Jsou věci v životě muzikanta, kdy zvažuje, že si vybre jinej
koníček. Já to mám pokaždý, když dojde na propojování krabiček, což beru u elektroniky jako nutný zlo. Naštěstí existujou
nadlidi, kteří mají od narození místo pupeční šňůry sadu kabelů a připojí se kdykoliv na cokoliv a rádi. U nás v kapele je to
Papaya (kytara, synťák, basa).
Zapínám mobil a vítá mě pozdrav, který jsem si napsala v záchvatu entuziasmu, že je na světě krásně:
“Ahoj Jíťo, dnes je Tvůj den.”No jasně! Dneska jedeme s mojí kapelou
JI & Mother Ducks na fesťák do Kadaně. Výlet za hranice všedních dnů mi trošku kazí fakt, že s náma nejede právě Papaya. Nechtěla jsem lidi okrást o tak významného člena kapely, a tak jsem jako náhradu zakoupila zánovní metr dlouhý černý příčes, který mě celkem nenásilně k radosti mojí maminky drží
rovná záda. Na speciální kabelové zkoušce nám Papaya vysvětlil, co k čemu připojit a vše zakončil slovy: “Nic se nestane, to zvládnete.” To mi bylo dost podezřelý. Cítila jsem chybu v Matrixu, pak ale
Carrotka (vocal, synth) vytáhla novou koncertní
sukni a to mě přesvědčilo, že jsme opravdu připraveni.
Jsme v
Kadani a jsme zadrátovaný….ufff,…cože, nehraje synťák? Neee, čekuju všechny kabely a je to stejně nechutný pohled jako na mapu. V tomhle jsem netypičtější typ ženy, ještě mi někdo řekne, že mám jít doleva a uvaří se mi mozek. Moderátorka na nás mává, ať začneme.
Jsem v nervu a ukazuju jí nejsilnějsí
gesto, který znám. Naučil mě ho kamarád po měsíčním pobytu na Sicílii, znamená to něco ve smyslu, že vyvraždím celou její rodinu. Pak přichází spása, náš zvukař
Etienne něco vypojil-zapojil. Výsledek – synťák hraje!
Jdeme!!!!!
Startuje naše velkolepý kosmický
sci-fi intro… kluci už jsou na pódiu, já se s Carrotkou oblíkám do našich dokonale vystylovaných
showdressů, kterým jsme věnovaly několik bezesných nocí, hodinových telefonátů a nekonečných chvil před zrcadlem. Konečně přicházím na pódium s touhou ukázat celé Kadani a přilehlému okolí naši
megakachní show plnou hlubokých úvah a nadsázky.
ALE. Bubeník nehraje, láme rukama, že mu nejde klik do sluchátek – což je u taneční hudby trochu problem, Helena lítá kolem něj a telefonuje Papayovi, Carrotce
padá sukně a kouká na mě, že je to naposledy, co se vidíme. Do toho jedou jen základy. Tomu říkám předehřátý podium. Nastoupila jsem před mikrofón se vzpřímenou hlavou – jen díky příčesu, nadýchla jsem se...
Situace je pro moji
psýchu, tělo, duši a další moje součástky tak neuchopitelná, že zůstávám jen v pozici zpívajícího
pozorovatele.
Bubeník někdy hraje, někdy ne. Já zatím veškerou energii z ukousnutý klobásy věnuju na předstírání, že je všechno v pořádku. Ta mi dochází v půlce první věci. Uteču, napadá mě spásný řešení. Sonduju terén, Carrotka se nebezpečně i se synťákem posouvá k východu, mám radost, že jí padá sukně, jinak by už zmizla.
Po každý písničce vysvětluju lidem, co se nám to stalo a že to bude lepší, až se dovoláme Papayovi. Lidi jsou nadšený, dokonce se jejich počet zněkolikanásobil. Nakonec bubeníkovi vytleskáváme před obličejem rytmus, lidi se s radostí přidávají, dokonce i hiphopeři v obrovských mikinách, který hráli před náma. Během této unikátní produkce Helena pořád volá Papayovi, možná hasičům a mámě. Předvádíme dokonalou reality show.
Skončili jsme. Konečně.
Letím do produkce pro honorář, dokud se tam ještě nedonesla informace o naší vyjímečné odpolední art peformance. Pak jsem snědla 3 kuřecí stejky i s táckem a 2 dny jsem v kuse spala.
Když jsem se po týdnu přestala probouzet z hororových snů a moje psychika přijala možnost, že můžu mít i tento typ zážitků, objevilo se na facebooku video s názvem JI & Mother Ducks - Kadaň. Vzala jsem si rovnou Ibalgin čtyřstovku a pustila play. Byli jsme fakt dobrý! Obzvlášť, když jsem zjistila, že se festival jmenoval VYSMÁTÉ LÉTO.
A tím jsem dosáhla na samou špičku elektronické produkce a vracím se zpět k akustický kytaře, kotlíku a spolehnu se už jen na západ a východ Slunce.
text a foto: Jitka Charvátová
www.jitkacharvatova.com
www.newocean.cz
Jitka Charvátová: Vracím se ke kotlíku
