The Fellas: Všechny názory zvenčí jsme vyf*ckovali. To, co teď vydáme, jsme ze sta procent my

Proč jste se rozhodli změnit název z původních Goodfellas na The Fellas? 
Jonny: Potom, co jsme vydali první desku, jsme odjeli do Anglie a do různých jiných zemí a vzhledem k tomu, že tam jezdíme pravidelně, narazili jsme na problém. Název Goodfellas je neunikátní, jmenuje se tam tak spousta dalších kapel. Proto jsme před dvěma lety udělali radikální řez. Řekli jsme si, že s tím musíme něco udělat, že hlavní slovo je Fellas, ne že už bychom nebyli dobrý (smích), takže jsme to takhle ustřihli... V zásadě to jméno Fellas vyjadřuje všechno, co jsme, protože my jsme doopravdy jako rodina. 

LIVE: Superhebcí Goodfellas energií nešetřili

Vaším nejoblíbenějším interpretem je Jack Johnson, jak vzpomínáte na své působení v Kalifornii po boku Chrise DiBeneditta, který se proslavil právě prací s Johnsonem?
Tom: To byla super zkušenost pro nás jako českou kapelu - navštívit tento svět, který je po hudební stránce mnohem větší. My jsme sice moc do toho světa nenahlídli z hlediska koncertů, ale co se týče nahrávání, cítili jsme z jeho strany hrozný zkušenosti a takový nadhled, že on přesně věděl, co dělá, a dělal takový věci, který jsme v životě neviděli... On dával mikrofony na různá místa a přesně věděl, co to udělá. Po téhle stránce nám to dalo strašně moc.

V roce 2009 došlo v kapele ke změnám, odešli dva členové. Proč?
Tom: To je super otázka, protože málokdo to ví. Ale je pravda, že Matěj byl dost důležitou součástí našich začátků. Libuška zpívala na prvním demu zásadní song, který se jmenoval Eyes of black quys, a to byl takový náš opravdový song, už vyspělý na tu dobu, ty ostatní byly takový odrhovačky. Jako zpěvačka a nejlepší kamarádka pro mě hrála strašně důležitou úlohu, my jsme vždycky stáli po boku. Ale v jednu chvíli jsme se rozhodli, že chceme pokračovat dál bez ní - bez toho ženského vokálu. Chtěli jsme být chlapeckou kapelou. Já jsem to tenkrát nesl hrozně špatně, protože jsem byl na ni zvyklý, ona zpívala polovinu textů. Během toho prvního půl roku to bylo fakt těžký, byl to nezvyk, ale myslím, že jsme stejně udělali dobrý rozhodnutí.

A jak to bylo s Matějem?
Jonny: Tam to bylo jednoduchý, on si vždycky přál být hercem a splnilo se mu to, dostal se na DAMU na herectví a první rok nebo dva to ještě šlo, že s námi jezdil po celý republice. Jenže pak se začaly dít věci typu, že jsme jeli hrát do Ostravy a on druhý den ráno musel být v Praze na zkouškách a pak se učil ve vlaku přes noc. Po nějaký době řekl, že už to takhle dál nemůže dělat, my jsme to samozřejmě pochopili a naštěstí jsme potkali Honzu Horáčka, který naskočil za něj.

Získali jste už několik cen, kdo vymýšlí vaše texty?
Tom: U nás je to Jonny, který píše většinu textů i hudby, připravenou desku vlastně celou napsal jako svoji výpověď. Samozřejmě, my jsme zvyklí spolupracovat na všem, co on napíše, když něco napíšu já, tak to zase naopak ukazuju jemu. Takže on mi řekne, o čem to je, a já si v tom vždy najdu něco svého. A když tam ten feeling není, tak já to třeba nezpívám. Ale většinou to tak je, protože jsme bráchové, opravdu si rozumíme a myslím, že to funguje. 

Ještě jedna otázka do minulosti: Jak vzpomínáte na koncert v londýnském 100clubu?
Jonny: My víceméně vzpomínáme na všechny koncerty dobře. Teď jsme měli v podstatě rok koncertní pauzu. Na podzim jsme znova naskočili a myslím si, že když zahraješ na takovém pódiu, už to tak s tebou všechno jde.

VIDEO: Animovaný a superhebký pozdrav Goodfellas z Japonska

A cítili jste nějak tu atmosféru?
Tom: To je jasný, že ano. Pamatuju si, že když jseme tam hráli, chtěli jsme dát všechno jako vždycky, takže mě hned jako první logicky napadlo, že u toho koberce, u kterého se teď potím, byli Blur (Damon Albarn) nebo Rolling Stones, Beatles... Je pravda, že po celým tom klubu  visí fotky všech, co tam hráli, a v backstage tisíce různých podpisů atd. A to mě moc bavilo, sedět v té backstage a zkoumat. 

Jste tam tedy už také?
Tom: Jsme tam taky (smích).

Udělali jste soundtrack filmu Zejtra napořád. Jak jste reagovali, když vás režisér Rudolf Havlík oslovil?
Jonny: Naše přátelství s Rudou začalo už kdysi tím, že měl rád naši hudbu a napsal nám na Facebooku, hrozně se mu líbily naše písničky. My jsme vyloženě nevytvořili soundtrack k tomu filmu na míru, já jsem na míru napsal tři písničky a většinu z nich jsem i sám nazpíval, protože to potřeboval a hrozně ho to bavilo. Ten film je vlastně cestovatelskej a naše hudba pro něj je taky taková. 

 

Kdy se fanoušci můžou těšit na novou desku?
Jonny: Můžeme určitě slíbit, že to bude v roce 2016. Myslím si, že to nebude později jak v září. Deska je pro mě strašně osobní. Je to pro mě důležitý osobní zlom, protože každý člověk do třiceti se potká s takovým tím vyrovnáním se s existenčními problémy, s nějakou filozofií života. Někdo to má prudký, třeba jako já. Já jsem to měl hodně prudký a tím pádem jsem se tím celým objevem inspiroval a napsal jsem album, který se jmenuje Strašák, neboli Scarecrow. Je o překonávání strachu ze smrti, je to pozitivní album, hrdina nakonec nad smrtí zvítězí a nepotřebuje k tomu ani náboženství. Já se strašně těším, až to vyleze, je to poprvé, kdy mám pocit, že jsme udělali dobrou práci. Člověk prostě žije ve světě, kdy je strašně složitý mít všechno ideální. Je to nejdéle vznikající projekt The Fellas, dali jsme si na tom fakt záležet. 

A tvůj osobní pocit ze Strašáka, Tome?
Tom: Můj osobní pocit je skvělý. Už tím, že na tom pracujeme dva roky, jsem se strašně dobře sžil s celým tím tématem a tím, že jsem tím procházel s bráchou, celým životem procházíme spolu, tak  jsem s tím měl spoustu osobních zkušeností. Mám tam samozřejmě favority, svoje vlastní písničky, ve kterých zpívám o svých věcech, svých problémech, o svých holkách atd. Ale pořád hrozně respektuju ten Honzův vklad.

VIDEO: The Fellas se vrací. Než vypustí svého strašáka, zahrají v Praze před Hurts

Jaké je tedy poslání Strašáka?
Jonny: Měl jsem etapu, kdy jsem se totálně přepracoval, pak jsme do toho začali experimentovat s drogami a já jsem se předávkoval na jednom večírku… Šlo o charitativní akci zaměřenou proti drogám a já to nějak nezvládal. Ten den se se mnou rozešla holka, bylo to celý strašně špatný a došlo k tomu omylem, byla to taková ta nešťastná dávka.  Tím pádem jsem se tam složil a od té doby jsem dva roky objímal stromy a pobýval v přírodě. Tak jsem přišel na upřímné myšlenky, přirovnal bych to k meditaci. Lidi nemluví a jsou třeba pět dní sami v sobě a tam člověk fakt pozná, čeho se bojí, co musí překonat a co jsou opravdu ty nejhlubší věci, který nemá vyřešený. Já jsem tohle měl dva roky a jelikož jsem strašně tvůrčí a hyperaktivní, tak jsem celou tu dobu svoje zážitky sepisoval, až z toho vznikly písničky. A posláním alba je, že se nesmíme bát strachu.

Takže tématem desky je boj se strachem?
Jonny: Ano. Všichni se něčeho v životě bojíme. Strach je jako mlha, když ho vidíš z dálky je prostě hutný a děsivý, ale když se k tomu strachu blížíš, i když je to smrt, tak on se čím dál tím víc rozplývá a pak člověk najednou zjistí, že ten strach je virtuální. Že to je jenom taková obrana proti tomu, aby jsi neskočil z baráku, když se s tebou rozejde holka. A takhle to funguje, vstoupit do toho, projít tou mlhou, projít to, co vypadá strašně. Ono to nikdy nevypadá zevnitř tak strašně jako zvenku. O tom je celé album. 

A kdy se můžeme těšit na křest?
Jonny: Křest bude 28. září v Akropoli. Ten den má Tom shodou okolností narozeniny (smích).

A co nějaké turné?
Jonny: My jsme na podzim začali s festivalem, který jsme organizovali, začínal v Karlových Varech. Děláme ho tam už osmým rokem a loni jsme se rozhodli, že ho rozšíříme i do jiných měst a uděláme ho putovní. Byl v Plzni, Brně, Ostravě, Olomouci atd... Tím jsme začali podzimní tour a pak jsme pokračovali dál. Pro rok 2016 plánujeme řadu koncertů, třeba Majálesy. 

Plánujete také koncerty v cizině?
Jonny: V cizině teď ne. Řekli jsme si, že teď se musíme soustředit, abychom tu desku vydali tady. Teď nám jde o Českou republiku a až to tu letos trošku rozparádíme, v dalším roce pojedeme turné v Anglii, který už se tam domlouvá. 

Chtěli byste s deskou zase získat nějakou cenu, třeba v rámci Žebříku?
Jonny: Hele, upřímně, kdo by nechtěl. Samozřejmě. Když se něco takového stane, je to vždycky dobrý pocit, že všechna ta námaha k něčemu je, ale stejný pocit člověk má, i když je na koncertě, je tam 200 lidí, řvou a zvedají  ruce, to je stejná cena. S touhle deskou jdeme s kůží na trh. Fakt jsme se vybodli na všechno popový a udělali jsme si ji tak, jak jsme chtěli my, všechny názory zvenčí jsme vyfuckovali (smích). To, co teď vydáme, jsme ze sta procent my. Chtěl bych, aby nás promotéři zvali na koncerty, testujeme to v českém prostředí, kde jsme vznikli a dostali toho Anděla. Plán je takový, že bychom vlastně chtěli mít pěknou letní sezónu, což se rýsuje.

Text a foto : Jaroslav Noska (www.noska-art.cz)