Chinaski: Hotelový pokoj jsme zdemolovali naposledy před dvaceti lety

Právě jste vydali koncertní DVD. V čem je mimořádné?
Michal: Žádný velký překvapení tam není, je to normálně natočený koncert tak, jak jsme ho zahráli na konci října v Praze. Přehráli jsme tam celou novou desku, o které jsme přesvědčení, že je zatím nejlepší z toho, co jsme udělali.Takovouhle velkou šňůru se nám podaří jet tak jednou za tři roky, bůhví, jestli si to ještě někdy zopakujeme. Takže jsme z ní chtěli mít záznam.

Vaše DVD se jmenuje 26 největších hříchů... Jste hříšníci?
Franta: Ty koncerty jsou pro nás vlastně takový uvolnění, my se na nich vyřádíme, vyblbneme... Jsou to takový naše hříchy. A je tam 26 písniček, tak proto 26 hříchů.
Michal: Ale jinak my jsme nejslušnější česká kapela!

Takže ani žádné kapelní hříchy?
Michal: Hele, hotelovej pokoj jsme naposledy rozbili, myslím někdy před dvaceti lety, to jsme možná ještě byli Starý Hadry. A normálně jsme zdrhli (smích). Jinak platíme za hodnou kapelu, dokonce nám jedna paní někde v Chebu v hotelu říkala: Jo, kluci, vy klidně zase přijeďte, vy jste takový slušný. To když tady byl Olympic, to byl brajgl! (smích). Takže my se spíš vyřádíme na tom pódiu, než potom někde na party.
Franta: My už se ani v kapele nechceme hádat a i když je to někdy těžký, snažíme se těm situacím přecházet. Už spolu hrajeme patnáct let a já myslím, že jsme si už všechny hříchy prošli...
Michal: Prošli a odpustili (smích).

Jaký je nejčastější důvod hádky, když už na ni dojde?
Franta: Ego! To je alfa a omega všech hádek v kapele.
Michal: Každej máme nějaký ego a někdy to ego zduří a někdy ne.
Franta: Jak řekl zpěvák Coldplay, jsou dvě věci, který kapelu ohrožují, a to jsou prachy a ego. V českých měřítkách prachy tak ohromnej problém nejsou, takže zbývá jen ego.
Michal: Je nás prostě šest chlapů, jsme pohromadě šest dní v týdnu, pořád zavření v autě, na hotelu nebo v šatně, takže je logický, že si v takhle uzavřeným kolektivu někdy lezeme na nervy. Pak spolu ty ega bojujou, ale naštěstí na pódiu se vždycky sejdeme a všechno jde stranou.

Jak se kajete z hříchů, pokud nějaké máte? Franta: Přijedeme domů, staráme se o děti... (smích) Michal: Každej se s tím vyrovnává jinak. Někdo chodí do kostela, někdo se s tím vyrovnává sám (smích).

Na DVD je zachycen koncert z turné k albu Není na co čekat. Na turné s vámi spolupracoval známý stage designer Simon Sidi. Jak se vám podařilo ho sehnat?
Michal: Je to velká kapacita a já se přiznám, že by mě to ani nenapadlo, protože tak velkou kapacitu neseženeme a ani nezaplatíme. Nicméně máme v kapele mladou krev, bubeníka Otu, který byl nadšený z nějakého koncertu, ze světel a z tý show a řekl si, že když se naše deska jmenuje Není na co čekat, tak to udělejme nejlíp, jak teď můžeme. A Ota se skutečně promailoval až do Los Angeles k Simonovi Sidimu, ten se kouknul na naše DVD, pustil si naši desku, pak dokonce přišel i na náš koncert, a plácli jsme si. Takže Ota zařídil.

Simon Sidi v minulosti spolupracoval i s Depeche Mode nebo Pink. Nerýsuje se z té spolupráce třeba nějaké světové turné se zahraniční hvězdou?
Michal: To určitě ne (smích). My jsme si prostě řekli, že to naše turné uděláme nejlépe, jak umíme, protože těžko říct, jestli takhle velký turné ještě někdy pojedeme... Je to strašně náročný na přípravu, zkoušení a vůbec všechno. Ale Simon Sidi tu byl na první tři koncerty a když odlítal, tak jsme se se slzami v očích loučili a slibovali si, že se ještě uvidíme, tak třeba to ještě dopadne. On byl skutečně výbornej a spolupráce s ním byla skvělá. Měl svoji jasnou představu, ale když jsme my přišli se svým nápadem, okamžitě to vzal do hry a bral nás jako rovnocenné partnery, což jsme vlastně u takhle slavnýho chlapíka ani moc neočekávali.

Po halovém turné jedete tour po malých kulturácích. Není to pro vás skok?
Michal: Je to příjemnej skok. Jednou za dva tři roky je fajn udělat velký turné, dokázat si, že na to máš, ale je to hrozně málo o hraní. A kapela žije tím, že hraje. Zájem o koncerty byl, tak jsme si řekli, že turné ještě protáhneme. Velkou halovou show jsme zmenšili na velikost kulturáků, playlist nechali stejný a dovezli jsme naši novou desku lidem, aby oni nemuseli jezdit za námi do hal. Upřímně řečeno, já si myslím, že naše kapela patří spíš do těch kulturáků, než do hal. Já se tam cítím mnohem líp, a když si vezmu odezvu lidí, tak je to velký rozdíl. Hala je velká, lidi jsou daleko, není s nimi kontakt... Ty menší koncerty si užíváme víc my i oni. Dlouho jsem nezažil tak skvělý koncerty jako v Bratislavě, v Děčíně a v Jičíně.

Proč jste z turné vynechali Prahu?
Michal: Úplně úmyslně, protože na podzim se přiblížíme k magické číslici 1000, co se týče počtu odehraných koncertů, takže chceme v našem domácím klubu Lucerna Music Bar udělat tři koncerty za sebou, koncerty číslo 999, 1000 a 1001. Takže si schováváme Prahu na podzim, jako bonbónek na závěr.

Jezdíte rádi festivaly?
Franta: Nedávno jsme hráli Majáles, což byl super festival, ale přijeli jsme a říkali jsme si: Už to zase začíná, Hraní venku, festivaly, špína, déšť, stany, holínky, bláto... (smích). To všechno se nám promítlo. Ale samozřejmě i festivaly mají svoje kouzlo.
Michal: Já už jsem z festivalů vyrostl a zas tak po nich netoužím, ale vlastně zahrajeme rádi kdekoliv... Už ani na festivalech nezůstávám, neláká mě to... Ale letos jsme si říkali, že třeba na Malý Skále zůstaneme, hrajou tam moji oblíbení Clawfinger, ty bych rád viděl.

V rámci vašeho turné jste zavítali i do Londýna, jak bylo?
Franta: V zahraničí především hrajeme pro krajany, to jsou Češi, Slováci, kteří tam žijou, a je to vždycky perfektní, ať už v Americe, nebo v Anglii. Jsou vděční za každý český slovo.
Michal: V tom stereotypu, ke kterému nutně dochází, je to hrozně příjemná změna, když s kapelou jedeš na tři neděle do Ameriky, nebo na pár dní do Londýna. Odehraješ koncert ve vyprodaným klubu, máš tři dny volna v Londýně, koupíš si nějakou kytaru... Třeba IMT Smile, se kterýma jsme tam vystupovali, už v Londýně hráli po dvanácté.

Jak v zahraničí funguje péče o kapely?
Michal: To je vždycky velký dobrodružství, protože když letíme třeba do Ameriky, tak si vezeme jenom nástroje, ostatní věci sepíšeme a ten místní promotér je musí sehnat. Někdy se mu to povede, někdy ne. Zažili jsme třeba v Americe akci, kdy deset minut před koncertem běhal technik s pájkou a tvrdil, že ten aparát z roku raz dva nikdy nemůže hrát. Ale zatím to vždycky klaplo. V Londýně se nám zase minule stalo, že jsme odehráli první písničku, zakouřilo se z komba a bylo po něm. Někdy jsou ty technický podmínky fakt příšerný, protože se to půjčuje všude možně levně, ale na druhou stranu je fakt, že těm lidem je to úplně jedno.

Čím si vysvětlujete fakt, že na vás chodí v Americe jen krajané, kdežto u nás na americkou kapelu jdou všichni?
Franta: Tak americká hudba je médii tlačená celosvětově. Nemyslím si, že kdyby to lidi neslyšeli denně z rádií a televizí, tak by na to chodili. A pak je ta samá otázka, proč my neposloucháme třeba ruský nebo bulharský kapely. Každá ta oblast má svoje hrdiny a kapely a těch pár celosvětových, co měly štěstí, to je v tom množství třeba jen procento.



text: Marta Pušová

---