První kapela, na kterou na Sázavě mířím, jsou francouzští
Nouvelle Vague, kteří pro mě osobně byli spolu s britskými Kosheen hlavními lákadly pátečního programu – loni na podzim jsem měl příležitost zažít výborné vystoupení obou kapel v klubu, a byl jsem zvědavý, nakolik se jim podaří obhájit úroveň na festivalovém podiu. Akreditace trvala trochu déle, než jsem čekal a i díky menším problémům s parkováním dorážím před Sázavafest stage chvíli po začátku, kdy už je zábava v plném proudu. Čekal jsem trochu více lidí, i v půli koncertu nebyl příliš velký problém dostat se k zábranám před pódiem. Nevím, jestli to je dobou pozdního odpoledne, nebo únavou Francouzů po cestě, ale příliš energie z jejich vystoupení nejde. Show je skvělá, funguje i komunikace mezi publikem a oběma zpěvačkami, hlavně
Nadeah Miranda elektrizuje publikum svým sexy úsměvem a neztrácí humor, ani když omylem skočí rybičku na podiu. I hudebně je vše v pořádku, jen se nemůžu zbavit dojmu rutiny, který z celé formace jde. V publiku jen občas někdo trochu tančí, situace se trochu zlepší až při největších hitech,
Lets dance a
Love will tear us apart, ale po loňském strhujícím vystoupení v Praze bylo tohle trochu zklamání.
Sotva zpěvačky zmizí v backstagei, mířím do stanu Balbínky, kde mají vystupovat
Prago Union. Na hiphopovém koncertu jsem nikdy nebyl, což spolu s důvodem, že konkrétně album
Dezorient Express se mi hudebně i textově více než líbí, bylo dostatečným motivem těšit se na
Kata naživo. Ve stanu je atmosféra o poznání lepší než v otevřeném prostoru na Nouvelle Vague; když tam dorážím, je už takřka plno a na podiu pouští beaty
DJ Maro. Kato přichází až o dobrých deset minut později. Zvládám jen
Ántré a
Dezorient Express. Oproti desce jsem nezaznamenal takřka žádný rozdíl a ani mi nepřišlo, že by Kato nějak extra komunikoval s publikem. Vím,že
Prago Union hrává i s živou kapelou, což musí být o poznání lepší, ale se vší úctou preferuji trochu živelnější kapely. I proto se přesunuji poprvé k Duhové stagi a ještě stihnu několik posledních kousků vystoupení
Dana Bárty s
Darou Rollins. Oba zpívají výborně a do vystoupení jdou naplno, tancují, komunikují spolu i s publikem. Skvělá a precizní je i kapela, rytmiku zajišťují špičky českých jazzových muzikantů, mimo jiné třeba Robert Balzar na basu a kontrabas, Standa Mácha na piano a Jiří Slavíček na bicí. Zatím asi nejlepší bod programu, třebaže oproti třeba projektu
Illustratosphere o dost méně komorní. Předpokládám ale, že tohle vystoupení je tak trochu upomínkou na doby
Sexy Dancers a trochu více show je tedy určitě dobře.
Bárta končí a z druhé stage začínají být slyšet němečtí
Alphaville. Tomuhle druhu hudby jsem nikdy tak docela neholdoval, takže jsem se rozhodl trochu více porozhlédnout po prostorách areálu – německý discopop s nezaměnitelným soundem osmdesátých let bylo beztak všude dobře slyšet. Možná to je tím, že jsem na festivalu už dlouho nebyl, možná se zvedla úroveň obecně, ale z hlediska pořadatelského na mě působí Sázava rozhodně pozitivně. Všude je dostatek toitoiek, jídla i pití je zde přehršel a vybere si každý od lahodných panini, přes nejrůznější národní jídla, až po českou festivalovou klasiku. I ceny pití mi připadají příznivé, panáky od čtyřiceti do šedesáti korun, nealko za pětatřicet. Na půl ucha ale samozřejmě poslouchám a i házím okem na podium a musím říci, že Alphaville spíše překvapují a to pozitivně; některé písničky mají tvrdší a temnější náboj, světelná show vypadá trochu jako na Rammsteinech a skoro závěrečná
Forever Young, která vyšla akorát na sklonek dne, má více než silnou atmosféru. Lehce legrační mi přijde, že jen co dozní poslední akordy výše zmiňované písničky, naprostá většina lidí se začíná přesouvat směrem k pódiu, kde se na své vystoupení chystají
Nightwork, i když Alphaville hrají dál. Myslím, že být kapelou jednoho hitu musí být velmi frustrující.
Na
Nightwork jsem se mimořádně těšil. Znal jsem několik singlů a z referencí mých známých jsem měl dojem, že půjde o veliký mejdan. Šlo, ale bohužel zůstalo jen u toho. Kapela začíná velice vtipně nástupem zaparafrázované melodie ze Star Wars a nastartuje
Dyktátorem. A hned v závěsu jeden hit za druhým. Je vidět, že naprostou většinu písniček lidé znají z radia nebo desek včetně textů a obligátní „
tepláková souprava dej si kule do prava“ skandují snad všichni lidé v davu.
Vojtovi Dykovi se nedá upřít, že je skvělý bavič a jeho sambovou taneční kreaci s asi pětiletou slečnou, která se zničehonic objevila na podiu, jenom tak nezapomenu. Lidé se baví, kapela se baví a všechno je fajn, jen jsem se nemohl zbavit dojmu, že to opravdu není nic než legrace, což by byla vzhledem k nespornému talentu všech členů kapely doopravdy škoda. Každopádně jde o formaci, kterou se vyplatí sledovat a jsem zvědavý, jak budou pokračovat dále.
Kosheen. Těžko říci, jestli má
Sian Evans Čechy doopravdy tak ráda, jak vždycky na koncertech hlásá, jisté ale je, že Češi mají rádi ji. Trochu mi vadí zvuk, loni v Sasazu byl rozhodně lepší, ale to je nezbytná daň zaplacená za hraní venku. Kosheen mají jako první také solidní obrazovou show promítanou na pozadí. Kapela nejprve začíná s materiálem z nové desky, spolu s alternativní verzí
Hungry, ale přes hit
All in my head se repertoár posouvá směrem k desce
Resist a zazní písně jako
Empty Skies, Suicide a
Catch, na které většina lidí čekala.
Hide U s magickou atmosférou jako skvělá tečka na závěr.
To už ale běžím zpátky k Duha Stage, kde
Monkey Business funkově hlásají, že je jim lépe než Janu Husovi. Jako host s nimi dnes je
Tereza Černochová a musím říci, že kapele to rozhodně prospívá. S
Tonyou Graves se výborně doplňují, nelezou si do zelí a každá přesně ví, co má dělat. Nejvíce je na podiu pochopitelně vidět
Matěj Ruppert, který neúnavně křižuje z jednoho konce na druhý, tančí, zpívá operní arie a místy i chrlí plameny. Po závěrečné
Saturday night is over Monkey Business přidávají ještě jednu hodně starou a hodně dobrou –
Piece of my life. A přesně u téhle písně je vidět rozdíl mezi nimi a Nightwork. Protože u Monkey Business jde o legraci a funk, ale místy i o myšlenku a text; u Nightwork jen o legraci. Proti gustu žádný dišputát, jen nevím, jak dlouho to chlapcům vydrží, aniž by se stali parodií sebe sama.
Je přesně půlnoc a před
Vypsanou fixou chci stihnout vidět ještě
Irie Révoltés a
Republic of Two. Francouzsko-německá formace pohybující se na pomezí reggae a ska je příjemným překvapením. V pomalejších momentech mi trochu připomíná Manu Chao, jindy zabrousí více do hiphopových vod, každopádně je z nich ale poznat, že hrají a zpívají naplno a energii dovedou přenést i na diváky. Oproti tomu jsem byl z nového projektu
Jiřího Buriana (ex Southpaw) dost rozpačitý. I když pominu přehnaně dlouhou zvukovku, která by sedala pochopit vzhledem k přítomnosti cella v kapele, nezaznamenal jsem nic, co by mě zaujalo. Je třeba říct, že jsem stačil vidět dvě a půl skladby, možná kdybych slyšel víc, trochu bych se do jejich hudebního světa dostal, ale takhle mě jejich hraní si na britskou indie kapelu nechalo zcela chladným.
Jako poslední velká kapela se na podium chystá stálice českých festivalů
Vypsaná Fixa, kterou jsem slyšel naposledy před nějakými čtyřmi lety a trochu jsem se bál, jestli se neustálým koncertováním tak trochu neunavila, ale mé obavy byly naštěstí liché.
Márdi sršel energií stejně jako zbytek kapely, a i přes pokročilou hodinu dokázali vyvolat pod podiem solidní kotel. Sympatické rozhodně bylo, že setlist šel skrze všechny alba a kapela zahrála třeba
Samurajské meče, které se naživo moc často neslyší.
Celkový dojem z prvního dne byl určitě dobrý, s ubíhajícím časem se zvyšoval se i výkon kapel a rozhodně jsemse ani u jedné z večerní části nenudil. Velká pochvala směřuje určitě pořadatelům, ať už z organizačního hlediska, nesetkal jsem se s žádným problémem, vše bylo zajištěné a i securiťáci působili dojmem, že tu jsou pro návštěvníky, tak i z toho dramaturgického. Pokud bude program stejně zajímavý jako letos, určitě se sem napřesrok rád znovu podívám.
text: Jiří Kalous, foto: David Karas (Techno.cz)