V zákulisí s Tata Bojs: O turné, dobrým a špatným retru i očním kontaktu

Zhruba stovka vyvolených, kteří vyhráli vstup ve facebookové soutěži do zkušebny několik kilometrů za Prahou, měli možnost zažít své setkání s Tata Bojs zkouškového druhu. Od kapely je tento krok jedno z mnoha milých, a přesto ne vlezlých, gest, jak dát svým fanouškům najevo, že jim na jejich názoru záleží.

Tata Bojs představili, jak bude vypadat turné Od A do B

"Záměrně jsme si pozvali lidi na zkoušku, protože zahrát nový písničky před lidma poprvé – to vydá za deset zkoušek. Co může fungovat na zkoušce, před lidma často dopadne úplně jinak," vysvětluje Milan Cais. A jak to vlastně fungovalo? Své by jistě mohli vyprávět udýchaní mladíci, co po show leželi utancovaní na podlaze plechové zkušebny jak širocí, tak dlouzí, děti, co si během zkoušky měly možnost s Milanem něco říct do mikrofonu, a nakonec všichni, kteří celou zkoušku proaplaudovali a prozpívali jako na skutečném koncertě.

"Zkoušky jsou někdy náročnější než koncerty, protože jsou delší. Dnes jsme tu od devíti od rána, což byl poslední den několikadenní série zkoušek. I když si říkáme, že nepojedeme na plný plyn, odehráli jsme dnes vlastně normální koncert, jen v nezvyklých podmínkách," potvrdil nám v šatně uřícený Mardoša s podobně grogy Milanem Caisem po boku.

Je pravda, že Tata Bojs nešetřili ani diváky, ani sebe a nemarkýrovalo se vůbec. Jednoduchá a přesto efektní scéna dokreslovala příběhy písní stejně naostro, jako Milan doslova proběhal celou písničku Bežec. Stát se svědkem zkoušky ale diváka sžije s kapelou mnohem silněji než kdejaký koncert. Jsou to právě autentické chyby, které by se načisto musely elegantně přejít, co dělají generálky nejzajímavější.

SOUTĚŽ o CD a vstupy na koncert Tata Bojs

Na jiném koncertě se vám těžko stane, že si budou Tata Bojs muset zopakovat Opakování, protože pomotají text za zvolání: "Ježišmarja, co se tam zpívá?“ Že Mardoša rozjede propracovanou úvahu na téma, jak by bylo bezva zorganizovat celé turné ve zkušebně, protože by bylo logisticky jednodušší vyslat na koncerty autobusy s diváky jako na muzikály, a zároveň se s vámi podělí, že momentálně vůbec neví, jaká píseň v setlistu následuje. Proč? To se tak stane, když si zodpovědně vypíšete písně černou a červenou barvou podle toho, kdo zrovna sedí za bicími, a následně stojíte pod rudým osvětlením a půlku setlistu tím pádem nemáte šanci přečíst.

Na turné se také určitě nestane, aby spouštěný světelný panel málem oddělil mikrofon od zpívajícího Milana a sháňka po ručníku přinesla vtipný monolog. A vůbec. Neučesanost kapelám, jako jsou Tata Bojs, sluší a poskytuje ideální příležitosti pro svižný humor, jehož jsou mistři.
Říká se, že o co míň se povede generálka, o to lepší bude představení. V tomto případě lze předpokládat, že se daří obojí. Dokonalost i vtip spočívají v detailech a přesném dávkování. My jsme se stali svědky procesu, který k dokonalosti vede.

Po veřejné zkoušce kluci v šatně analyzovali připomínky diváků, zvažovali, jestli neservírují příliš mnoho melancholie a jestli je kadence koncertu od čerstvých písniček až ke starším flákům v pořádku. Za nás naprosto. Energie koncertu gradovala a s depresí by odešel leda sebevrah. Mrazivý dopad niterných textů písní a výletů do pastí minulosti totiž vždy na závěr vytáhl z marasmu instrumentální gejzír plný živelné energie.
Stačí už myslet jen na jedno. Na oční kontakt, když je potřeba sladit nástup písniček a tour může úspěšně pokračovat. A aby zákulisního šumu nebylo málo, čtěte tři otázky a odpovědi ze šatny, jejichž to úplný závěr je samozřejmě třeba brát s větší či menší troškou nadhledu.

Tři rychlotázky pro Tata Bojs

Na novince si hrajete s angličtinou, nenapadlo vás nahrát anglicky celé album?
Mardoša: Sem tam s nějakým jazykem koketujeme. S francouzštinou, angličtinou, arabštinou, slovenštinou – ale to hlavně kvůli malebnosti. Když jsme nahráli desku Smetana s Ahn Triem, tak jsme dotáhli dvě písničky v angličtině, protože jsme hráli dva koncerty v New Yorku. Ale že bychom se pokusili udělat exportní desku, to ne. Dřív takhle v 80. letech vydával Supraphon vývozní desky, ale to nemáme v nejbližší době v plánu.
Milan: Pro mě je v písničkách nejdůležitější jakási přirozenost. Pokud někdo zpívá přirozeně anglicky a nikde to netahá, je to v pořádku. Já se cítím líp ve své mateřštině a nebo ve francouzštině. Nevím proč, ale francouzština mi jde líp než angličtina.
Mardoša: Ale kam se hrabeme na francouzský kapely, který zpívaj anglicky…
Milan: Češi mají angličtinu tvrdou. Přijde mi hezčí, když Francouz mluví anglicky.

>

Co je dobrý a co špatný retro?
Mardoša: Reter je v poslední době hodně. Špatný retro podle mě je, když se nejen hudebně vrací scéna z 80. let. Tedy to špatné z ní. Společenský návraty na téma, že to tu nebylo až tak špatný, že jsme se vlastně měli dobře, že jsme měli jistoty, i když se málo cestovalo a tak… Což mě děsí.
Milan: Co se týče hudby, tak mně přijde hodně smutný, že lidi stále masově choděj na věci, který tady byly za normalizace. Zavzpomínat? Mně to přijde strašlivý. Dobrý retro je třeba sólovej projekt kytaristy z Black Keys. Celej zvuk zní jak z 60. let.
Mardoša: A také jsme udělali výběr našich oblíbených českých interpretů z 80. let, na kterých jsme vyrůstali a budeme je na turné pouštět před a po koncertech. To je podle nás dobrý retro!

Co je lepší – hudba z gramce, nebo do sluchátek za pochodu?
Milan: Noo, poslechnout si doma v klidu hudbu z gramofonu, to je luxusní zážitek. Na ulici je zase fajn – o tom zpíváme v písni Ztraceni v překladu – že máš kolem sebe prostředí, který je živý a můžeš si vytvářet v hlavě vlastní klipy. Ale když si mám něco svátečně vychutnat, tak si pouštím vinyl. Mě baví ty vzácné chvíle, když se ocitnu sám doma.
Mardoša: Musíš ale poslat rodinu na chalupu, no.

Tata Bojs právě odstartovali turné od A do B, jehož vrcholem bude křest alba 12. listopadu ve Foru Karlín. Koncertně se představí také na vyhlášení cen Žebřík, a to 11. března v Plzni.

text: Alena Bílková, foto: Čestmír Jíra