SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Miki Volek (100.)

Kožené boty na podpatku, úzké černé kožené kalhoty, polorozepnutá, křiklavě červená košile, masivní zlatý řetěz s ještě masivnějším zlatým medailonem na krku, zlaté prsteny na obou rukou, černé kožené sako a velké sluneční brýle, které nikdy nesundával. Davová hysterie. Rytmickým třasem neustále se zmítající kolena, deklamace rukama, předklony, záklony, vlnění v bocích, výskoky, kleky, válení se po zemi, prožívání muziky každičkou buňkou rozpumpovaného těla a každým coulem věčně mladé duše. Sál bouří. Procítěné frázování, prodchnuté četnými výkřiky vzlyky. Schopnost zpívat nejen svahilsky ale i česky. Neopakovatelná intonace. Osobnost s charismatem sebejistého leadera. Dámy a pánové, Miki Volek, král!

SMRT SI ŘÍKÁ ROCK'N'ROLL: Elvis Presley (15.)

Crazy boy Michael

Narodil se 21. května 1943 v Uherském Hradišti. Učil se hrát na klavír i kytaru. První rokenrol slyšel koncem padesátých let na asfaltových deskách, které mu poslala tetička z Lince. Nebyla to sice zámořská produkce, přesto ho skutečně energická, šlapající muzika, o které v tuzemsku vědělo tou dobou pouze několik vyvolených, okamžitě chytila za srdce. Znáte ten pocit na duši, když objevíte svou pravou podstatu.

Němčina ho nijak nepřekvapila, řeč ovládal a tak přijal tuto skutečnost za bernou minci. Na zmýlenou ho upozornil až o něco později soused Pavel Sedláček. Miki však hltal každý nový impuls s nevídaným nadšením. S papírem a tužkou v pohotovosti osciloval mezi gramofonem a vysíláním legendárního rádia Luxembourg. Probděl takhle nejednu noc. Foneticky přepisoval texty v jazyce, kterému sice nerozuměl, ale jasně cítil, že se k jeho milované muzice hodí rozhodně víc než hřmotná němčina. Asi tak jako máslo na chleba, a ne na hlavu. Kde němčina tahala za uši, angličtina nádherně klouže po jednotlivých taktech, sloky odkapávají plynule jako med z plástu. Skladby mají mnohem větší náboj, energie se rozlévá do celého těla, s nímž bezděčně cuká. Do rytmu, jak jinak.

Volek těsně po pubertě našel a s důvěrou odhodlaně přijal své životní poslání. Šířit skvělou rebelantskou muziku zvanou příznačně rockand roll v nehostinném socialistickém Československu. První kapelou, v níž vystupoval, byli roku 1960 Crazy Boys, kde hrál zpočátku pouze sólovou kytaru a vypomáhal s vokály. Souboru šéfoval Jiří „Bíbr" Šimák a piáno obsluhoval pozdější člen Olympic Mirek Berka. Repertoár byl od začátku jasný, vzorem byl především zaoceánský impulsivní šílenec Little Richard. Skutečnost, že byl Šimák o rok později odvelen do armády, katapultovala Mikiho na post, který už do své smrti nikdy neopustil. Stal se z něj nejzásadnější zpěvák-frontman československého rokenrolu. Bez diskuse!

Formace, ze jejichž doprovodu Volek vášnivě rozpaloval s menšími či většími přestávkami v průběhu následujících třiceti let Lucernu, hotel Kazín, Jezerku, Merkur, Rokusku a další nejen pražské sály, se poměrně často měnily (C. B., Golden Stars, Zlaté hvězdy, Olympic, Old Stars, Jolly Jokers, Rock'n'Roll All Stars, Samuels, Transit), Miki byl však jen jeden. Stejně jako jím milovaný rock'n'roll. Největší obecné popularity Mickey dosáhl v letech 1963 a 64, kdy v divadle Semafor spoluúčinkoval co člen Olympiku v pásmu Ondráš podotýká.

Na druhou stranu je nutno uznat, že formát pásma, kde zpěváci neměli valnou možnost improvizace, ho značně svazoval. Jako ryba ve vodě se cítil až při závěrečných přídavcích a hlavně samostatných koncertech. To řádil, že se židle v hledišti vzorně srovnané do řad, pokaždé během okamžiku doslova nahromadili v nevzdálenějším koutě a sál zaplavila masa horlivých tanečníků. Časy se však mění a s nimi i hudební trendy. Nástup vokálních kapel odsunul model nehrajícího zpěváka s vlastní doprovodnou skupinou do ústraní.

Tehdy byl Miki takovým posledním mohykánem v Jandově Olympicu. Vyhazov na sebe samozřejmě nedal dlouho čekat. Proto Volek k smrti nenáviděl Beatles a jim podobné. Byl přesvědčen, že právě oni mu kradli rokenrol a s ním podstatnou část slávy a živobytí. Ten samý rokenrol byl však již natolik silný, že nezhynul na úbytě a své věrné, kteří na Krále Michaela chodili neustále, si udržel.

V roce 1969 vyjel Volek s přítelem fotografem Valentou do Německa. Měli tzv. propustku, což v praxi znamenalo, že mohli přejíždět ze Západní části do Výhodní a zpět. Kdo by takové možnosti nevyužil a domů si nepropašoval nějaké to zakázané kapitalistické čtení. V berlínském lochu strávili s půlroční vazbou dohromady třináct měsíců. V republice byl takřka nezvěstný. Na hranicích si je totiž vybrali k zevrubné prohlídce - udělali jednu chybu, chlubili se svými úlovky nahlas. Po účinkování s kapelou Tranzit (1975-79) dolehla na Mikiho série životních trablů. Mimo jiné se rozvedl s manželkou Olinou a přerušil dálkové studium filosofické fakulty UK.

Začal se utápět v alkoholu a drogách, které mu pomáhaly vzchopit se a nabudit v dobách jeho největší slávy. Rozdíly ve stupni opotřebování organismu si neuvědomoval. Odnesla to ošklivě zlomená noha, která ho částečně paralyzovala na dobrých osm měsíců. V roce 1980 na sebe znovu upozornil na koncertě v rámci oslav čtvrtstoletí rokenrolu, o čtyři roky později nahrál své jediné dlouhohrající sólové album Rána a gól. Objektivně vzato, bylo to už víceméně jen paběrkování. Svou posluchačskou obec sice neustále měl, s dobou před dvaceti lety se ale návštěvnost koncertů srovnávat jednoduše nedala. Tento fakt ovšem nic nezměnil na jeho uměleckém charisma a schopnostech.

Porn to be wild

Miki Volek obětoval rock'n'rollu úplně všechno. Když byl "jeho" styl v kurzu, byl nejzářnější hvězdou, jakou jen mohl být. Když v kurzu nebyl, protloukal se, jak se dalo. Ke komerci se nikdy nesnížil. Reklama jako taková ani byznys ho nezajímaly. Jeho celý život byla jen a jen poctivá muzika. Cítěná, zpívaná a hraná od srdce, za kterou stojí za to umřít hlady. A ne ji nechat ve štychu a zradit tím pádem vlastně i sám sebe. V devadesátých letech byl už fakticky na dně. Moc často se na veřejnosti neobjevoval, natož aby vystupoval.

Tělo, celý život dopované alkoholem a rozličnými farmaky, postupně vypovídalo službu, cirhóza jater byla v pokročilém stádiu, deprese bušily na dveře neustále. Na čas neměl kde bydlet. Přesto veškerou svou zbylou sílu investoval místo do snah o klidné dožití do projektu, který od začátku nenazýval comebackem, ale labutí písní. Přesně podle kréda "RaR nikdo nepřežije". Zbyl po něm půltucet rozpracovaných demosnímků a dva téměř dokončené porno rokenroly Neptej se rodičů a Zadkem házej, které se rozhodně měly stát součástí připravovaného alba. 14. srpna 1996 byl jediný král českého rock'n'rollu nalezen ve svém bytě mrtev.

text: František Kováč

Témata: Miki Volek, rock'n'roll