravo od nich Ritchie Blackmore, po každém kusu prchající za bedny, což nejdřív budí údiv, ale podíváte-li se pozorněji, zjistíte příčinu.
Blackmore jede na vlastní triko, komunikace s ostatními víceméně nulová. To, co bychom mohli nazvat soustředěním, je ve skutečnosti hvězdnou samotou. Po Perfect Strangers nadhazuje Ritchie svou úpravu Beethovenovy Deváté - Difficult to Cure a na plátně se objevuje portrét velkého Ludwiga měnící vlas a výzor. Devátá pak přechází v sólo Jona Lorda. Dost jsem se tohoto momentu obával, předchozí zprávy hovořily o neúměrném natahování sólové exhibice, která spíše srážela než umocňovala výsledný dojem. Lord se však pamatoval a sjel v únosné délce fragmenty z Mozarta, Scotta Joplina, ba i Mou Vlast připomenul. Následuje slabší Knocking at Your Backdoor a Ian Paice se chápe tamburýny, aby Deep Purple v komornější atmosféře zahráli překvapivou Anyone's Daughter z Fireballu. Náladou to trochu připomínalo Bron-Y-Aur Stomp ze zeppelinovské trojky.
A pak už nadchází čas pro dlouho očekávaný okamžik, na plátně se objeví zvětšený obraz z obalu LP In Rock a Jon Lord zahajuje Child In Time, tradiční prubířský kámen Gillanových hlasivek. Gillan v tomto majstrštyku obstál se ctí, horší to bylo s Blackmorem. Čím dál víc se ukazuje jeho (vědomá?) izolace od zbytku skupiny, projevující se v občasných výpadcích. Ritchie není zjevně spokojen sám se sebou a úprky do zákulisí se množí. Tento dojem pak zesílí v Lazy a potvrdí se v závěrečném medley Space truckin' (Woman From Tokyo), Paint It Black (to je ta od Stounů).
Mezitím zazněl i nejlepší kus alba Battle Rages On... Anya, na moment zažehnávající pocit z dění na pódiu. A vůbec nejlepší si nic takového nepřipouštět... Po dlouhé, až příliš dlouhé medley (odehrávající se opět bez Blackmora) zmizeli "Párplové" z pódia a rozjetí fans si začali vytleskávat přídavek. Kyslík už z haly definitivně vymizel, ostatně v průběhu koncertu jsme byli svědky mikrodramatu fanouška, který se úplně "daun" dostal k našemu zábradlí, aby po chvíli oddechu učinil marný pokus vrátit se do kotle.
Po chvíli máme Deep Purple opět na scéně a notoricky známí riff otevírá purplovskou píseň Smoke On The Water. A máme to za sebou. Viděli jsme Deep Purple v nejsilnější sestavě, ale ne zrovna v nejoptimálnější pohodě a konstelaci. Druhdy tahoun Blackmore byl tentokrát spíše brzdou a doufám, že se jednalo pouze o momentální výpadek. Tak na dvě třetiny - ale i tak stálo za to tam být.
text: Radek "Disťa" Diestler, foto: archiv
Témata: Deep Purple, Ritchie Blackmore, Jon Lord, rock, koncerty
0,00
čtenáři
hlasuj
