Kapela
Sunflower Caravan byla ještě donedávna jedinečná v tom, že neměla zpěváka. Krom hitovky
What Is Happiness z prvního eponymního alba
, kde si na pěveckém postu zahostoval
Jens Andersson, a dalších dvou tracků se zpěvačkou
Emou Brabcovou, se
SfC prezentovali jako čistě instrumentální skupina. To se ale s deskou
Little Bit More změnilo a frontman
Andy Čermák se krůček po krůčku zabydloval v roli zpěváka.
Skalní fanoušci sice
Sunflower Caravan spílali, že se připravili o svoji originalitu, ti se zdravým rozumem a ušima však – minimálně po včerejším koncertě – musejí uznat, že to nebylo na škodu. Andy možná na prvních koncertech působil nejistě a jeho hlasový fond nebyl dokonalý, na svém projevu ale evidentně zapracoval a na koncertě v Roxy předvedl velmi slušný pěvecký výkon.
Klukům ze
Sunflower Caravan se navíc podařilo najít zlatou střední cestu a spojit instrumentální i zpěvný břeh stabilním mostem. Oba typy songů totiž chytře kombinují, ve skladbách
What We Are a
Broken si Andy dokonce vezme na pomoc megafon, aby vzápětí bez zbytku kapely usedl ke klavíru a zabrnkal na klávesy a na city své přítelkyně i většiny dámského osazenstva bonusovou píseň
Secret Song.
Texty skladeb sice nepřinášejí žádné oduševnělé poselství, na jehož základě by se vám změnil život – i když song Meat Free Monday může vyvolávat opačný pocit – ale mají jednu nespornou výhodu pro ty, co si na koncertě rádi „béknou“. Díky svojí jednoduchosti totiž není těžké naučit se slova během prvního poslechu a na konci songu tak může zpívat celý klub. Tento efekt se naposledy podařil na konci devadesátých let kapele Colorfactory, doufejme tedy, že SfC nevymizí stejně jako oni.
SfC nabídli průřez celou svojí tvorbou a během koncertu tak zaznělo devatenáct skladeb. Atmosféru show navíc doplnila bohatá videoprojekce, během které se na velkém plátně mimo jiné promítnul i nový klip k písni Get High. Škoda jen, že Andy v tak pestrém programu zapomněl na svoje oblíbené akrobatické číslo a nevyšplhal na svoje „Hammondky“, jak je běžně na koncertech jeho dobrým zvykem. Tak snad příště!
text: Marta Pušová
foto: Michal Boodya Budinský